Odmítnutí léčby pacientem
Dotaz: Jakou právní relevanci má písemné odmítnutí terapie tzv. negativní revers u pacienta, který bez léčby zemře (například těžký diabetik s výrazně poškozenými renálními funkcemi)?
Právní důsledek negativního reversu je ten, že brání lékaři poskytnout zdravotní službu, kterou pacient odmítl, ale současně lékaře chrání před případnými odpovědnostními důsledky, které by pacient či pozůstalí chtěli vůči lékaři z neposkytnutí péče vyvozovat. Negativní reverz je projevem autonomie pacienta, toho, že při rozhodování o léčbě je „každý pacient svého štěstí strůjcem“, a to v dobrém i ve zlém. Medicínsko-etické názory, se kterými se lze občas setkat, že lékař má povinnost poskytnout život zachraňující péči vždy i při nesouhlasu pacienta, nemají v platném právu oporu. Zákon 372/2011 Sb. dává v § 34 odst. 3) určitý prostor pro to, aby se lékař pokusil pacienta pro potřebnou terapii získat, odmítajícímu pacientovi má být „opakovaně podána informace o jeho zdravotním stavu v rozsahu a způsobem, ze kterého je zřejmé, že neposkytnutí zdravotních služeb může vážně poškodit jeho zdraví nebo ohrozit život. Jestliže pacient i nadále odmítá vyslovit souhlas, učiní o tom písemné prohlášení (revers)“, důsledně odmítající pacient má však právo zůstat neléčen.
Upozornit je ovšem potřeba na to, že negativní revers je, jako každé právní jednání podle občanského zákoníku, projevem vůle. Pokud je vůle pacienta něčím ovlivněna (omylem, chorobou, donucením), nejde o platný projev vůle, tedy ani o platný negativní revers. Pro lékaře to znamená, že by neměl postupovat formalisticky. Důležité není ani tak vyplnit formulář negativního reversu, jako spíš ověřit, zda pacient opravdu péči vědomě odmítá (totéž ostatně platí i pro informované souhlasy). Nelze respektovat negativní reversy pacientů zjevně opilých, duševně nemocných, senilně dementních nebo zjevně dezorientovaných, tam je na místě postup dle ustanovení zákona o neodkladné péči poskytované bez souhlasu, nebo o zbavení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka. Lékař by ale neměl chybovat ani na druhou stranu a předpokládat, že jakékoliv odmítnutí péče je projevem duševní poruchy, což občas vidíme zejména v nemocniční praxi – naopak, má se za to, že dospělí lidé jsou rozumní a svéprávní, není-li objektivně prokázán opak.
U diabetiků mohou nastat eticky obtížné situace – při dávných konzultacích jsem se setkal s případem lékaře, jehož pacient trpěl těžkým syndromem diabetické nohy a vitální indikací byla její amputace, což však pacient úporně odmítal s tím, že „radši zemře vcelku“. Nešlo o přitom o pacienta duševně chorého ani zjevně stupidního, s důsledky své volby byl srozuměn a smířen. Platný zákon 372/2011 Sb. dává pacientovi na takové rozhodnutí právo, čemuž odpovídá povinnost lékaře tento negativní revers respektovat.
Zdroj: PwC Legal