O malých a velkých dějinách
O pojmu "velké dějinné události" máme obvykle jasnou představu a koneckonců je zná prakticky každý absolvent základní školy. Zlatá bula sicilská, vymření Přemyslovců, bitva u Lipan, nástup Habsburků, konec 1. a 2. světové války, uchvácení moci komunisty, rok 1989. Nejsem si však jist, jak lze kvantifikovat události typu např. tzv. toskánské aféry. Jakkoli je to tvrdá rána pro občana, který věří v demokratické principy, v historickém kontextu jde nepochybně o událost rozměru malého až směšného. Projdeme-li například dějiny první republiky, zjistíme, že takových (a mnohdy i větších afér) byly desítky a zcela zapadly. Pro jednotlivce však mohou být malé dějinné události naopak velmi významné.
Nedávno se mi dostala do ruky půvabná, rozsahem nevelká kniha o dějinách dvou malých vesnic u Mariánských Lázní - vesnic původně českých a následně sudetských. Dozvěděl jsem se například, že 19. září 1502 tam vpadla tlupa míšeňských vojáků, kteří odehnali všechen dobytek, odvezli všechno zemědělské náčiní, zabili šest sedláků a odvlekli 20 zajatců. V roce 1515 vypukl ovčí mor a ve vesnici uhynuly stovky ovcí atd.
Ačkoliv neprošla tehdejší Evropou žádná velká událost, obyvatelé vesnic měli určitě jiný názor. Patálie s vojenskou soldateskou a ovčím morem byly určitě tou největší dějinnou událostí v jejich životě. Hezká kniha o malých dějinách je i Kniha O Kosti od historika Josefa Pekaře. Popisuje podrobně několik století života hradu Kost a okolí - samé tzv. malé události, hospodaření kraje a podobně.
I místa mají své dějiny a často jsou zcela zapomenuty. Ve zmíněných dějinách obcí najdeme třeba podrobný popis, jak anglického krále Edwarda VII. vedl místní vojenský vysloužilec na výlet na jednu z posledních sopek v Čechách, Podhorní vrch. Od Edwarda VII. se dočkal díků za výklad a obdržel také další vyznamenání. Na dobových fotografiích z lázní anglický král imponuje jako pacient s velkým břichem, zřejmě s typickým metabolickým syndromem. V nedalekém hotelu Golf pobýval i anglický spisovatel Rudyard Kipling. Dochovala se historka, jak ho zaujalo jódlování sudetského chlapce v polích a jak si je opakovaně nechal předvádět. To jsou také malé osobní či místní dějiny.
Nakonec i nemocnice mají své malé a velké dějiny. Velké jsou spojeny se stavbami a slavnostním stříháním pásek ať už císaři, ministry či nejrůznějšími politickými činovníky; někdy dokonce mívají podobu darů k různým výročím, jako třeba tzv. jubilejní pavilon v pražské všeobecné nemocnici postavený k 50. výročí vlády císaře Františka Josefa. Zdravotnické dějiny jsou však limitovány utajováním osobních dat pacientů. Postupně se zapomíná, kdo se kde a s čím léčil a na co zemřel, se stárnutím personálu tak odchází část malých dějin nemocnice. Něco zůstává v televizních reportážích, např. mladý sekundář naší kliniky hovořící v roce 1968 při úmrtí slavné české herečky. Také já jsem na koronární jednotce jako mladý sekundář zažil třídenní umírání jiné slavné české herečky na rozsáhlý infarkt.
Fakt, že i známí a slavní lidé mohu být nemocní, jsem si poprvé uvědomil při prázdninové praxi po čtvrtém ročníku medicíny, když na ambulanci okresní nemocnice přivezli dušného a vážně nemocného slavného herce, který byl ve filmech i na obrazovce vždy plný zdraví. Čas vždy prověří, zda pacienti aktuálně známí, slavní, důležití, navštěvovaní v době své slávy různými řediteli nemocnic a dalšími činovníky byli skutečnými osobnostmi, či zda nepatří ani do malých dějin konkrétní nemocnice.
Zpět ale k stopám dnes již nezpochybnitelných skutečných osobností. Nikdy nezapomenu na místo, kde jsem si při vizitě podal ruku se sirem Nicolasem Wintonem, zachráncem českých židovských dětí. Sir Nicolas svou nemoc sám zveřejnil a o pobytu v Praze podrobně informoval ve svých webových článcích. O nemocech prezidentů obvykle informují média, pobyt Václava Havla na bývalé III. chirurgické klinice naší nemocnice v Londýnské se dokonce dočkal knižního zpracování. Na setkání s prezidenty se nezapomíná. Jednou z velkých poct naší lékařské fakultě byla návštěva T. G. Masaryka v Purkyňově ústavu. Možná bychom o ní ani nevěděli, ale vnuk tehdejšího přednosty ústavu (dnešní profesor ČVUT) mi fotografii této události z rodinného alba věnoval. Snímek, jak TGM svižně vystupuje po schodech, je krásně ostrý. Fotografie první řady v posluchárně, kde sedí vedle sebe prezidenti Masaryk a Beneš, je trochu rozmazaná, ale je to dokument události, na kterou se dávno zapomnělo.
Také návštěva prezidenta Václava Klause v našem akademickém klubu při křtu knihy Ortopedie je detailně zdokumentována. Možná se pomalu zapomíná na to, co jí předcházelo. Prezident viděl hromady papírů profesora Dungla, když kniha vznikala, a proto slíbil, že přijde knihu pokřtít: Zaujala ho neuvěřitelná práce s psaním, spojováním a kontrolou textů této rozsáhlé odborné publikace s desítkami autorů.
Doufám, že snad nezanikne JB club, dnes restaurace U Emy Destinnové, kde jsem ve funkci děkana nejen já, ale i mí předchůdci i následovníci večeřel s mnoha nositeli Nobelovy ceny, ať už po jejich návštěvách fakulty či po slavnostním předávání čestných doktorátů na univerzitě. Ostatně hned vedle je restaurace, kde John Selye (nebo Hans či Janos Selye, jenž vyrostl v Komárně, kde po něm nedávno pojmenovali univerzitu) údajně vymyslel teorii stresu, kterou později rozvinul v Kanadě. I chodníky pamatují slavné kroky nejen českých, ale i zahraničních profesorů a také příhody humorné. Když jsme v Salmovské ulici slavnostně odhalovali desku na rodném domě profesora Coriho - nositele Nobelovy ceny a objevitele Coriho cyklu -, nebylo slyšet ani slovo. Řidiči si tehdy Salmovskou zkracovali průjezd často ucpanou Ječnou ulicí a v rozčilení troubili tak intenzivně, že slavnost, jíž se účastnil i vnuk rodáka, nevědomky zcela znevážili.
Nezapomenutelným zážitkem pro mě zůstane i místo, kde mně a vedle stojícímu děkanovi Kreuzbergovi z plzeňské lékařské fakulty podal ruku prezident George Bush starší, když kolem nás procházel po předávání čestného doktorátu Karlovy univerzity.
Věřím, že i tento fejeton přispěje subjektivními vzpomínkami k zaznamenání malých dějin školských a zdravotnických míst, která upadají pomalu v zapomenutí.
Zdroj: Medical Tribune