Na trhu vzdělávání má být maximálně pestrá nabídka

„Jedna z našich ambicí je více otevřít vzdělávací aktivity IPVZ odborníkům ze zahraničí a zároveň více poskytovat vzdělávání zájemcům ze zahraničí. Distanční learning je fantastická možnost, jak pozvat k účasti prakticky kohokoli odkudkoli,“ plánuje ředitel Škulec.

• Na co se na práci ředitele Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví nejvíc těšíte?

Těším se v této práci na všechno a musím sebekriticky přiznat, že jsem zřejmě ještě nestihl naplno poznat, na co všechno se můžu těšit. Úkolů a povinností je spousta, záběr činností institutu je široký. Věřím, že v tom bude hodně radosti.

• Jaký impuls byl u vašeho rozhodnutí jít do výběrového řízení?

Byl jsem osloven s touto možností. Zatím jsem se v pracovním životě věnoval klinické medicíně, od zdravotnické záchranné služby po specializovanou jednotku intenzivní péče a anesteziologicko‑resuscitační oddělení, klinickému a experimentálnímu výzkumu a vzdělávání, jak univerzitnímu v rámci lékařské a zdravotnické fakulty, tak i v dalších segmentech. Teď cítím, že je čas, kdy tyto zkušenosti můžu dát dohromady a využít je v dalším zajímavém úkolu.

• Ponecháte si současné aktivity, nebo budete muset některé opustit?

V tuto chvíli se chci naplno věnovat agendě na IPVZ, ale myslím, že mohu být nadále platný jak pro nemocnici, tak pro zdravotnickou záchrannou službu. Mám štěstí, že mi moji nadřízení na různých místech vycházejí vstříc a vytvářejí mi podmínky, abych se u nich mohl dál angažovat. Pochopitelně to jde na úkor klinické práce. Na vědě a výzkumu je ale krásné, že o nich člověk může přemýšlet v kteroukoli denní i noční hodinu. Tam se limity nekladou. V oblasti klinické práce musím udělat určité korekce.

• Jakou zatím máte představu o tom, co jde na IPVZ zlepšit?

To je složitá a komplexní otázka. Vždy se dá něco zlepšovat. Buď může člověk přijít a říct, že všechno bylo špatně a že všechno změní a zachrání. Nebo je druhá možnost: uznat, že se tu odvedlo gigantické množství práce a v té je třeba pokračovat a dál ji rozvíjet. To je cesta, kterou si zvolil můj tým. Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví bude za dva roky slavit výročí 70 let, to je silná tradice. Ovšem doba se mění a od roku 2011 byla většina základních oborů specializačního vzdělávání lékařů převedena na lékařské fakulty, což byla velká změna. IPVZ si v nových podmínkách stále hledá svoji pozici. To si žádá nový přístup k pedagogickému vzdělávání a nové formy vzdělávání – v tom nás hodně naučila pandemie COVID‑19. V současné době jsou také daleko větší možnosti, jak hledat přístup k potenciálním klientům vzdělávání. Tím, jak některé kompetence převzaly lékařské fakulty, otevřel se nám prostor k řadě dalších příležitostí v celoživotním vzdělávání jako takovém. Otevírají se nám také nové obory, které ve vzdělávání lékařů nemáme zajištěny.

Co například v České republice zcela chybí, je metodologické vzdělávání, jak formálně dělat vědu. Jsou tu mladí lékaři a další odborníci, kteří by rádi něco zkoumali, mají i nápady, ale nevědí, jak k tomu přistoupit. Jak vyřídit potřebnou dokumentaci, na co nezapomenout, aby výzkum úspěšně završili publikací nebo patentem. To se v krátké době naučí u nás na IPVZ, plánujeme se do těchto aspektů ponořit.

• Ještě v něčem chcete rozšířit nabídku vzdělávacích akcí?

Významná oblast je celoživotní vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků. V Brně sice funguje národní centrum ošetřovatelství, které se stará o jejich vzdělávání, přesto se v praxi stále setkávám s tím, že se spousta nelékařů chce naučit něco nového. Nemusí to přitom být vázáno na nové kompetence nebo na specializaci. Prostor tu je obrovský, nabídka pro nelékaře se může výrazně rozšířit.

IPVZ bylo vždy autoritou v našem systému celoživotního vzdělávání. Tím, jak se před deseti lety karty zamíchaly, všichni aktéři ještě hledají své pozice. IPVZ v tom bude vystupovat jako sebevědomá organizace. Razím motto, že na prvním místě je zdraví občanů. Protože tu přímo na IPVZ žádné pacienty nemáme, mohli bychom někdy v tom shonu při organizaci vzdělávání zapomínat, že to všichni děláme pro ně.

• Na co ještě se chcete zaměřit?

V IPVZ byla dosud popelkou problematika vědy a výzkumu, to bych chtěl změnit a posunout ji dál. IPVZ má právní podklad dělat i vlastní výzkum, je registrován jako vědeckovýzkumná organizace. Například v oblasti hodnocení vzdělávacích modelů nebo podpory veřejného zdravotnictví to je pro IPVZ výzva.

• Jaké nápady máte pro oblast specializačního vzdělávání praktických lékařů?

Všeobecné praktické lékařství, to musí být výkladní skříní našeho vzdělávání. Z hlediska odborníků jsou všechny medicínské obory důležité, ale z pohledu pacientů je to praktický lékař, ke komu přicházejí jako k prvnímu. Proto mají zvláštní význam. Navíc pro praktické lékaře zajišťujeme i teoretickou specializační výuku. Logicky jsou to pro nás velmi milí klienti, kterým budeme věnovat maximální pozornost.

Už jsem se sešel s představiteli praktických lékařů z fakulty i z odborné společnosti všeobecného lékařství. Poslední rok jsme společně pracovali na poměrně revolučním kroku v praktickém lékařství, který by měl zatraktivnit práci praktických lékařů, a to je implementace point‑of‑care ultrasonografie do ordinací praktických lékařů. Dnes praktičtí lékaři vyšetřují pacienty klinicky jen s jednoduchými vyšetřovacími pomůckami, případně laboratorním vyšetřením, pak jej velmi často posílají na zobrazovací vyšetření. Point‑of‑care ultrasonografie umožňuje zaměřit se na jeden konkrétní problém a zjednodušenou formou vyšetřit pacienta přímo v ordinaci praktika, a tak značně usnadnit jeho cestu zdravotním systémem k diagnóze a specifické léčbě. V dlouhodobém hledisku tím praktik ušetří nejen čas pacienta, ale i svůj a náklady zdravotního systému.

• Co všechno zavedení této metody k praktikům obnáší?

Je to složitý proces. Hodně úsilí tomu věnují dr. David Halata a dr. Dušan Zhoř, kteří jsou členy pracovní skupiny urgentní ultrasonografie Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof ČLS JEP. V tuto chvíli běží klinická studie, která ověřuje, nakolik je toto vyšetření v ordinaci praktického lékaře spolehlivé. Zapojeno je v ní patnáct kolegů, kteří už v ordinacích mají ultrazvuky. Je to fascinující, jakou cestu v tom kolegové praktičtí lékaři za poslední rok ušli. Je to příklad, jakou cestou bychom v tomto oboru chtěli jít a podporovat praktické lékaře jak v základním povinném vzdělávání, tak v dalších novinkách. Vzniká curriculum, podle kterého budou praktičtí lékaři ultrazvuk používat.

• Bude absolvování nějakého kursu podmínkou pro praktického lékaře, aby mohl point‑of‑care ultrasonografii dělat?

Pozice point‑of‑care ultrasonografie je zatím v šedé zóně. Je jasně stanoveno, že kdo poskytuje klasickou ultrasonografii, musí mít letité zkušenosti. Toto je ale metoda, která na základě celosvětových publikací vyžaduje kratší a pragmatický nácvik. Zatím u nás nemáme stanoveny žádné normy, které by regulovaly kompetenci k point‑of‑care ultrasonografii. Je naším cílem, aby pro ni vznikla certifikovaná kompetence. Směřujeme k ní i v urgentní medicíně, kde jsme už dál. Praktické lékařství půjde nadále dělat bez této metody, ale pracovat s ní bude lepší pro pacienty a ostatně i pro lékaře. Doufám, že do konce roku budeme mít publikováno curriculum pro praktiky k této metodě, pak budeme pokračovat k procesu získání kompetence, ať formou vzdělávacího kursu, nebo funkční licence. Také je to otázka úhrad pro pojišťovny. K získání úhrady bude potřeba jasně prokázat spolehlivost a smysl metody. Musíme přinést důkazy, že to není jen hra s obrázky, ale že to v našem prostředí skutečně něco přináší. Věřím, že v dlouhodobějším farmakoekonomickém rozboru prokážeme, že to je výhra pro všechny.

• Budou o novou metodu mít zájem praktičtí lékaři?

Zájem je evidentní už teď, ačkoli o tom stále všichni praktičtí lékaři nevědí. A je pro mě až překvapivě velký.

• Máme v oblasti celoživotního vzdělávání lékařů celorepublikovou shodu na tom, co je v něm prioritou?

U specializačního vzdělávání je to jasně dané, ale co se týká celoživotního vzdělávání, domnívám se, že zcela jasná publikovaná strategie není. Záleží to na motivaci samotných kolegů lékařů. Domnívám se, že je potřeba, aby byla na trhu vzdělávání maximálně pestrá nabídka možností, a to je jeden z našich úkolů. IPVZ je přímo řízená organizace ministerstva zdravotnictví a podobně, jako má veřejnoprávní televize za úkol zajišťovat v rámci plnění úkolů veřejné služby přístup k informacím, kultuře a vzdělání všem a věnovat se i finančně méně lukrativním projektům, tak by se i IPVZ měla věnovat i minoritním záležitostem, sledovat vyváženost a zaplňovat díry na trhu vzdělávání, které nemusejí být ekonomicky zajímavé pro komerční poskytovatele.

• Celoživotní vzdělávání je nejrychlejší nástroj, jak dostat do praxe novinky a změny. Můžete v tom nějak podpořit priority ministerstva zdravotnictví, jako je reforma psychiatrie, reforma primární péče nebo digitalizace?

Vzdělávání je prostředkem, jak tyto priority částečně naplnit. Vnímám jako svůj úkol komunikovat s odborníky v jednotlivých oborech, co je potřeba, a snažit se to naplnit. Vyhovět požadavkům na formu a obsah vzdělávání tak, aby to bylo přínosné pro lékaře.

• Česká lékařská komora se snaží posilovat svoje aktivity v oblasti celoživotního vzdělávání. Vnímáte ji jako konkurenta?

Konkurence je vždy zdravá. Moje představa je, abychom byli takovými konkurenty, aby z toho všichni měli profit. Jsou v tom aktivní? To je skvělé. Chtějí to rozvíjet? Perfektní. Můžeme najít způsob, jak si vyjít vstříc. Není to antagonismus. Všichni jsme kolegové.

• V minulosti byl kritizován systém aprobací lékařů a zubních lékařů ze zahraničí. Jak se na to díváte?

Určitě se chci intenzivně věnovat aprobacím kolegů, kteří vystudovali v zemích mimo Evropskou unii a chtěli by u nás pracovat. Je to jeden z nástrojů na řešení personálních problémů v medicíně. Je skvělé, že u nás chce pracovat někdo ze zahraničí a že to není jen jednosměrné, že by vzdělaní lidé pouze odcházeli pracovat z Česka jinam.

• V určitém období se hodně psalo o tom, že úspěšnost uchazečů u aprobačních zkoušek byla jen desetinová. Pak nastaly dílčí změny. Jak to funguje dnes?

Systém aprobací má svá přesná pravidla. Jedná se o třístupňové prověřování, které je pro kolegy ze zahraničí určitě velmi náročné. To je na jednu stranu dobře, pokud jde o nároky na odbornost. On je ale ten proces náročný i z hlediska jazykového, z hlediska podmínek a pro ně cizího prostředí. Když se kolegové dají na tu cestu a chtějí u nás absolvovat aprobační zkoušky, pevně věřím, že jsou jejich úmysly dobré a že tu chtějí pracovat a být ku prospěchu pacientů. Zájemců je poměrně dost. Jedná se o to, jak zvýšit jejich úspěšnost. Nedá se jít cestou redukce odborných nároků, to v žádném případě. Můžeme se ale dohodnout s dalšími organizacemi, které v tom hrají roli, s ministerstvem zdravotnictví, s výukovými zdravotnickými zařízeními, kde nejspíš budou pracovat, a zlepšit nabídku jejich přípravy. Tak, aby šli na zkoušky s větší jistotou. Budeme mít dobré lékaře a vysokou úspěšnost a všichni budou spokojeni.

• Zahájíte o změnách v aprobacích nějaké jednání?

Už jsem zahájil. Role IPVZ obecně je být moderátorem diskusí o vzdělávání ve zdravotnictví. Tato úloha bude IPVZ příslušet i v otázce aprobací. Budu hledat cesty, jak u ministerstva zdravotnictví, které na aprobační přípravu poskytuje určité zdroje, tak na jednotlivých místech, kde se ti lidé školí. Budeme shánět i finanční prostředky na podporu tohoto záměru. Aby člověk, který jde na aprobaci, měl srovnatelné možnosti přípravy, ať působí v Praze, nebo na Moravě. Udělám maximum pro to, abychom našli model, který bude směřovat k vyšší úspěšnosti uchazečů a k jejich vysokému zájmu o aprobace při zachování vysokých požadavků na odbornost.

• Zmínil jste, že nás koronavirová krize naučila novým dovednostem v oblasti distančního vzdělávání. Co bychom si z toho měli nechat do budoucnosti?

To, jak se IPVZ pod vedením pana ředitele Maliny musel vyrovnat během pandemie COVID‑19 s naprosto změněnými podmínkami a zachovat při tom vzdělávací procesy, to byl náročný úkol. Zvládl se perfektně. Distanční výuka běžela po celou dobu. Jsem rok vedoucím výukového pracoviště IPVZ pro ultrazvukové metody v anesteziologii a intenzivní a urgentní medicíně. V této pozici jsem se chtěl pustit do prezenčních kursů a workshopů, což se nestalo, ale adaptovali jsme se na distanční výuku. Ze svojí kanceláře z nemocnice jsem realizoval dvě minisérie vzdělávacích webinářů. Musím říct, že servis, jaký mi IPVZ jako školiteli poskytl, byl perfektní. Chtěl bych pochválit kolegy z IT oddělení a marketingu a všechny, kteří mají s přípravou online vzdělávacích kursů co do činění. IPVZ velmi rychle využil prostorů v hotelu ILF, vytvořil v nich dvě vysílací studia, ze kterých se vysílalo. Už jen to, že jsem za celou dobu nemusel osobně do vysílacího studia přijet, ukazuje, jak dobře to bylo zorganizované. To je aspekt distančního vzdělávání, který určitě zachováme.

Vysílací studia v hotelu ILF zůstávají a budeme je dál využívat. Jednou z našich ambicí je více otevřít vzdělávací aktivity IPVZ odborníkům ze zahraničí a zároveň více poskytovat vzdělávání zájemcům ze zahraničí. Distanční learning je fantastická možnost, jak pozvat k účasti prakticky kohokoli odkudkoli. Věřím, že díky tomu budeme moci naše vzdělávací aktivity vyšperkovat o názory kolegů ze zahraničí velmi brzy.

Online kursy zařadíme do všech vzdělávacích aktivit, nebo alespoň do většiny z nich. Umím si představit kombinované akce, kdy dvoudennímu kursu ve složitější problematice předchází série několika vzdělávacích webinářů. Bude to dobré pro všechny, už jen z časových důvodů.

• Potvrzujete zkušenost, že se online akcí účastní více lidí?

To můžu potvrdit. Obvykle když dělám přednášku nebo kurs k ultrazvukům, sejde se dvacet třicet lidí. Na webináře, které jsem zmínil, bylo připojeno třeba 150 lidí. To je fantastický dosah a já si toho cením. Chtěl bych poděkovat kolegům lékařům, že tuto formu výuky akceptovali.

• Vaše jméno mám spojeno s metodou terapeutické hypotermie po srdeční zástavě, kterou jste aktivně zaváděl do přednemocniční péče. Nakolik se metoda prosadila do praxe?

Mimonemocniční péče o pacienty po srdeční zástavě byla velmi dlouho rigidní. Zajistily se životní funkce a pak se v zásadě čekalo, co s pacientem bude. Terapeutická hypotermie, tedy snížení tělesné teploty po dobu 24 až 36 hodin, a tedy aktivace ochranných procesů, které brání poškození mozkových funkcí, byla první metodou, která to začala měnit. První vědecké informace o tom, že tato metoda funguje, přicházely před více než dvaceti lety. Bylo publikováno mnoho postupů a metod, mezi nimi se prověřovalo i ochlazování pacientů bezprostředně po tom, co obnovíme jejich životní funkce. Některé studie na toto téma jsme dělali i v podmínkách České republiky. Postupně se s využíváním této metody otevřely nové otázky a nejistoty z oblasti bezpečnosti. Vlna velkého zájmu se překlenula do období velkého množství oprávněně kritických otázek. Jistě dnes víme, co jsme předtím nevěděli, že se o tělesnou teplotu pacientů po srdeční zástavě musíme starat a zejména musíme zabránit horečce. Už jen to je skvělý střípek ke zvyšování úspěšnosti léčby pacientů, kteří mají v okamžiku příhody nulovou šanci na přežití bez zdravotnické pomoci. Domnívám se, že najdeme nové kombinované terapeutické postupy, které budou cílenou regulaci tělesné teploty obsahovat.

• Nakolik se tedy cílená regulace tělesné teploty pacientů po srdeční příhodě dnes u nás v praxi využívá? Jsou v tom regionální rozdíly?

Koncept cílené regulace tělesné teploty se systematicky využívá plošně na všech jednotkách intenzivní péče, které se o tyto pacienty starají. Doporučené postupy, které jsme publikovali v České republice, umožňují poměrně velké rozpětí tělesné teploty od 32 do 36 stupňů Celsia. Hodně záleží na konkrétním pacientovi, na názoru poskytovatelů a na co jsou v té které nemocnici zvyklí, jak mají nastavené protokoly. Přispívá to k tomu, že podle plošných epidemiologických studií, EuReCa ONE a EuRe‑ Ca TWO, které se prováděly skoro v celé Evropě na zhruba 200 milionech obyvatel, ukázaly, že si v České republice stojíme ve výsledcích resuscitační péče velmi dobře. V EuReCa ONE jsme dosáhli dlouhodobého přežití u 11 procent pacientů s mimonemocniční srdeční zástavou.

Zdroj: MT