Může pacienty ošetřovat lékař, který trpí nemocí AIDS?

Podezření, že lékař a bývalý ředitel městské nemocnice trpěl nemocí AIDS, vyšlo najevo, když se oběsil na své chatě.

Michal SCHOFFER, redaktor:
Zubařské křeslo nahání strach většině lidí. Někteří se ale bojí i poté, co dávno opustili ordinaci. Jde o pacienty ostravského zubaře Jana Zháněla.
Po zveřejnění výzvy se přihlásily desítky lidí, kteří mají podobné obavy. Možností, jak se ujistit, že jsou zdraví, mají několik. Říká Radim Mudra z Krajské hygienické stanice v Ostravě

Radim MUDRA, Krajská hygienická stanice Ostrava:
Vyšetření krve u svého praktického lékaře, u Zdravotního ústavu Ostrava, to jsou všechno placené služby, anebo každý čtvrtek v odpoledních hodinách zdarma na infekční klinice Fakultní nemocnice Poruba.

Předseda oblastní stomatologické komory Petr Mlejnek říká, že nakaženým lékařům nemůže nikdo zakázat vykonávání své praxe. Musejí ale dodržovat přísnější pravidla.

Petr MLEJNEK, předseda Oblastní stomatologické komory, Ostrava:
V každém případě by se měl chovat vůči sobě tak, aby nenakazil ostatní. Měl by dojít na hygienickou stanici, kde mu poradí, jak postupovat při vyšetření a ošetření pacientů.

Hygienici ale nic o problémech doktora Zháněla nevěděli.

Petr MLEJNEK:
Tuto informaci nemáme k dispozici.

Potvrdil Radim Mudra. Hygienici i zubaři se však shodují, že riziko je v těchto případech minimální. Pro Radiožurnál Michal Schoffer, Ostrava.

Jan BUMBA, moderátor:
Ve studiu je prezident České stomatologické komory Pavel Chrz. Dobrý den, pane doktore.

Pavel CHRZ, prezident České stomatologické komory:
Dobrý podvečer.

Je tu s námi taky Ondřej Dostál z Platformy zdravotních pojištěnců. Vítejte, dobrý den.

Ondřej DOSTÁL, Platforma zdravotních pojištěnců:
Dobrý den.

Pánové, případ, kdy ordinuje lékař, který trpí fatální nakažlivou nemocí, něco zcela výjimečného, pane Chrzy?

Pavel CHRZ, prezident České stomatologické komory:
Já si myslím, že to opravdu je zcela výjimečné. Zatím žádná taková situace v České republice nenastala.

Také jste, pane Dostále, nic podobného neslyšel, že by někdy k něčemu takovému došlo?

Ondřej DOSTÁL:
Znám podobné případy z amerického práva a z evropského práva do jiných specializací než zubařské, ale od nás ne.

Jsou stanovena nějaká pravidla pro takový případ, pane doktore?

Pavel CHRZ:
No, v první řadě musím říct, že neexistuje žádný předpis, který by stanovoval zubním lékařům, aby informovali Českou stomatologickou komoru o svém zdravotním stavu, samozřejmě o svém zdravotním stavu, pakliže by jim zamezoval výkon povolání, musí informovat registrující orgán, to znamená, v tomto případě krajský úřad. Ale tak, jak tady zaznělo v České republice a myslím si, že ani v zahraničí neexistuje žádný právní předpis, který by zakazoval HIV pozitivním zdravotnickým pracovníkům vykonávat povolání.

Mluvil jste ale o okolnostech, které by zamezily výkonu povolání. Co by to bylo, jaká choroba případně?

Pavel CHRZ:
No, v současné době zatím vyhláška, která by stanovovala seznam nemocí, které vylučují vykonávat povolání, neexistuje, nicméně, co víme, tak se připravuje vyhláška, budou tam především teda psychické poruchy.

Pane Dostále, myslíte, že by měl být takový seznam nemocí, při jejichž diagnóze by lékař nesměl ordinovat?

Ondřej DOSTÁL:
Tady bych zkusil možná obecněji. Je vždy rozhodné, zda bude dobře váženo na jedné straně právo na soukromí a na druhé straně právo bezpečí veřejnosti. Myslím si, že na těch případech, které jsem i prostudoval, než jsem přišel do rozhlasu, týkající se HIV/AIDS, tak tam se spíše zákonodárci i soudci přikláněli k té ochraně soukromí, právě kvůli relativně velice malé až mizivé možnosti přenosu v porovnání s obrovským zásahem do soukromí toho člověka, toho lékaře, pokud by musel každému na potkání říkat, že má HIV.

Ono taky v tomhle případě je vše jaksi "hlasnější" právě proto, že jde o AIDS, který přes všechny kampaně zůstává takovou tabuizovanou chorobou, ale kdyby, dejme tomu, trpěl žloutenkou, jiný virus, mohl by vykonávat zubařinu nebo měla by být třeba žloutenka právě na takovém seznamu, co myslíte, pane Dostále.

Ondřej DOSTÁL:
Tam jsem pevně přesvědčený, že i podmínka zdravotní způsobilosti, která je podmínkou výkonu zdravotnického povolání, by tyto věci v zásadě měla pokrývat, zejména u přenosných nemocí typu žloutenky.

Pane Chrzy, jaký je váš pohled na tuto otázku?

Pavel CHRZ:
Já souhlasím s panem doktorem, já si ale myslím, že i člověk, který má například hepatitidu typu C, je schopen ošetřovat pacienty, ale za určitých hygienických podmínek, to znamená, hygienická stanice mu předepíše, za jakých podmínek může ošetřovat nadále pacienty.

To by to ale musela hygienická stanice vědět, a to v tomto případě asi nevěděla?

Pavel CHRZ:
Ano, existuje takzvané povinné hlášení, to znamená, jestliže se zjistí, že ten dotyčný zdravotnický pracovník je nositelem nějakého takového toho viru, potom je to nahlášeno hygienické stanici a hygienická stanice provede potom právě to další proškolení.

Jak to tedy je, musí takový lékař stomatolog svou chorobu někde hlásit, vy jste hovořil o tom, že komoře ne, tedy vaší komoře nikoliv, ale má povinnost někde informovat o tom, že ochořel nějakou takovou nakažlivou nemocí.

Pavel CHRZ:
No, pane redaktor, zase abychom se možná vrátili ke kořenům vůbec HIV infekce. Virus HIV, který způsobuje velice závažné onemocnění nazývající se AIDS zkratkou, tak ten může v těle dotyčného třeba být 10 až 15 let bez toho, aniž by se projevily jakékoliv příznaky onemocnění, to znamená, ani ten dotyčný vůbec nemusí tušit, že je infikován virem HIV, může se na to přijít náhodou, může se potom na to přijít teprve tehdy, jestliže onemocní a dotyčný lékař, který ho ošetřuje, má podezření, že by to právě mohlo souviset s virem HIV. Takže je to opravdu věc, která je relativně komplikovaná.

Jinými slovy tedy, pane Dostále, ten člověk o tom vůbec nemusí vědět, nikdo o tom nemusí vědět?

Ondřej DOSTÁL:
O tom, že je HIV pozitivní vědět poměrně dlouho nemusí.

Jak malé je riziko přenosu viru HIV ze zubaře na pacienta, pane Chrzy.

Pavel CHRZ:
No, podle mého názoru, ale není to jenom můj názor, ale podložen vědeckými studiemi, tak je to riziko opravdu zcela mizivé. Spíše dojde k obrácenému efektu, to znamená, spíše se může nakazit zdravotnický pracovník od infikovaného pacienta. A vyplývá to z mechanismu přenosu HIV viru, kdy ten se přenáší v podstatě třemi cestami. Za prvé je to pohlavním stykem. Za druhé je to krevní cestou. A za třetí je to přenos z matky na plod. Žádný jiný přenos nebyl prokázán. V tom případě pro zubní lékařství připadá ten první krevní cestou, a tady opravdu si nedovedu představit situaci, kdyby opravdu došlo k tomu, že by zubní lékař nakazil pacienta.

Pokud pro stomatology platí tedy, že to riziko nákazy z lékaře na pacienta je zcela mizivé, pane Dostále, platí totéž i pro jiné lékařské profese?

Ondřej DOSTÁL:
Pokud vím, tak toto bylo řešeno v případě chirurga v jednom, v jednom zahraničním případě, ale i v tomto případě, kde přece jenom ta možnost, přece jenom kontaktu krve v operačním poli byla vyšší, tak tam to dopadlo ve prospěch práva na soukromí a práva na udržení se zaměstnání toho chirurga.

Ještě ale prosím, pane Dostále, tohle trochu rozveďte, zmínil jste to dvakrát, jakýsi rozpor mezi ochranou soukromí a právem na informaci pacienta. Jak je možné to vybalancovat v tomto případě.

Ondřej DOSTÁL:
Ono se to už děje, existuje zákon o ochraně veřejného zdraví, který počítá s mnoha zásahy do jaksi osobnostních práv, hlášením, dokonce s karanténami v některých případech, ovšem zde jsou vždy velmi pečlivě vymezeny nemoci, u kterých to riziko, které je jaksi, kterému je zabráněno tím opatřením, je velmi vysoké, naopak u nemocí, kde je to riziko nízké, a to je právě stanovisko práva, pokud jde o HIV/AIDS, tak tam je to naopak.

Pane doktore Chrzy, jak vy to vidíte, pokud tedy taky nacházíte nějaký takový spor, nebo alespoň nutnost nějakého vybalancování práva na soukromí toho samotného lékaře, a práva pacienta na důležitou informaci.

Pavel CHRZ:
No, právo pacienta na důležitou informaci samozřejmě bychom zcela jistě respektovali, ale z toho, co jsem říkal před chvilkou, já opravdu vůbec nemusím vědět o tom, že jsem infikován virem HIV. A kdybych to měl dobrat do důsledků, tak bychom museli všichni zdravotničtí pracovníci se nechat každé tři měsíce vyšetřit, jestli jsme nosiči HIV viru nebo nejsme, a to si myslím, že opravdu by byl totální zásah do soukromí nás všech a to ... nepřipadá mi to úplně smysluplné.

Tak pokud by to ale nebylo, dejme tomu, každého čtvrt roku, ale za nějakou delší časovou periodu, nějaké základní vyšetření na infekční nemoci, bylo by to alespoň teoreticky možné, co myslíte, pane doktore?

Pavel CHRZ:
Jako teoreticky možné je všechno, ale jestliže víme, že bych já se choval tak, že bych mohl získat virus HIV, potom právě ty tři měsíce je doba, kdy se to dá teprve v krvi zjistit, mezitím už jsem samozřejmě nosičem viru HIV a nositelem, pardon, ne nosičem, a opravdu bych musel každé tři měsíce, tři měsíce postoupit vyšetření, aby to mělo nějaký smysl, protože jednou za 2, 3, 4, 5 let to opravdu žádný smysl nemá, protože během těch 5 let já jsem schopen nakazit, kdybych se nechoval tak, jak bych se chovat měl, jako zdravotnický pracovník X dalších pacientů, takže to by asi ten smysl opravdu nemělo. A vzhledem k tomu nízkému riziko, o kterém tady hovoříme, a to opravdu je zcela mizivé, tak si nemyslím, že by to bylo smysluplné.

Prezident České stomatologické komory Pavel Chrz. Děkuji vám, že jste přišel, děkuji za rozhovor.

Pavel CHRZ :
Na shledanou.

A Ondřej Dostál z Platformy zdravotních pojištěnců. I vám děkujeme, na shledanou.

Ondřej DOSTÁL:
Na shledanou.

----

zdroj: Radiožurnál

Zdroj: Radiožurnál