Na karcinom prsu a ovaria by mohlo umírat o pětinu žen méně – i díky Apolináři

Ambiciózní cíl snížení mortality spojené s karcinomem prsu a karcinomem ovaria o 20 % si dal evropský projekt EpiFem‑ Care, do kterého se zapojila i Gynekologicko‑porodnická klinika 1. LF UK a VFN v Praze. Je zaměřen na epigenetické aspekty u obou těchto nádorů, a to v nebývalé šíři – od změn, které předcházejí vzniku novotvaru, až po predikci odpovědi na chemoterapii u pokročilého karcinomu. Evropská komise jej podpořila částkou 5,8 milionu eur. „V rámci projektu se bude zpracovávat velké množství dat, začínáme s tím právě ve chvíli, kdy je něco takového technologicky možné,“ říká doc. MUDr. Michal Zikán, Ph.D., který se podílí na vedení českého týmu.

Co je podstatou projektu EpiFem‑ Care?

Vycházíme z toho, že epigenetické změny – a my specificky zkoumáme methylace –, mohou postihovat funkce genu podobně jako změna kódu DNA. Mohou se dědit v buňkách a mít pro buňku významné funkční důsledky, především pokud jde o její diferenciaci. V první fázi se zaměřujeme na to, abychom popsali tyto změny u pacientek s nádorem, z toho chceme vycházet. Podobné změny pak můžeme hledat u těch žen, jež považujeme zatím za zdravé, a sledovat, zda se u nich onemocnění objeví. Chceme zjistit, který methylační vzorec je typický pro karcinom, a následně vytvořit dostatečně senzitivní a dostatečně specifický test, jenž by umožnil identifikovat přítomnost nádoru. Zároveň paralelně hledáme odpověď na otázku, zda by některé z těchto znaků nemohly sloužit jako prediktivní faktor odpovědi na chemoterapii.

Cílem projektu je snížit mortalitu spojenou s těmito dvěma nádory o 20 %, to je hodně odvážná ambice…

To ano, ale nemyslím, že zcela nereálná. Design projektu takovému zadání odpovídá. Kromě jiného hledáme časné markery onemocnění. Zdá se přitom, že epigenetické změny by dokonce vývoji zhoubného nádoru mohly předcházet. Dojde‑li k výraznému posunu v diagnostice do časnějších stadií, můžeme takového zlepšení dosáhnout.

Jak vypadá situace u ovariálního karcinomu nyní?

U karcinomu ovaria časná diagnostika v tuto chvíli prakticky není možná. Rozeznáváme dva typy těchto nádorů označované jako low‑grade a high‑grade. Low‑grade nádory – dnes víme, že se nejspíše rozpadají ještě do několika podtypů – vznikají z prekurzoru, čili určitá šance na časný záchyt zde je – uvedenou formu však má jen čtvrtina žen. U tří žen ze čtyř jde o high‑grade nádor, který roste bez známých prekurzorů a dramaticky rychle. Nejsme schopni jej včas zachytit ani například u dispenzarizovaných žen s BR CA 1 a 2 pozitivitou, jimž vyšetřujeme onkologické markery a děláme ultrazvuk každých šest měsíců. Karcinom ovaria má populační incidenci necelá dvě procenta, není tedy častý, ale jde o nádor s nejvyšší mortalitou u žen. Přitom se o něm příliš nemluví, 75 % pacientek je zachyceno v pozdním stadiu, kdy pětileté přežití je mezi 30 a 40 procenty.

Má ale smysl takový projekt u karcinomu prsu, kde screening je schopen zachytit i nádory ve stadiu in situ?

Určitě má. Screening není všespasitelný. Zapojuje se do něj jen něco málo přes 50 % žen a navíc je omezený na určitý věkový výsek populace, u nás na ženy starší 45 let. Přitom zvláště v mladších věkových skupinách se setkáváme s agresivnějšími nádory, které rostou rychle a časná diagnostika u nich selhává.

Jak jste se do této evropské struktury dostali?

Jedná se o společný projekt několika subjektů, z toho tři skupiny jsou klinicko‑výzkumné. Kromě nás jde o onkogynekologické týmy z University College of London a z mnichovské univerzity Ludwiga Maximiliana. Další dva partneři jsou komerční subjekty – společnost GATC Biotech z Německa je zaměřena především na laboratorní část epigenetické analýzy a společnost Genedata ze Švýcarska má zkušenost se zpracováním velkých objemů dat, jež výzkum v genetice vyžaduje. My jsme se zapojili díky dlouholeté spolupráci právě s londýnským pracovištěm. Původně jsme si vyměňovali klinické zkušenosti, později následovala výzkumná spolupráce. Už od pregraduálního studia jsem se zabýval molekulární biologií a především molekulární genetikou nádorů. Vymysleli jsme tedy společný projekt zaměřený na mapování epigenetických změn u karcinomu prsu a ovaria, a to specificky u žen, které mají dědičnou dispozici. Spojili jsme tedy zázemí moje a zázemí prof. Widschwendtera z Londýna, jež vycházelo zase ze studia epigenetiky.

V čem je projekt EpiFemCare unikátní?

Řekl bych, že v mnoha ohledech – a to již v tom, že spojuje týmy s největší expertízou v klinické práci. U karcinomu ovaria se to týká především našeho centra, u karcinomu prsu patří k evropské špičce hlavně mnichovské pracoviště. Kolegové z Londýna mají obrovské zkušenosti v analýze epigenetických dat, komerční subjekty zase přinášejí potenciál pro zpracování dat, pro akademickou sféru jinak nedosažitelný. Do značné míry specifické je i využití faktu, že určité množství volné DNA se uvolňuje do oběhu, je tedy zachytitelné v séru. Naše analýza není založena jenom na tkáni, na rozdíl od většiny dosavadních prací. V každém případě je projekt ojedinělý svou šíří. Jeho těžiště je v prospektivním sběru vzorků, především séra, od zdravých i nemocných žen. Zároveň máme k dispozici i velké soubory vzorků sér sbíraných v průběhu času. Část z nich byla odebrána u žen, které byly považovány za zdravé a nádor se u nich v průběhu času rozvinul. Díky spolupráci s University College of London máme přístup ke vzorkům z velké studie, jež testuje možnost screeningu ovariálního karcinomu pomocí ultrazvuku, nádorových markerů, eventuálně kombinace těchto metod. Kromě toho máme k dispozici vzorky ze studie SUCCESS, do níž byly zařazeny ženy s karcinomem prsu léčené chemoterapií. V tuto chvíli nevím o tom, že by někdo jiný pracoval na tak robustní studii, a to ani u karcinomu prsu, ani u karcinomu vaječníků. Chceme také vytvořit zcela nový metodický přístup. Mapování methylačního vzorce nikdy nebude úplně jednoduché vyšetření, ale konečným cílem projektu je vytvořit funkční, plošně upotřebitelné řešení.

Co říkáte, zní velmi logicky – proč k něčemu takovému dochází až nyní?

Protože teprve nyní jsme dospěli do chvíle, kdy nám technologické možnosti dovolují jít touto cestou. U každého z tisíců vzorků budeme testovat tisíce genů, začínáme s tím právě ve chvíli, kdy je toto možné. To, jak se takové analýzy zrychlují a zlevňují, dává naději, že výsledky projektu nemusejí znamenat neúměrnou zátěž pro zdravotnické systémy.

Evropská komise podpořila EpiFem‑ Care poměrně značnou sumou skoro šesti milionů eur. Nebylo by lepší, kdyby se tato částka nedrobila a jejím adresátem byl jen jeden subjekt?

Určitě nebylo, jedno centrum něco takového určitě neudělá. Na to nebude mít dost nemocných, nebude mít dost odborníků, kteří by měli ty správné nápady, nezvládne data zpracovat. Podle mého názoru je EpiFemCare optimistickou známkou toho, že vědecká spolupráce existuje bez ohledu na všechny jazykové bariéry, odlišnou legislativu i klinické zvyklosti a někdy třeba i osobní řevnivost. Je to jediná cesta, jak Evropa dokáže být konkurenceschopná.

Kdy by mohly být nějaké konkrétní výsledky?

Předpokládáme, že v roce 2014 bychom mohli mít nějaká primární data, ovšem v závislosti na struktuře projektu. První fáze musí zmapovat geny, na které se máme zaměřit, druhá fáze bude validovat, zda tyto skupiny genů dokáží být diagnostickým nástrojem. Vedle toho paralelně pak běží část zaměřená na predikci chemosenzitivity. Budeme mít také řadu dat metodických, protože sběr a zpracování takového množství informací je samo o sobě něčím, o čem má smysl publikovat.

Zdroj: Medical Tribune