Nízké mzdy znamenají nekvalitní veřejné služby
Rozhovor, který poskytl prezident ČLK Milan Kubek redakci EURO
V minulém čísle časopisu České lékařské komory předpovídáte, že se podle vás blíží historická šance prosadit významné změny pro lékaře. Podle čeho tak soudíte?
Dnes už je všeobecně přijímaným faktem i mezi politiky, že lékařů je nedostatek. Když je něčeho nedostatek, v tržní ekonomice se za to zboží, službu nebo práci musí zaplatit vyšší částky. Proto myslím, že se blíží příležitost prosadit skutečné narovnání ceny lékařské práce. To je něco, co podcenili naši předchůdci před 25 lety. Na rozdíl od právníků s určitou mírou naivity předpokládali, že společnost časem sama od sebe uzná, že práce lékaře je náročná a odpovědná, a musí být tedy zaplacená stejně jako třeba práce právníka.
Vy to tedy teď budete moci napravit?
Vždycky je snazší prosazovat změny v revoluční době, než když je společnost stabilizovaná. Situace ve zdravotnictví začíná připomínat přetopený kotel. Katastrofální nedostatek lékařů, chybějící peníze, zdravotnictví již přestává být schopno plnit tu základní funkci, kterou má, tedy zajišťovat dostupnou, bezpečnou a kvalitní péči kaž- dému, kdo ji potřebuje.
Když mluvím s představiteli lékařů, slyším, jak je situace katastrofální. To mi ale nepotvrdí téměř na žádném konkrétním oddělení, v žádné konkrétní nemocnici.
Nikdo nechce takříkajíc kálet do vlastního hnízda. Zdravotnické zařízení se podobně jako banka musí těšit důvěře. Kdyby přiznalo, že nemá odpovídající personál a musí odkládat péči o pacienty, důvěru ztratí a svoji pověst poškodí. Někdy se to dostává do absurdní podoby. Nemocnice nemá zdravotnický personál, tak zavře oddělení a tváří se, že maluje.
Jak to poznáme, až přijde zlomový bod?
Zdravotnictví se nikdy nezhroutí úplně, na nějaké úrovni bude fungovat. Že se prodlužují čekací doby na plánovaná vyšetření, že se v nemocnici s personálem nedomluvíte. A právě to jsou příznaky rozkladu.
Lékaři tedy ten rozklad využijí a budou protestovat za významné zvýšení platů?
Víc než kultivovaných protestů by se politici měli bát balkánské cesty. Ta vypadá tak, že existují neoficiální ceníky, jaký úplatek musíte dát, abyste se dostala k lékaři. Například k běžnému lékaři 20 eur, ke specialistovi 50 eur. Byl bych nerad, aby řešením kritické situace u nás bylo něco takového. Lékaři mají být dobře zaplaceni za práci, a ne být závislí na tom, co jim pacienti více či méně dobrovolně strčí.
To ale znamená získat pro zdravotnictví nějaké peníze navíc.
Ano, řádově desítky miliard korun ročně navíc. Rozhodně nepomůže zvýšení platby za státní pojištěnce o 90 eurocentů měsíčně, jaké pro příští rok schválila vláda. To zdravotnictví vůbec nepozná. Především je nutné zavést alespoň elementární spravedlnost v platbách zdravotního pojištění. Platba za státního pojištěnce by se měla zvednout přinejmenším na úroveň platby osob, které nemají žádné příjmy. Není přece morální, aby stát platil jen dvě třetiny toho, co musí zaplatit žena v domácnosti.
Kolik by takové navýšení plateb znamenalo ročně ze státního rozpočtu?
Hovoříme o částce kolem třiceti miliard korun za rok. Stále by bylo zdravotnictví podfinancováno, stále bychom vydávali menší díl HDP na zdravotnictví, než je průměr zemí OECD, ale poznalo by se to. Systém je postavený jako solidární, všichni by tedy měli platit částku, která odpovídá jejich příjmům. Dnes mají osoby samostatně výdělečně činné poloviční vyměřovací základ. Nemám nic proti tomu, aby stát podporoval živnostníky, ať tak ale činí na vlastní úkor, a ne na úkor zdravotnictví. Navrhujeme také přesun části spotřební daně na tabák a alkohol do zdravotnictví. Kdyby z každé vykouřené krabičky cigaret u nás šla pětikoruna do zdravotnictví, je to ročně pět miliard korun. To je víc, než kolik se vybíralo na regulačních poplatcích. Na rozdíl od poplatků by platili lidé, kteří si zdraví dobrovolně ničí. Dále je třeba nabídnout možnost připlatit si těm, kteří peníze mají. Je to rozumnější než ždímání těch, kteří je nemají. Tedy zavést připojištění a definovat standardy hrazené péče. U nás je sice spoluúčast pouze 16 %, ale na těchto platbách se podílí především nemocní senioři a ti platí více, než si mohou dovolit.
Adéla Čabanová
Zdroj: Tempus Mediorum