O řemeslech a medicíně
Když někdo umí něco, co ostatní ne a nabízí to na trhu práce či služeb, je o něj zájem a může si říci o vyšší cenu. Je čistě na něm, jestli zvládne zakázky sám, a třeba ne všechny, nebo si vezme k ruce spolupracovníka, kterému své vědomosti a zkušenosti předá. Tak dlouhá léta fungovaly řemeslnické cechy. Starší a zkušenější předávali své zkušenosti mladým, a ti si nové znalosti museli nechat jen pro sebe, nikomu nic nevyzradit. Smutné je, že někdy, když se zkušenosti nepředávají, něco se může na věky ztratit. V Libereckém muzeu skla mají exponáty určitého zabarvení, které dnes nedokážeme vyrobit, i při naší vyspělé technice. A to je jen jeden příklad. Nicméně nemít sklo určitého zabarvení není zase tak velká tragédie. Jen je to škoda.
Představme si, že by nějaký detektiv přišel na způsob, jak lépe najít zločince. Ale tenhle detektiv by to nikomu neřekl, nechal by si to jen pro sebe, aby byl žádaný a zajímavý. Asi cítíme, že by to nebyl ten nejsprávnější postup. Najít co nejrychleji zločince je společenská nutnost a zatahovat do této sféry nějakou konkurenční výhodu není akceptovatelné. Předpokládáme, že detektiv, který by našel lepší způsob pro nalezení zločince, by se s tím svěřil ostatním, aby jej mohli používat i oni.
Jenže tohle ne zcela funguje ve zdravotnictví. Po škole jsem se připravoval na atestaci v pražské vojenské nemocnici. Na ORL jeden starý pan primář jako jediný uměl určitou nitroušní operaci. Ale on ten zákrok nikoho záměrně neučil, aby ho mohl dělat jen on. Tímto způsobem si držel výsadní postavení. Nebo jsem se kdysi nacházel na plicní chirurgii Na Bulovce. Anestezioložka na jedné poradě kdysi povídala, jak vyřešila nějaký problém s anestezií, ale nikomu to neřekne. Když na to prý přišla sama, ať si na to přijde jiný taky sám. Problém je, že se v tomto případě nejednalo o pokusného potkana, ale člověka.
Pokud nějaký lékař něco umí, neměl by s tím odcházet do hrobu, ale měl by to naučit nové lékaře. Ale pokud to takhle chce udělat, může. Nikdo ho nemůže nutit, aby se podělil o něco, když on sám nechce.
Medicína ale přece není čistý byznys. Pokud existuje způsob, jak nemocnému pomoci, ale nelze ho použít pro všechny, protože ho ovládá jen někdo, a ten si to nechává pro sebe, přijde mi to opravdu špatné.
Nedávno jsem mluvil s jedním mladým nemocničním doktorem a nebyl jsem z toho potěšen. Nadále v našich nemocnicích funguje to, že se mladí lékaři nedostávají k určitým výkonům a tak se je nemohou pořádně naučit. Takže až se k nim pak dostanou, odnesou to pacienti, na kterých se je budou učit metodou „pokus – omyl“.
Je přímo neuvěřitelné, že se to může dít a že s tím třeba Česká lékařská komora, která má garantovat kvalitní poskytování lékařské péče, nic významnějšího neudělá. Někdo by měl stanovit skutečně racionální objem výkonů, které by se měli mladí lékaři zvládnout a tyto výkony je skutečně prakticky naučit. Nemělo by jít o to, kolik výkonů vykáže mladý lékař na papíru, jako že je absolvoval, ale kolik jich opravdu absolvuje.
Kdo vlastně zodpovídá a kontroluje školicí proces mladých lékařů, aby se opravdu naučili, čemu se naučit mají a nešlo jen to takovou hru na vzdělávání, místo vzdělávání skutečného?
Mám pocit, že jít dnes jako pacient do nemocnice, je jako hrát ruletu. Tak jako nevíte, jaké číslo padne, tak nevíte, na jaké lékaře narazíte a jestli vám pomohou, nebo vás poškodí. A bohužel nejsem sám, kdo má v poslední době tento nepříjemný pocit z našich nemocnic.
Zdroj: www.tribune.cz