O pacientech, standardech, amalgámových plombách a červených hadrech

Ve Škvoreckého Tankovém praporu získají všichni vojáci Fučíkův čtenářský odznak za kladnou odpověď na otázku „ Bojovali partyzáni proti fašistům nebo nebojovali?“. I v politice lze klást podobně rafinované otázky, např. „Měly by být amalgamové plomby zadarmo?“. Na takovou otázku logicky odpoví téměř každý kladně. Bylo by přece neetické, aby lidi bolely zuby a oni nemohli být zadarmo ošetřeni. Zapomíná se však, že průměrný občan může na plomby ušetřit, a to nejen svým chováním, tedy čištěním zubů, ale třeba i ze zdravotního pojištění, prostě svým rozhodováním. O politicích si průměrný občan obvykle myslí, že jsou hloupí. Stejně je tomu pravděpodobně i v zahraničí. Lidé si myslí, že schopný člověk se asi uživí jinak a že v politice se dá vydělat jen podvody. Vývoj posledního roku nám ukazuje, že je to asi pravda. Politici jsou ale přece jen chytří. Nechtějí‑li či neumějí‑li nějaký problém řešit, předloží společnosti rafinovanou, avšak na první pohled hloupou otázku a ta se pak týdny řeší v médiích a občané o ní bouřlivě diskutují. Podobný trik je vytahování pseudoproblémů, které neřeší podstatu a lidé se jimi nadlouho zabaví. Připomíná to červený hadr, jejž vytahují toreadoři na býka. Takovým pseudoproblémem byly poplatky. Dnes je jasné, že trochu ušetřily náklady na zdravotnictví, určitě však nepřispěly ke zlepšení zdravotního stavu populace a nebyly opravdovou reformou. Podobně je to s tzv. standardy. Z odborného hlediska je jasné, že prakticky neexistují – nemoc se buď léčí dobře, nebo špatně, levně, nebo draze, ale nedá se až na malé výjimky léčit standardně a nadstandardně. Výjimky se mohou týkat hotelových služeb a možná některých materiálů, i když i tam obvykle neexistují doklady o tom, že dlouhodobě je levný materiál efektivnější. Je jen asi pravda, že i ve zdravotnictví může jako v jiných oblastech platit, že značkové věci jsou dražší a nemusejí být lepší. Platí to však někdy i obráceně – nejhorší rozhodnutí je koupit levnou, zato méně kvalitní věc, anebo vycházet z premisy, že např. ke sklízení pole je provoz kombajnu moc drahý a nahradíme ho jednoduššími stroji, a tak i z dnešního hlediska zastaralé postupy vlastně stačí. Občas mám dojem, že řada těch, kdo právě reformují, nebyli – či jejich blízcí – nikdy opravdu vážně nemocní či postrádají soudnost nebo jsou jen obyčejně méně sociálně citliví a nedokážou proporcionálně uvažovat ekonomicky i sociálně. Podobnou kauzou jsou paušály. Pokud pan Novák škodí panu Svobodovi, který onemocněl v prosinci tím, že on onemocněl v lednu a vyčerpal mu paušál, nebo tím, že vyčerpal paušál lepšímu lékaři, a on teď musí chodit k horšímu, tak to o dobrém zdravotnictví opravdu nesvědčí. Mnoho těchto mohutně řešených pseudoproblémů, které někteří vydávají za reformy, tak vlastně škodí lidem i fungování zdravotnictví. Problém je v tom, že nejen průměrný občan si myslí, že politici jsou hloupí, ale že také průměrný politik si myslí, že občané jsou hloupí. Proto neusiluje žádný politik o opravdovou likvidaci zdravotní daně a nastartování zdravotního pojištění, kde by více rozhodoval občan, a tím se i efektivněji choval. Kdybychom v systému opravdového zdravotního pojištění postavili občana před volbu: my vám zlevníme pojištění a napište nebo zaškrtněte si, co byste chtěl platit sám, je jisté, že amalgámové plomby by si občan rád zaplatil, kdyby na pojistném ušetřil třeba i pár stovek ročně. Takových příkladů je mnoho a je logické, že za co by se platilo, by podstatně změnilo i chování populace a vedlo by to k úsporám. Třeba by lidé sami od sebe přestali jezdit do lázní. Lidé by se také spíše pojistili proti závažným nemocem, místo aby si nechali vnutit hlouposti. Navíc by se mohl podle pojistky i více diferencovat trh zdravotních služeb. Někde a za něco by se doplácelo více a jinde méně. Zdravotnictví funguje zcela neefektivně a z ohlédnutí zpět je jasné, že by možná i čtvrtina prostředků mohla být ušetřena. A pro rozhodování občana je ještě větší prostor. Podstatná část péče je chronická a dlouhodobě plánovaná a o výběru této péče lze rozhodovat i s prodlevou, a tak kontrolovat náklady. Nakonec by mohly vynucovat větší spolupráci občana ve volbě léků či režimových opatření samy pojišťovny. To dnes bohužel vůbec nečiní. Klasická je podivná situace, kdy pacient bere třeba 10 a více léků a lékař ji nereguluje, alespoň to ukazuje běžná praxe. Je otázka, proč se naše společnost vyvíjí tímto směrem. Proč se nikdo nepokusí o opravdovou zdravotní reformu, proč to všechno je jen sociální inženýrství, připomínající spíše leninské myšlenky, a to ať už reformuje zdravotnictví pravice či levice. I logické věci, jako je trh s generiky, mají v řadě zemí vyřešeny. Avšak naši lokální antiliberálové i tak logickou věc problematizují pravidly a úředními akty. Vše je proto složité a komplikované a nepochybným cílem je, aby se na zdravotnictví živilo hodně úředníků. I to vyplývá z podcenění „hloupého“ občana. Nic se nemění a návrhy reforem jsou jen kosmetické. Možná je to proto, že současný stav všem vyhovuje, naučili se v něm žít lékaři i pacienti. Ještěže teď máme na billboardech i lékárnách návody, jak některé věci vyřešit snadno, třeba tabletkami proti škodlivosti kouření. Také tyto reklamy počítají s neinformovaností a hloupostí lidí a zapadá to do systému zdravotní daně se stádním chováním občanů. Oni se ti občané nasytí potravinovými doplňky, budou mít pocit, že pro sebe něco dělají, a lékárníci si přivydělají a nebudou nám komplikovat zdravotní reformu. Etika dalšího zdravotnického povolání tak klesá ke dnu. Kontrastuje to však s moderní medicínou, kde pacientovi vše vysvětlujeme a říkáme, jaké existují možnosti léčby: Můžete být operován, nebo léčen konzervativně – vyberte si. Zcela jistě by takto moderně mohly s lidmi jednat i zdravotní pojišťovny a umožnit jim výběr levné a kvalitní terapie. Snad se toho jednou dočkáme. Vždyť pojištění auta či domácnosti je naprosto totéž jako pojištění zdraví, věc založená na vzájemné solidaritě. Každý krok, který povede k tomu, aby do rozhodování o zdravotní péči byl vtažen občan a mohl i platbu za tuto péči regulovat, je krokem k opravdové zdravotní reformě, krokem, v němž by pak občan ukázal politikům, kdo je chytrý a kdo je hloupý. Položíme‑li lidem politicky rafinovanou otázku „Chcete zdravotnictví zadarmo?“, je odpověď jasná. Bude znít ano. Průměrný občan bude mít pocit, že jsou na tom všichni stejně. Položíme‑li občansky rafinovanou otázku: „Chtěl byste na zdravotním pojištění ušetřit?“, zní odpověď chytrého občana logicky také ano a je jen otázkou času, kdy přestanou politici mávat zbytečnými červenými hadry a položíme si otázky občanské a nikoli záměrně účelově zcela zavádějící.

Zdroj: Medical Tribune