Neodkládejme změnu
Přiměřený počet řádků tohoto článku by neunesl problém, proč zdravotnický systém prakticky nikde na světe nefunguje tak, jak by měl a co všechno už bylo podniknuto proto, aby tomu tak nebylo. Proto půjdeme raději cestou hledání odpovědi na otázku, jak se s tímto úkolem vypořádali ve vyspělých zemích. Jak se zhostili ukolu, který trápí každý systém zdravotní péče, totiž jeho transparentnost, kvalita, hospodárnost a spravedlnost v rozdělování zdrojů.
Informovaný čtenář jistě tuší, že řeč je o casemixovém klasifikačním systému DRG (Diagnosis Related Groups), postaveném na myšlence zevšeobecnění případů hospitalizace.
O co jde? Představme si nemocnici jako jistý druh podnikatelského subjektu, jehož "produktem" je pacient a jeho zdravotní stav. Dále předpokládejme, že nemocnice, jako každý slušný podnikatelský subjekt má zájem prosperovat, růst a rozvíjet se. Aby naplnila tuto svou legitimní ambici, musí v první řadě uvést do rovnováhy náklady a výnosy své činnosti. Musí vědět, kolik prostředků má přiřadit ke každému svému "produktu", aby dosáhla příslušný výnos. Problém je v tom, že právě tohle udělat neumí. Nedokáže definovat svůj "produkt" a proto není schopna kalkulovat objem jeho "výrobních nákladů"
Přesněji řečeno, dosud nevěděla. Casemixový model, o kterém je dnes zmínka, tento její handicap odstraňuje. Dosud nepřekonatelnou různorodost jednotlivých pacientů, komplikující jakoukoliv alokaci prostředků ke každému z nich, řeší jejich tříděním podle předem určených atributů a následným zařazováním do odpovídajících DRG skupin (diagnóz) s kalkulovanou mírou nákladů.
Samotný akt zařazování je přitom neobyčejně sofistikovaný. Je realizován prostřednictvím programu "Grouper" a detailně popsán v jeho definiční příručce. Pro pořádek uveďme, že na konci přiřazování je příslušná DRG skupina, v níž se ocitá každý případ hospitalizace (pokud je správně kódován).
Aby ale mohl "Grouper" správně pracovat, aby dokázal zařazovat jednotlivé případy léčby do příslušných DRG skupin a tak jim přidělovat reálné náklady, musí obdržet správné vstupní informace.Každému případu léčby musí být přiděleny náležité identifikační parametry,mezi nimiž suverénně dominuje hlavní diagnoza, doplněná vedlejší diagnózou, poskytnutými diagnosticko-léčebnými výkony, věkem pacienta (při přijetí), váhou (při přijetí), klinickým stavem při přijetí a propuštění a pod. No a ty musí dostat od kodéra. V okamžiku, jak tyto informace dostane, zahájí zatřiďování a postupuje už důsledně hierarchicky.
Nejdříve zařadí případ do hlavní diagnostické skupiny-MDC (Major Diagnostic Category), odpovídající postiženému orgánovému systému. Pokračuje zařazením do DRG Báze podle dosavadní léčby resp. dominantního zdravotnického výkonu (operační resp.neoperační) a nakonec zohlední přidružené vedlejší diagnózy resp.komplikace-CC (Complication and Comorbidity) a definitivně posune případ do odpovídající DRG skupiny.
Samotný proces zařazení je pochopitelně mnohem složitější, ale pro naši potřebu nám uvedeny popis postačí. Jasně a srozumitelně totiž hovoří o tom, jak je léčba konkrétního pacienta ohodnocena a proč je tomu tak. V Praze, Brne či Hustopečích.
A o to jde.
MUDr. Ján Popovič
autor je lektorem Slovenské zdravotnické univerzity, v minulosti ředitelem několika slovenských nemocnic
Zdroj: www.tribune.cz