Nemohu bez tebe žít

Věta, přeložená z latiny, kterou jsme s manželem měli na svatebním oznámení. Před 7 lety však začala mít i další význam...

V roce 2005, bylo mi 26 let (49 kg), jsem si při svém třetím těhotenství v 10. týdnu začala píchat inzulín 4x denně. Nevadila mi ani tak ta dieta, jako to samotné „píchání". Od dětství jsem totiž při každé injekci omdlévala, tak jsem si najednou nedokázala představit, že budu muset sama do sebe píchat.

Začátek byl opravdu velmi náročný. Už také pro to, že jsem se nestarala jen sama o sebe. Čtyřletý a dvouletý syn potřeboval ještě hodně péče.

Ale zvykla jsem si, je jasné, že bez inzulínu už bych tady nebyla. Nemohu bez něho žít.

Narodila se nám krásná holčička a my byli zase šťastní. Šťastní z toho, že máme konečně holku a z toho, že byla zdravá.

S inzulínem jsem zvládla i další, čtvrté těhotenství. Těšili jsme se na další holčičku! Všechno bylo v nejlepším pořádku. Glykovaný hemoglobin byl stále kolem 4. Prostě super.

V únoru roku 2011 se narodila. Všechno bylo tak, jak mělo být.

V červnu téhož roku ale přišla velká rána. Starší dceři byl zjištěn diabetes!!! Co jsme prožívali nedokážu ani popsat. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Hlavou se mi honila spousta myšlenek...jak zvládne pobyt v nemocnici, jak si nechá do sebe píchat, vždyť je jí jen pět? Zvládnout dietu, když starší synové ji dodržovat nemusí?

Je sice pravda, že nějaké zkušenosti mám. Ale tohle je něco jiného. Jsem za ní zodpovědná a jen na mě závisí, jestli budou glykémie v mezích normy. Jen na mě závisí, abysme všechno dělali správně a ona žila plnohodnotný život.

Už je to něco přes rok a stále jsou tu chvíle, kdy nevím co dělat. Když ona pláče při píchání inzulínu a je smutná a naštvaná, když nemůže sníst to, co by chtěla. A já v noci vstávám od miminka a dívám se plná strachu, jestli nemá hypoglykémii.

Když jako matka bráníte a vysvětlujete ředitelce ve školce jaký potřebuje vaše dítě režim...ale tvrdě narazíte. Protože přizpůsobit se jednomu dítěti prostě nejde. V podstatě každý den chodila domů s hypoglykémií, protože paní učitelka vždycky tak nějak zapomněla. Nástup do školy byl o něco lepší. Zatím jsem na mateřské a než půjdu do práce,tak se snad všechno naučí sama.

To jsou chvíle plné lítosti a beznaděje. Každý den měříme a pícháme, vážíme jídlo. Přemýšlíme o tom jak to všechno zvládnout, aby se i ostatním dětem dostalo tolik potřebné péče.

Ale také, jak to všechno zvládnout finančně. Večer pak usednu unavená a opět přemýšlím, jestli jsme všechno udělali dobře. Jestli jsem nezapomněla píchnout inzulín i sobě a jestli jsem vůbec jedla.

A jakoby to nestačilo, příští týden musí dcera podstoupit enterobiopsii k vyloučení celiakie, protože v krvi měla protilátky proti tkáňové transglutamináze.

Věříme, že výsledek bude negativní a život bude trochu jednodušší. Ale ten strach tu bude pořád.

Vždy jsem si říkala, že jsme šťastní, protože máme šikovné a zdravé děti. Teď už si říkám...většinou jsme šťastní, máme šikovné děti, ale kdo bude další?

Zdroj: Medical Tribune