Nejnádhernější věta v mém životě
V telefonu se ozval hlas paní primářky. Jistě se mi začaly třást ruce, nejspíš jsem asi bulela štěstím. Jak intenzivně jsem obsah této věty prožívala si tak dopodrobna nepamatuji, ale reakce mého muže byla daleko spontánnější. Stál mezi dveřmi, povyskočil radostí a není divu, že téměř dvoumetrový chlap si rozbil o futro dveří hlavu. Už jsme rodičové. Konečně!
Co všechno tomu ale předcházelo? Byla jsem od puberty diabetičkou. Když jsem se vdala, pochopitelně jsme chtěli s manželem mít děti. Jenomže diabetoložka nám nic takového moc nedoporučovala, mívala jsem většinou vysoké glykemie a aceton v moči. Tak jsme se asi po čtyřech letech manželství rozhodli zažádat si o adopci. Museli jsme tehdy projít řadou vyšetření, zda vůbec jsme schopni vychovat dítě. Prošli jsme, hurá!
Ani ne po roce jsme dostali vzkaz, že by eventuálně byl někdo k mání. Jeli jsme se do ústavu podívat - a viděli v inkubátorech miniaturky lidiček. A mezi nimi toho „našeho"- malinké „NIC", čtyřiceticentimetrovémetrové, asi půldruhého kila „těžké". Spal. Narodil se předčasně (ke všemu 29. února), musel hned do inkubátoru. No a dva měsíce po narození Kuby jsme si přes celou republiku pro mrňouska jeli. Pochopitelně pro nás to bylo to nejkrásnější mimino na světě, moje maminka lakonicky konstatovala - stažený králíček."Králík" byl ale po zbytek jejího života nejmilovanějším vnukem.
Byl trochu opožděný, ale časem vše dohnal. Když začal chodit do školky, rozhodli jsme se mu prozradit vše o jeho adopci. Měli jsme oprávněný strach, že mu to někdo ve špatnou dobu i nešťastným způsobem řekne. Pamatuji se jak dnes, že se malý koupal ve vaně, já a manžel jsme seděli u vany a vše mu řekli. A nezapomněli zmínku o inkubátoru. A to ho natolik zaujalo, ne žádná jiná maminka. Chytnul se techniky - a bylo. A my předtím měli takový strach a prožívali si předem jeho reakce... Dokonce se i občas stávalo, že se ve škole vychloubal, že je adoptovaný. Nepátral, pokud vím, nikdy po biologických rodičích a myslím si, že asi byl s námi jako rodiči spokojený.
Zážitky s dětmi obecně by vydaly na romány. Stejně i s naším malým. Dost často nás uváděl do nezvyklých situací, někdy jsme se chodili tajně smát za dveře, aby neviděl naši nevýchovnou reakci, někdy to bylo až na pováženou, tu a tam i ta vařečka pomohla. Fantazie mu tedy ale nikdy nechyběla. Uvádím jen malé torzo z celé škály trapasů, ale i odzbrojujícího citu, úvah.
Byly mu čtyři roky, když jsme se rozjeli navštívit kojenecký ústav, kde trávil synek první dva měsíce svého života. Paní primářce ukázat, jaký je to chlapíček. Byl drobný, dohola ostříhaný - a hlavně hodně komunikativní. Seděli jsme v kupé vlaku a proti nám pán středního věku, hubený, plešatý. Syn na něj chvíli hleděl a pak se spiklenecky otázal : „Tebe taky ostříhali?" - Pán se okamžitě zvedl a odešel z kupé. Zda byl naštvaný, nebo zda se šel smát na chodbičku, nevím dodnes.
V témže roce se snažil mě vdát. Šla jsem s ním po nábřeží a proti nám mohutný chlap se sokolem na ruce. Malý se proti němu postavil a toužebně si oba prohlížel. A pak spustil. „Ty máš ale krásného ptáka. My bychom tě chtěli za tatínka..." Sokolník se vyloženě bavil, smál se. Já zrudla a zrozpačitěla, ten smích přišel až po chvíli.
O jedné příhodě s ním mi vyprávěla sousedka. Synovi bylo asi pět let a jel s ní výtahem. A z ničeho nic se jí ptal. „Víš, co je štěstí? Pocit" - si hned odpověděl. Sousedce to vyrazilo dech, pochopitelně.
Kvůli poznámkám za zlobení v družině zlikvidoval žalující sešítek, to aby se mi prý neudělalo nevolno, když jsem nemocná. Starostlivý.
Kolik krásných a hodně krásných vět slov jsem ještě v životě uslyšela, ale ta NEJ byla skutečně ta již zmíněná. Můžete si přijet pro chlapečka.
Ze subtilního malého nedonošeňátka se stal - jak sám syn říká - prostorově nepřehlédnutelným. Jsem si jista, že kdyby ještě paní primářka žila, konstatovala by, že zase zachránila jednoho kluka a učinila jednu rodinu šťastnou.
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/nejnadhernejsi-veta-v-mem-zivote-7/