O dobrém zákonu se nediskutuje 11 let aneb zapomeňme na novelu, nastává čas nouzových řešení

Ač souhlasím s kolegyní Danou Krásovou (článek "Vrátí se studium všeobecné sestry zpět na střední školy", www.tribune, 14.7.2015) , tak obecně, celkově, když se ohlédnu zpět, zdá se mi to neuvěřitelné! Máme 11 let od účinnosti zákona (96/2004) a stále ve svém vzdělávání nemáme jasno! Nejsme si jisty, dohadujeme se a vzájemně o svých názorech v řadách sester pochybujeme či se přesvědčujeme … Bavíme se o něčem, co od začátku vlastně přijato nebylo, vyžadovalo spoustu vysvětlování a odpovědí na otázky. Dokonce, pokud si vzpomínám, byla zřízena telefonická linka na dotazy… A tak mi v mysli vytanula myšlenka z dávných časů: „Co skončeno má býti neblaze, punc zlého znamení má od počátku v povaze“…

V současné době jsme již ve fázi, kdy se na typu/typech vzdělávání sester všichni neshodneme. Už zde nejde o správnost názoru či pravdu jedněch či druhých. Jsou to spíše zkušenosti a potřeby z praxe, které nás k určitému směru vedou. Měl by tedy být dán prostor oběma hlavním cestám. A proto z mého pohledu:

Žáci již na základních školách by měli mít právo si typ a délku studia vybrat! A to mezi čtyřletým studiem v oboru zdravotnický asistent, nebo v oboru zdravotní sestra. S ohledem na povinnosti k EU asi až pětiletým studiem na SZŠ, anebo na vyšší, vysoké  škole - v úrovni diplomovaného specialisty, bakaláře a magistry.

Zdravotnická zařízení by měla mít možnost získat a zaměstnávat takové kategorie a typy pracovníků, které na svých odděleních a ve svých provozech potřebují a které se jim i vzhledem k typu své organizace osvědčily.

Ministerstvo zdravotnictví by mělo mít povinnost respektovat požadavky a potřeby praxe a výchovu/vzdělávání potřebného personálu pro ně zajistit. Nic víc v podstatě zdravotnická zařízení od MZ v této oblasti ani nepotřebují.

Vzhledem k celkové současné situaci a nedostatku sester bychom měli všechny další diskuse na téma vzdělávání už ukončit, asi zapomenout na novelizaci zákona a spíš důsledně trvat na zajištění podmínek pro splnění výše uvedeného. Bude-li toto zajištěno, v praxi čas ukáže, jaký zájem a o co převládá, a další postup se může dále odvíjet od toho.

Úkol pro ministerstvo to může být náročný a složitý, nicméně by měl být přednostní. Sestry (i lékaři) v nemocnicích jsou totiž v situaci nesrovnatelně těžší. Neboť to, co ministerstvo řeší na papíře, zdravotníci zažívají a řeší v každé směně a reálně. Bez ohledu na den či noc, všední či sváteční: musí zajistit péči o x pacientů, od základních potřeb dát napít a najíst po situace, kdy jde pacientům o život. S ohledem na to, na jejich stres a vyčerpání už to vážně přestává být legrace, už to nepočká.

Bohužel není řešení to, že se změní personální vyhláška, že se navýší počty personálu. To je sice hezké, ale v současné situaci poněkud úsměvné (a opět papírové) řešení. Neboť personál sesterský a lékařský "na ulici" skutečně není, ani ho nevytiskne 3D tiskárna..

Před 18 lety jsem měla starost s nedostatkem sester a jejich vzděláváním (článek Vzdělávání SZP - pohled z praxe vyšel ve Zdravotnických novinách před 18 lety, ale nepokročili jsme - při čtení je možné nabýt dojmu, že byl psán včera!). Tehdy jsem to vnímala přece jen jako situaci přechodnou. Nyní mám velké obavy, že je to problém na hodně dlouhou dobu, pokud se z něj vůbec dostaneme. Bohužel jsem přesvědčena i o příčině, která k současnému stavu vedla: kdysi byl narušen jednoduchý, obyčejný, ale funkční systém..

Zcela aktuálně jako záchranné řešení kromě navýšení finančního ohodnocení sester vidím urychlené, opravdu rychlé zpracování osnov a vytvoření „jednoroční školy“ – pro zdravotnické asistenty, kteří by se jejím absolvováním stali zdravotními sestrami….

Před 9 lety jsem se vyjádřila ve Zdravotnických novinách (49/2006) a Sestře (1/2007) k registraci sester (Registrace sester = diskriminace povolání). Předpokládám, že tak jako já i většina kolegyň ani za tuto dobu svůj náhled a odmítavý postoj k této záležitosti a systému vzdělávání nezměnila. Jen to dál možná více tiše snášíme, nic než rezignace nám také nezbývá.

Řekla bych, že z praxe a v praxi proto ani nepotřebujeme novelu zákona o „nelékařích“ (strašné slovo pro sestry a další profese). Potřebujeme na papíře (v předpisech) jen to, co je – třeba i vzhledem k našemu bytí v EU - opravdu nutné. Text stručný, jasný, srozumitelný  - aby mu rozuměly i řadové sestry - je to o nich a pro ně.  Ale dále už bych se jen opakovala po tehdy zveřejněném textu.

Vezmeme-li to z pohledu do historie, pak vzdělávání sester se stále postupně vyvíjelo, posouvalo. Tak nějak přirozeně se reagovalo na potřeby praxe. Až přišel rok 2004 – a od té doby…diskutujeme…

Motto k zamyšlení možná pro tvůrce novely zákona a dalších předpisů:

„Někdy je třeba větší odvahy k tomu svůj názor změnit, než za ním pevně stát!“….

Dagmar Janoušková,

hlavní sestra Nemocnice Prachatice, a.s.

Autorka níže připojuje sken svého článku "Vzdělávání SZP - pohled z praxe", jenž vyšel ve Zdravotnických novinách v roce 1998.

Zdroj: MT