O euroskepticích, eurohujerech a Obamově reformě
Typickým euroskeptikem je náš pan prezident, leč není jediný. Počet občanů, kteří si uvědomují, že Evropa jako celek příliš nefunguje, určitě stoupá. Jako eurohujeři bývají označováni absolutní nadšenci pro Evropskou unii, kteří nepřipouštějí sebemenší nedostatek – a těch u nás také není málo.
Realitou je, že Evropská unie v současném provedení zatím stále nějak nefunguje. Ať jsou to problémy s Řeckem nebo s evropskými dotacemi a evropským výzkumem či prostě fakt, že si státní administrativy i lidé zvykli posílat ty doma nepohodlné nebo neschopné někam nahoru – u nás třeba za Rakouska do Vídně, později do Prahy a teď do Evropy. A davy bruselských úředníků a poslanců si tak daleko od svých občanů žijí svým životem.
Ostatně i nedávná volba čelných představitelů Unie nevybírala z významných a tím i nebezpečných silných politiků, ale spíše naopak. I z toho vyplývá ta pouhá hra na stát. Třeba hra na evropský výzkum.
Stačí se podívat na smutné výsledky většiny projektů rámcových programů Evropské unie a na spousty rozdělovacích a kontrolních mechanismů, jimiž se úředníci živí. Jak dobré by bylo přitom mít silnou jednotnou Evropu s jednoduchými a přesnými zákony a pravidly. Bohužel Brusel nemá dnes žádnou sílu a nedokáže sjednotit ani tak triviální věci jako třeba systém lékařských specializací. Nebo se stačí podívat, jak časté je postižení politika, businessmana či firmy, kteří podvádějí, ve Spojených státech a v Evropě – nejen u nás je to vzácné.
Spojené státy jsou v efektivitě státu a jeho fungování nepochybně dál. Může za to určitě delší období existence federálního státu, ale i jiný duch výchovy občana.
Stačí se třeba podívat na evropské silnice a opět to nemusí být jen ty naše; zcela volné dodržování pravidel, ohrožování druhých i příliš velká rychlost. Jet stotřicítkou místo stovky z Prahy do Brna přinese úsporu jen pár desítek minut. Žádný evropský politik by si nedovolil omezit rychlost, a diskutuje se populisticky dokonce o uvolnění rychlosti. V Americe se prakticky nikde nemůže jet víc než stodesítkou, pokuty za vyšší rychlost jsou obrovské a přes dlouhé vzdálenosti všichni pomalou jízdu respektují. V Evropě si naopak všichni k povolené rychlosti těch nejméně 10 km/h přidávají. Situace je až kocourkovská.
V Praze se například toleruje větší překročení rychlosti než mimo ni. Ale i jinde je to stejné. Jel jsem jednou po dálnici při cestě z letiště na jih od Neapole v místě, kde byla dálnice na desítky kilometrů svedena do jednoho pruhu a byla zde osmdesátka.
Snažil jsem se omezení rychlosti dodržet a Italové za mnou se mohli zbláznit – troubili, houkali a klepali si na čelo. Nezbylo, než se v dalších dnech přizpůsobit, aby dodržení předpisu nakonec nezpůsobilo nehodu. Docela mne rozesmálo, když mně pak půjčovna aut strhla 20 eur pokuty za to, že jsem okolo jednoho jihoitalského města jel rychlostí 97 km/h v místě, kde byla devadesátka.
I to je příklad, vystihující náš kocourkovský a pravidla málo respektující světadíl. Jaký rozdíl vůči Americe, kde stojící školní autobus rozbliká všechna světla a nikdo nesmí ze žádného směru jet.
Je zajímavé, že si řidiči ve Spojených státech auta pojišťují minimálně. Auto tam potřebuje každý, pojištění je drahé, ale v bezpečném provozu je zavinění nehody málo pravděpodobné. Když ji někdo zaviní, ovlivní mu to často celý další život. Když nám v Americe jednou nabourali mladíci drahé auto z půjčovny, říkal policista: „Jsou to chudáci, tohle budou splácet celý život.“ Evropan se naopak může na silnici pojistit proti všemu a jezdit si, jak chce.
Tento rys zodpovědnějšího chování má i rozdíl mezi evropským a americkým zdravotním pojištěním. V Americe bylo logické, že se nepojišťují mladí a zdraví. Systém byl extrémně nespravedlivý vůči chudým a také vůči nemocným. Chudého čerpajícího tzv. medicaid mohli lékař i nemocnice odmítnout a ti, kdo je ošetřovali, museli počítat s velmi pozdními platbami státu (to už zas trochu připomíná české a evropské pozdní proplácení faktur nejen ve zdravotnictví a obchodě, ale třeba i v tom zmíněném evropském výzkumu).
Evropskému systému pojištění přijdou nepochopitelné i další americké prvky, např. změna pojistky při vzniku onemocnění. Nebyla zde žádná solidarita ani možnost uplatnit minulou dlouhotrvající pojistku. Prostě nově vzniklému diabetikovi stouplo pojištění několikrát, což platilo i u mnohem těžších onemocnění, než je diabetes. Byly to před Obamovou reformou poměry zvláštní. Jistě jen v málo věcech lepší než evropská totální solidarita všech se všemi (i nekuřáků s kuřáky a těch, co nemoc nezavinili, s těmi, co si ji zavinili).
Rozumná Obamova reforma zdravotního systému jde správným směrem a tentokrát možná i trochu evropským, ale může narazit. Vadí bohatým státům – podobně jako v Evropě jim vadí řecké plýtvání. Vadí nižší střední třídě, která byla schopna si pojistky ještě platit a obává se, že bude stržena na úroveň těch nejchudších. Avšak nejvíce určitě vadí americkým právníkům, tedy těm, kdo číhají před nemocnicemi a ordinacemi.
Americká medicína je extrémně standardizovaná, nemocní jsou nadměrně vyšetřováni a léčeni tzv. pro jistotu. Bez ubrání těchto zbytečných postupů asi nemá reforma ekonomicky šanci na přežití. S tím naopak kontrastuje evropský liberalismus a malá standardizace medicíny. Ostatně naše akreditace jdou po formální správnosti a jistě učiní naše nemocnice a ordinace bezpečnějšími.
Nemají však nic společného s věcnou podstatou diagnostických a léčebných postupů, kde jsou standardy formulovány jen velmi obecně, a i ty se evropskému myšlení příčí.
Cesta z těchto euro‑amerických kontrastů je jistě složitá, ve většině případů se ale můžeme od Ameriky poučit. Organizace a proplácení zdravotní péče k těmto případům nepatřily, možná však po Obamově reformě k nim za pár let patřit budou. Cestou vpřed je určitě silná Evropa. V té bude důležitější, kdo sedí v parlamentu evropském než v českém. Tato doba je bohužel asi ještě daleko, ale možná, že to při současném způsobu evropského myšlení většině Evropanů ani nevadí.
Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.
Zdroj: Medical Tribune