O velkých a malých zlodějnách

Velké zlodějny občana vždy naštvou. Kazí morálku společnosti a vyvolávají nedůvěru.

Před rokem 1989 bylo hořkou realitou pořekadlo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ – a zdá se, že se situace opakuje. Některé skupiny občanů dokonce považují zlodějnu za „práci“.

Vykrást desítky aut je opravdu fyzicky a možná i mentálně náročná „práce“. Vytvořit síť rozmontovávačů aut a překupníků náhradních dílů je ještě větší „práce“.

Vymyslet velkou vlakovou loupež byla „práce“ také moc těžká. Vymyslet, jak z jízdenek dopravního podniku či faktur na náhradní díly autobusů dostávat určité procento na konta v Karibiku musela být taky velká „práce“. Vymyslet, jak převést peníze z evropských fondů na jiný účel, třeba na švýcarské konto, byla také velká, ne sice manuální, ale intelektuální „práce“. To všechno jsou pravděpodobně jasné kriminální činy.

Některé věci se kriminalizují možná neadekvátně. To jsou třeba kauzy provizí. Že někdo dostal 12milionovou provizi, je čin jiného kalibru, než je vykradení automobilu. Vadí na něm hlavně neveřejnost a utajenost. Kdyby se to vědělo a nejednalo se o daňový únik, mohla by to být třeba i provize adekvátní. Platí to v obchodních vztazích, ale nikoli u ministra, prezidenta, poslance či policisty či soudce, který přiděluje kauzy cíleně určitému kolegovi.

Společnost je zkrátka nejen prohnilá, ale především informačně insuficientní. Každá lidská činnost je pak odrazem stavu celé společnosti. Když krade ministr, proč by pak podle určité logiky nemohl krást třeba i truhlář či řezník. Podvádět může i pacient, nechá se vyšetřovat znova a znovu si předepisovat léky. Pojištění není vlastně pojištěním jeho, je to jen jakási daň a prostředky patří nám všem.

I medicína je obrazem stavu společnosti. Velké podvody jsou v medicíně spíše vzácné a zprávy o nich se občas objeví v tisku, jako podvody s recepty či nákupy přístrojů.

Zlodějničky jsou však často spíše malé. Medicína je především týmový proces, zápisy jsou proto obvykle pravdivé a nekolegiální dokumentační podvůdky se brzy poznají.

Lepší péče pro „kulichy“ je taky podvůdek spíše malého kalibru. Podvůdky ve vykazování pro pojišťovny určitě existují. Je například nespravedlivé, když jedno pracoviště má vyčerpaný limit výkonů a jiné pracoviště výkony provádí a vykazuje je podvodně jako jiný výkon.

Sedím‑li na kongresu a vidím promítat v přednášce slidy jiného kolegy, které přednášející nevytvořil a ani nedostal, znamená to, že je tedy vlastně ukradl. Je to zlodějnička malá, ale neměl by se jí dopustit někdo, kdo vychovává mladou generaci lékařů.

Přiděluje‑li někdo granty a jejich posudky kamarádům, jde již o miliony. Je to stejné, jako když soudce přiděluje kauzy domluveným přátelům soudcům. To obojí je odhalitelné dobrou statistikou či změnou algoritmů hodnocení. Některé grantové agentury se s českým prostředím vypořádaly losováním zpravodajů či oponentů a jejich vybíráním z uzavřené množiny.

Nejvíce se vždy podvádělo v obchodní činnosti a existovali vedle sebe vždy obchodníci poctiví a nepoctiví. Medicína je z velké části také obchod, a to jednak v dodavatelských vztazích, ale vlastně i v celé péči o chronicky nemocné, kde si zařízení víceméně tržně konkurují. I řešení je podobné jako u obchodníků, lékař (třeba praktický) si musí důvěru pacienta dlouhodobě získat.

Podobné je to i v lékárnách. Lékárna ve velkém supermarketu snadno prodá i několik druhů potravinových doplňků bez prokazatelného efektu anonymnímu zákazníkovi. Lékárník v menší lékárně, který pacienta zná, mu vydá nebo prodá jen to nejlepší. Dlouhodobé a neanonymní vztahy jsou i v medicíně zárukou korektnosti.

Doba, kdy to ve společnosti vře, kdy novináři objevují věci až neuvěřitelné, je současně dobou naděje, že by marasmus mohl skončit. Zlodějna snad není genuinním rysem české národní povahy.

Švejk, často prezentovaný jako typický Čech, byl v zásadě poctivec a poctivci byli většinou i další postavy tohoto románu. Nepočítáme‑li rekvírování slepic a dalších zvířat pro armádu, pak opravdovou zlodějnu v románu o Švejkovi prakticky nenajdeme.

Psy však kradl Švejk, aby se zavděčil svým zákazníkům. Připomíná to situaci, kdy nadřízený vtáhne do machinací své slušné podřízené a ti spolupracují, aby si místo udrželi. Tak to asi bylo podle novinářů na Fondu životního prostředí nebo na některých obecních úřadech.

Naštěstí existují i lidé, kteří přeruší řetěz, a těm pak může nadace pro boj s korupcí dávat ceny. Poctivci byly i postavy z řady dalších děl klasické české literatury. I zloději jsou někdy v naší literatuře líčeni lidsky, jako třeba u Karla Čapka.

Současné knížky, a to nejen Mafie v Praze, či televizní seriály však už jsou mnohem silnější káva.

Dnes je prostě skoro nepravděpodobné, že by politik, radní či ministr byl poctivec. V medicíně je naštěstí ještě pravděpodobné, že průměrný lékař poctivec je. Budeme‑li však mít kolem sebe tak skvělé „příklady“, tak to asi už dlouho platit nebude.

--------

autor:Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune