Nebeský glukometr
Některá opravdovská přátelství přetrvávají desetiletí. Bylo tomu právě dvacet pět let, co jsem opustila prostory vysoké školy. Já jsem již pár let křesťankou a jedna moje kdysi spolužačka se jmenuje Jarmila. Vážím si této ženy, protože jako člověk nevěřící dokázala učinit to, co by mnohý křesťan nesvedl.
Byla to žena, která měla výnosné zaměstnání v Praze, tam i byt a mnoho přátel. Kde se žilo, tam byla i ona a vždy jí to seklo. Žádná třasořitka. Celý svůj život zůstala svobodná a mohla se svému zaměstnání a svým koníčkům věnovat naplno. Mnohdy jsem až pochybovala o tom, zda vůbec stihne prožít to, co mi vše vyprávěla. Do svého rodného města občas zajela za svojí maminkou. Postupem času se její maminka roznemohla, přišla řada dalších nemocí a zároveň se letitá cukrovka dostala do stádia, kdy již nemohla maminka zůstat doma sama a musela by do ústavu. Píchání inzulínu v průběhu celého dne a maminčina nesamostatnost způsobila rázné životní rozhodnutí. Jarmila rozvázala pracovní poměr v Praze, tam zanechala byt i přátele a odešla do malého městečka pečovat o svoji nemohoucí maminku. Právem náleží jejím morálním principům můj obdiv. Tato péče trvala již druhý rok a Jarmila nenechala maminku ani jediný den na pospas osudu. Její elán a neutuchající snaha vytvořit mamince diametrálně odlišné prostředí od toho nemocničního byly příkladné. Ona by svým potenciálem dokázala naplnit hned několik lidí. Byla tím typem nevímjak k neutahání.
Cukrovka nabrala na síle a intervaly píchání inzulínu se stále zkracovaly. Maminka se stala již zcela nesamostatnou a Jarmile ubývalo dechu. Jednou mi telefonovala a prosila o modlitbu. Důležité na tom bylo, že ona sama byla člověkem nevěřícím, i když mnohá fakta naznačovala, že se jí v duši odehrává boj mezi materialistickým a idealistickým pohledem na život. Mně samotné byl tento postoj dost blízký, protože ještě pár let nazpět jsem prožívala totéž.
Slíbila jsem jí nejen modlitební pomoc, ale zároveň jsem „zburcovala" malou domácí modlitební vlnu. Věděla jsem, že tohle je pro mě samotnou moc tvrdý oříšek. Matoušovo evangelium nám ale v 18. kapitole říká, že shodnou-li se dva z nás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, nebeský Otec nám to učiní. Proč tedy nevěřit těmto slovům, když už jsem se stokrát přesvědčila, že jsou pravdivá. Tato vlna je pro křesťany jakýmsi telefonním modlitebním řetězem, který slouží k rychlé mobilizaci v případě vzniku náhlé situace, za kterou je třeba se modlit společně. V současné době je o to rychlejší, že máme téměř všichni k dispozici mobilní telefony. Pokrok jde dopředu a já neznám nikoho, kdo by volal po návratu do doby kamenné s heslem „zpátky na stromy!" Některým z nás se mobil stává součástí jeho ucha. Stejně jako kdysi barevná televize vytlačila tu černobílou, právě mobily ještě s vyšší razantností vytlačily kdysi fungující telefonní budky. Protože tento řetěz není jen v jednotlivých křesťanských sborech, ale funguje i celostátně, zrealizovali jsme tento řetěz i u nás doma. Není to řetěz, ale vlastně jen domácí řetízek. Tvoří ho spolu se mnou moje děti a rodiče. Okamžitě jsem na pomoc obtelefonovala syna a jeho ženu, dceru se zetěm, rodiče, ale i pár dalších známých křesťanů a poprosila o modlitební pomoc.
Modlitba se netýkala zázračného uzdravení nebo nevšedních tužeb. Jarmila byla se svými silami na dně. Byla totálně vyčerpaná, pořádně nespala mnoho týdnů a její organismus byl jakoby před zhroucením. Prosila jsem za to, aby jí Bůh dal trochu síly na povzbuzení, aby pohladil její uštvané srdce. Když se Jarmila neozvala, byla jsem na rozpacích a vůbec jsem si netroufla jí volat. Koncem měsíce však zavolala Jarmila sama. Byl to jeden z nejkrásnějších telefonátů posledních měsíců:
„Víš, stalo se něco, co si já lidským rozumem nedokážu vůbec srovnat v hlavě a náš pan doktor jakbysmet. Představ si, že za dva dny poté, co jsme spolu mluvily, jdu ráno tradičně změřit mamince hladinu cukru v krvi a zjistila jsem, že je absolutně v normě, tak jako u zdravých lidí. Ani náhodou jsem nepomyslela na tebe. Já jsem se jednoduše domnívala, že se mi porouchal glukometr. Volala jsem našemu panu doktorovi a ten hned přinesl nový. Ale i jeho přístroj ukazoval hodnoty zdravých jedinců. Krčil rameny a říkal, že se to může někdy na dvacet čtyři hodin stát... No, a že v této době nemám inzulín píchat. Já po mnoha týdnech a měsících spala celou noc a ráno byla zvědavá, co CUKR? Normál! Stejně to šlo celý týden. Mamka byla úplně v pohodě, já se kompletně zrekreovala a teprve až osmý den ráno se hladina cukru pomalu začala zvedat a během pár dní se dostala zase zpět na původní vysoké hodnoty. Náš doktor jen nevěřícně kroutil hlavou a krčil rameny."
P. S. Asi za týden byla venku velká bouřka. Sledovala jsem z okna nádhernou, i když někdy nebezpečnou cestu blesků dolů a právě tehdy mi Jarmila napsala SMS: „Bouřka, déšť, hřmění, Bůh se rozhněval, že není!"
Právě u dalšího z našich společných telefonátů jsem si uvědomila, že i ten člověk, který byl celý život materialista, ve chvíli, kdy se mu jedná o život, myslí na Boha. Pár měsíců po příhodě s glukometrem mi Jarmila volala, že se mamince přitížilo a prosila mě o modlitbu. Samozřejmě jsem souhlasila, ale připomněla jsem jí jeden verš z Bible, že kde se dva nebo tři shromáždí v Jeho jménu, tam On jsem uprostřed nich. Navrhla jsem jí, aby to mamince řekla a abychom se modlily ve třech.
„Ne, to nepůjde. Já to budu muset nejdřív všechno mojí mamce vysvětlit. Víš, ona je sice velmi moudrá, vždyť víš, ale Bůh? To by asi nepochopila..."
Souhlasila jsem. Za čtvrt hodiny Jarmila volá a líčí mi, jak se jí maminka ptala, kdo to telefonoval a jak jí Jarmila vysvětlovala, že má v Mladé Boleslavi kamarádku, kterou poprosila o modlitbu. Reakce maminky rozptýlila všechny naše obavy:
„A proč jsi to neřekla, mohly jsme se pomodlit ve třech!"
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/nebesky-glukometr-11/