Najdi si svou vášeň a pak buď ten nejlepší
Eric S. Kastango získal v roce 2014 od americké Národní asociace farmaceutických odborů (NABP) významné ocenění za asistenci při řešení bostonské tragédie, při níž bylo v roce 2012 v důsledku aplikace meningitidou infikovaného methylprednisolonu nakaženo na 800 pacientů, z nichž 64 zemřelo.
Eric S. Kastango by mohl být s trochou milé nadsázky přirovnán k české legendě Járy Cimrmana: v každém poli, ve kterém kdy působil, vynikal svými schopnostmi. Ať už to bylo univerzitní divadlo, zájem o architekturu, matematiku, chemii, či láska k rétorice, učení a v neposlední řade také farmacii, vše vyplývá z výchovy jeho rodičů. „Najdi si svou vášeň a pak buď ten nejlepší,“ říkávali.
Jaká byla vaše cesta profesním životem? Jak jste odhalil svou touhu studovat farmacii a nemocniční přípravu léčiv konkrétně?
Na základní škole jsem si v průběhu kariérních dnů vybral dvě povolání: architekta a farmaceuta. Později jsem odhalil, že mi pro budoucí kariéru architekta schází schopnost 3D vizualizace, pak byla farmacie jedinou volbou.
V průběhu studií na univerzitě MCPHS v Bostonu to byla má mentorka, která ve mně probudila zájem o sterilní přípravu léčiv. A protože jsem začínal jako farmaceut – bakalář (v českém prostředí by se jednalo o farmaceutického asistenta, pozn. red.), vždy jsem přistupoval ke své práci s vděkem, protože jsem si byl vědom toho, jak je cesta k zvládnutí tohoto povolání složitá.
Nikdy jsem také nezapomínal na propacientský přístup, za celou tou farmaceutickou vědou totiž stojí pacient a jeho zdraví, které máte v danou chvíli ve svých rukou. A jelikož standardy přípravy nebyly v osmdesátých letech minulého století na úrovni, jakou známe dnes (a to jsme v Americe ještě v mnohém pozadu v porovnání s Evropou), naneštěstí jsem se setkal se smrtí pacientky, která po aplikaci parenterální výživy zemřela na zástavu srdce v důsledku hyperkalémie. I když nespolupracovala s nastaveným režimem, já byl v týmu jejích ošetřujících farmaceutů, a od té doby je pro mě bezpečnost pacienta na prvním místě.
Můj následný profesní rozvoj by se dal popsat rčením „být ve správný čas na správném místě“. Psaní odborných článků, veřejné vystupování, spolupráce s farmaceutickými firmami i profesními asociacemi. Lidé si vás najdou sami, chytíte‑li svou příležitost za pačesy.
Jste tím, kdo působil v mnoha oblastech farmacie – veřejné i nemocniční lékárenství, farmaceutický průmysl, celoživotní vzdělávání aj. Která z nich dle vašeho názoru teď nejvíc potřebuje změnu k lepšímu? Mluví se o nedostatku zdrojů, jakými jsou např. personál, know‑how či finance…
Myslím si, že je to právě nemocniční farmacie, která v současné době bojuje s vlastní identitou. Kam jen nemocniční lékárníky v rámci týmu zdravotnických pracovníků zařadit? Ztratili jsme kontakt s našimi zákazníky. A kdo to vlastně je? Lékaři, sestry, stát, zdravotní pojišťovny? Jsou to pacienti! Budeme si tedy muset připomenout nemalé důsledky každodenní práce, stejně jako pochopit „proč“ na pozadí našich činností.
Mám‑li hovořit o konkrétních úskalích současného stavu nemocniční farmacie, myslím si, že čelíme nedostatku personálu, fyzického místa (nemocniční lékárna se alespoň v Americe vždy krčí v přízemí nemocnice), všeobecného zastání a odhodlání být lídry v oboru. Je čas na změnu. Ne nadarmo nese letošní kongres EAHP téma Nemocniční lékárníci – katalyzátory změny.
Dokázal byste definovat koncept farmacie a úlohu nemocniční přípravy léčiv v něm? Můžeme vlastně pozorovat nějaké rozdíly mezi přípravou v Americe a v Evropě?
Já farmacii chápu jako obor, který zprostředkovává přesnou a optimalizovanou terapii léčivy. V klinické praxi se jedná o spolupráci s lékaři na výběru vhodného léčiva a především o způsob zacházení s léčivem, tak aby přinášelo účinek bez zdravotních rizik. Sterilní, individuálně připravované léčivé přípravky poté představují kritický aspekt celé této farmakologické terapie, jelikož většina z nich se podává intravenózně a jejich aplikaci nelze vrátit zpět, proto by naším cílem jako odborníků na tomto poli měla být snaha provádět veškerou přípravu přesně a s maximální bezpečností pro pacienta.
Koneckonců, ať už provádíte sterilní přípravu v nemocnici v Čechách, či v Americe, jedná se o proces, jehož základy jsou všeobecně platné. Přesto však existuje mnoho perspektiv, a proto bychom se měli snažit pochopit i odlišné způsoby práce, jež vedou k dosažení stejného cíle, protože jen tak si můžeme osvojit elementární principy přípravy léčiv.
Budoucnost nemocniční farmacie prý patří rozvoji nejnovějších technologií. Farmacie však není pouze o léčivech a jiných produktech, je to v zásadě forma zdravotnického servisu pro společnost. Co když se tedy zaměříme na jeho poskytovatele, nemocniční lékárníky? Jak se mohou podílet na změně profese k lepšímu?
Napadá mě několik doporučení. Za prvé, naučme se zodpovědnosti za své chyby, často se jí totiž ochotně zbavujeme. Chceme, aby se s námi zacházelo jako se zdravotnickými profesionály, přesto nejsme ochotni získat potřebný respekt, protože to je něco, co nemůžete vyžadovat, ale musíte si teprve časem vybudovat. Chyba tedy nemá být pouze zdrojem pokání, ale i poučením pro příště.
Za druhé, nemocniční lékárníci by měli usilovat o dobré vztahy mezi nimi samotnými a regulačními orgány. Z dob, kdy jsem se spolupodílel na obsahové náplni Amerického lékopisu, si odnáším zkušenost, že si zdravotničtí pracovníci stěžují, avšak nepřinášejí žádnou alternativu k zamyšlení. Každý může rozpoznat problém a přijít s jeho řešením, zároveň se každý může zapojit do změny daného postupu. Milí lékárníci, nebuďte oběťmi, buďte součástí procesu!
V neposlední řadě – buďme proaktivní v tématu, jež nám je z celé farmacie nejblíž. Neustále se vzdělávejme a věřme, že příležitost je všude kolem nás. Za to, kde v současnosti jsem, vděčím pouze příležitosti, která mě přenesla do blízkosti těch, kteří rozhodovali o budoucí podobě farmacie, a já se tak skrze ně mohl podílet na validaci toho, co jsem považoval za vědeckou pravdu.
Není tajemstvím, že ve Spojených státech patříte k největším zprostředkovatelům celoživotního vzdělávání farmaceutů. Jak americká společnost zdravotníků reaguje na potřebu kontinuálně se vzdělávat?
V Bibli je psáno: Čím více moudrosti, tím více mrzutosti; kdo množí vědění, množí žal (Kazatel 1:18). A tak truchlím, protože se většina univerzitních osnov z časových důvodů nemůže věnovat sterilní přípravě léčiv natolik, aby probudila v posluchačích dostatečný zájem. Profesní asociace se zajímají o individuální přípravu ne z všeobecné potřeby (jako o jakékoli jiné téma či aktivitu, které spoluvytváří farmaceutickou profesi), ale z nutnosti. Druhým úskalím spojeným s poskytováním vzdělávání o sterilní přípravě je šíření kritické informace, pouze pokud tato informace dokáže generovat zisk, což nepovažuji za výsadu vzdělávání. Kladu tedy důraz na potřebu osvojit si tuto činnost, protože ta jediná je nástrojem tolik potřebné individualizované péče.
Dovolte mi v závěru použít jeden z vašich citátů, které jste přirovnal k fyzikálně‑chemickým zákonitostem. „Proces učení funguje jako obrácená osmóza, ze zkušenějších lidí na vás samotné. Chopte se příležitosti a potkávejte se s takovými.“ Budou to čeští zdravotníci, kteří mají právě tu příležitost se s vámi „potkat“ a skrze tento článek se něco dozvědět. Kdybyste jim mohl něco vyřídit, motivovat je v jejich každodenní práci, co by to bylo?
Kdo hledá, najde. V současné době máme k dispozici obrovskou spoustu informací, ale to jediné, na co se ptáme, je odpověď. Pomoc hledáme dříve, než se pokusíme najít řešení vlastního problému, v tom také bohužel vidím úpadek našeho povolání. „Pošli to dál“ – to je princip, ve který jsem vždy věřil. Tak jako já vděčím za to, čeho jsem v životě dosáhl, svým skvělým mentorům, tak i já odpovídám na odborné otázky a snažím se stát jedním z nich. Vyhledávejte příležitosti, dovolte okolí vidět vaše nadšení a slyšet vaše jméno!
Zdroj: MT