Naši bližní peněžní

Peníze jsou cokoli, co je prostředkem směny, nositelem hodnoty a účetní jednotkou. Penězi byly kousky bronzu, drahých kovů, perly, sůl, mušličky kauri, u našich slovanských předků plátno, od toho má být slovo platidlo. Přibližně od šestého století př. n. l. lidé užívali ražené mince, jestliže v nich byl drahý kov, to se to šidilo soukromě i státně, později bankovky, nyní třeba bitcoin.

Peníze jsou lidský vynález, nicméně před časem se zjistilo, že v nějaké míře funkci peněz chápou šimpanzi. Naučili se, které žetony lze vkládat do stroje, jenž jim vydá potravu. Rozlišovali, za které žetony je potravy víc a za které méně.

To vedlo k rozsáhlé experimentální práci, jejímž cílem je zjistit, jak se vyvíjela lidská ekonomika.

Nejdřív několik základních předpokladů, ze kterých experimenty vycházejí.

První předpoklad: žetony lze užívat v experimentech, jestliže pokusné zvíře chápe, že při užití stejného typu jsou dva žetony víc než jeden a že lze různé druhy žetonů uspořádat do pořadí. Například černý žeton má při směně za potravu dvojnásobnou hodnotu než bílý a dva černé žetony mají větší hodnotu než tři bílé.

Druhý předpoklad: kromě pochopení absolutní, relativní a kombinační hodnoty žetonů pokusné zvíře chápe i její možnou stabilitu v čase. Vztahy mezi žetony si tedy uživatel musí zapamatovat.

Třetí předpoklad: pokusné zvíře chápe, že je možné žetony hromadit a při budoucí směně mohou mít vyšší hodnotu.

Čtvrtý předpoklad: pokusné zvíře dokáže zobecňovat, chápe užití různých odměn v průběhu interakce se známými a novými partnery.

Primáti užívaní k testování vývoje lidských ekonomických vztahů tedy musejí být vybaveni poznávacími schopnostmi, které dokážou uvést do vzájemného vztahu arbitrární podněty, jimž se říká druhotná pobídka, s podněty vysoce významnými a důležitými, těm se říká pobídka prvotní. Jestliže je prvotní pobídkou něco dobrého, třeba oříšky, banány, jablka, je žeton pobídkou arbitrární a druhotnou. Docela stejně jako u lidí. Druhotná, arbitrární pobídka jsou peníze, jichž se však v případě opravdové nouze nikdo nenají.

Vztah mezi prvotním a arbitrárním podnětem je nutné zakódovat a uložit do paměti a být s to jej zase z paměti vyvolat. Paměťový záznam musí být sémantický, například že za modrý žeton jsou dva banány, nikoli epizodický, to znamená, kdy, kde, za jakých okolností jsem dostal za nějaký žeton banán.

Experimentů s žetony byl proveden v laboratořích velký počet a nasvědčují možnosti, že naši vývojoví bližní skutečně v nějaké míře funkci žetonů jako druhotné a arbitrární pobídky chápou. Problémem je, že pokusy byly prováděny s poměrně malými vzorky zvířat, která se narodila v laboratořích a byla trénována individuálně, také byla oddělena od svých bližních, nemohla se věnovat svým denním činnostem a za správnou akci dostávala odměnu.

To se od běžné lidské ekonomické aktivity zásadně liší. Bylo tedy nutné vyjít z laboratoře do terénu a najít něco bližšího přirozeným ekonomickým vztahům. Což se zdařilo se v chrámu Uluwati, který je na indonéském ostrově Bali.

V jeho okolí volně žije velká skupina makaků jávských (Macaca fascicularis). Makakové obchodují s lidmi ve dvou krocích. Nejdříve se zmocní předmětů vlastněných návštěvníky chrámu, například brýlí, klobouků, tašek, ale také elektroniky. Jde tedy o předměty nepoživatelné. Pak je lidem vracejí výměnou za nějaké množství různých druhů potravin, které turistům zdvořile nabízejí chrámoví sluhové. Předměty, které makakové lidem seberou, lze chápat jako žetony užívané při pokusech v laboratořích.

Současné zprávy říkají, že:

• se tímto způsobem chovají jen makakové v chrámu Uluwati, makakové v jiných místech Bali, kteří jsou rovněž ve styku s lidmi, se takto nechovají;
• makakové jsou čilí, zvládnou za hodinu průměrně 7,8 krádeže a 3,3 výměny;
• krade 49 procent místní populace makaků;
• 35,6 procenta místní populace makaků krade i směňuje;
• kradou a směňují jedinci obou pohlaví a všech věkových skupin ze všech místních pěti skupin;
• různé skupiny makaků kradou a směňují s různou četností, což se vysvětluje stykem s návštěvníky chrámu. Poněkud víc kradou skupiny, v nichž je vyšší podíl téměř dospělých neboli subadultních jedinců, na celkovém počtu jedinců ve skupině nezáleží;
• na vzájemném učení se pravděpodobně podílí konformita;
• na věku, zkušenosti, úspěchu a sociální pozici „demonstrátora“, jedince, který ukazuje ostatním, co a jak, přitom nezáleží;
• první zprávy o tomto chování jsou staré kolem třiceti let, kdy se objevilo, není známo přesně.

Náročné pozorování a následná statistická analýza pokusných výsledků zjistily:

• kradení a směnu ukradeného předmětu za potravu se místní makakové učí v mládí, do věku čtyř let;
• starší, obratnější a zkušenější makakové přesně volí předměty, které jsou pro lidi cennější;
• tito obratnější jedinci vědí, že za cennější předmět je víc potravy, takže se patrně rozhodují ekonomicky racionálně.

Míra úspěchu zlodějny rostla od mladších ke starším, nicméně úspěšnou směnu zvládali i čtyřletí, téměř dospělí jedinci, zatímco mladší ji dobře nezvládali.

Z toho plyne, že úspěšné kradení a následná směna je chování vyžadující smyslové učení, dobrou koordinaci smyslových informací s hybnou odpovědí a poznávací dovednosti, dobrou paměť a učení, dobré řídicí funkce. Mladší jedinci bývají ve chvíli, kdy kradou, často méně úspěšní, vyžaduje to tělesnou obratnost. Cvik dělá mistra, jako u lidí.

První krok ekonomického rozhodování vyžaduje schopnost rozlišit mezi různými druhy odměny očekávané za ukradený předmět. Makakové bedlivě sledují návštěvníky. Mladiství bez výběru kradou, co popadnou. Téměř dospělí a dospělí jedinci dobře volí předměty, za které je víc potravy, takže jim jde o brýle, mobily a iPady. Prázdná pouzdra na fotoaparáty a vlásenky je nezajímají.

Další krok ekonomického rozhodování je schopnost odpovídat na různé nabídky různě s cílem dosáhnout co nejvyššího zisku. V plném rozsahu toho docilovali dospělí, nejzkušenější jedinci. Nicméně zrovna tak uměli vyměnit předmět, který měl pro lidi menší hodnotu, za menší množství potravy nebo potravu méně ceněnou.

Terénní pozorování a experimenty z Bali tedy dokládají zkušenosti z laboratoří: některé druhy primátů dobře chápou, že:

• pokusné žetony, resp. předměty, které si lidé cení, jsou druhotné pobídky, z nichž lze určit množství nebo kvalitu odměny;
• je možné určit hodnotu předmětu na základě jeho subjektivního užitku;
• nadto umějí poznat podmínky, ve kterých směna proběhne úspěšně, například rozlišit přítomnost nebo nepřítomnost experimentátora, rozlišit spolehlivého experimentátora od riskantního, jehož chování dobře neodhadnete.

Peníze si v podobě ražených mincí vymysleli lidé asi tak 600 let před naším letopočtem. Ale pochopení směny za druhotnou pobídku se pravděpodobně začalo rodit poté, co se ze společné vývojové větve oddělila větvička směřující k dnešním makakům a malpám, a to se stalo před 20–30 miliony let.