Můj sladký život

Život s cukrovkou zůstává pro mnoho lidí neznámý, ačkoli žijeme v tak moderním světě, kde není problém se o čemkoli informovat. Jen málo kdo ví, co je cukrovka za nemoc, ne-li civilizační choroba, která postihuje čím dál víc mladistvých. A čím je vůbec způsobena? A jak Tě to ovlivňuje? Kolikrát denně si pícháš? Bolí to? ... a dalších tisíc otázek tohoto typu už poslouchám šest let. Bylo to v šesté třídě na základní škole. Tenkrát jsem ještě závodně plavala za Frenštát. Domů z tréninku jsem chodila čím dál víc unavená, přestože na mých výsledcích nešlo nic poznat. Ve škole jsem usínala. A pak to neustálé močení zaviněné přehnaným pitím. To mě ještě v noci budívaly křeče v lýtkové oblasti, které jen tak neustávaly, naopak noc od noci byly silnější a silnější a já zapříčiněnou bolestí nemohla vstát ani z postele. Řvala jsem bolestí na mamku, ale protože můj pokoj byl daleko, nikdo nepřišel. Jednou v sobotu ráno mamka otevřela šťávu z kiwi, to se ještě prodávalo v litrové skleněné nádobě, a protože jsem nikdy neměla ráda moc sladké pití, hodně jsem šťávu ředila vodou. Mamka se po 8 hodinách vrátila domů z práce a já jsem tu litrovou sklenici šťávy měla vypitou! A to už se jí nelíbilo, protože i přes to jsem měla čím dál tím větší pocit žízně. Následující pondělí jsme šli k doktorce na testy a můj cukr byl 17,6mol takže nás okamžitě nasměrovali do nemocnice. Jenže problém byl v tom, že já jsem pořád nevěděla, co mi je. Vlastně mě ani do ordinace nepustili, jen si pamatuji mamku, jak vyšla celá ubrečená, pak jsme sedli do auta, tam vyřídila pár telefonátů a já jsem krom toho, že jedeme do nemocnice, nevěděla nic. Těžkla mi hlava čím dál víc a bylo mi špatně. Když jsme dojeli do nemocnice, musela mě tahat z auta, protože já už jsem ani nevěděla, jak se jmenuju. Na příjmu mi odebrali několik zkumavek krve a když mě dávali na jipku, má hladina cukru byla 38 mol. Řekli mi, že mám cukrovku, ale já jsem pořád nevěděla, co to je, co mě čeká a naopak jsem byla šťastná a nechápala matčin pláč. Měla jsem opravdu moc ráda sladkosti, babičky mi od mala namáčely dudlík do medu a já jsem si myslela, že cukrovka odvozená od slova cukr není nic lepšího, než nemoc, při které člověk nesmí jíst téměř nic jiného než sladkosti. Ale to mě pan primář rychle vyvedl z omylu. Bylo to jako když úplně malému dítěti zabavíte jeho nejoblíbenější hračku a ono nedovede pochopit proč! Tak nějak jsem se cítila.., když mi pan primář Kobsa řekl, že už nikdy nebudu moct jíst sladké. Že už nebudu dostávat sladkosti od babiček a tetiček, ale to nejhorší, že už nikdy v životě nebudu moct závodně plavat! A to už mi slzy po lících stékaly v hojném proudu. I když rodiče byli tou dobou mou největší oporou, v tu chvíli jsem si připadala, jako bych byla na celém světě sama. Nevěděla jsem, co dělat, co si myslet, jak mě budou brát ostatní, styděla jsem se a měla strach! Ale rodiče mi dodávali sebedůvěru, byli přesvědčeni, že to zvládneme. A že najdeme nějaký alternativní způsob, kterým se to dá vyléčit, nebo alespoň zmírnit. Asi po 14 dnech mě přesunuli na normální pokoj a tam nastal další problém. Měla jsem si sama píchnout potřebnou dávku inzulínu. Ale jak? Nesnášela jsem jehly a když jsem šla na odběry k dětské doktorce, musela mě mamka i doktorka držet, aby nějaký odběr krve vůbec proběhl. A teď si mám sama něco píchnout do těla?! Ani náhodou! Sestřičky se snažily, ale já jsem vždy skončila jen s brekem na posteli a pak se smilovaly a píchly mi to samy. Později museli rodiče jezdit do nemocnice téměř ke každému píchnutí, aby mě přinutili. Ano, ze začátku to bolelo, ale musela jsem si zvyknout, my všichni. Propustili mě z nemocnice a já zůstala ještě pár měsíců doma. Bylo to celkem fajn, nemusela jsem do školy, nejlepší kamarádka mi sem tam donesla nějaké úkoly a dopisy od spolužáků, ale hlavně mamka se o mě neustále starala. Věnovala se mi jako nikdy předtím. Vlastně všichni se mi věnovali. Chodili jsme často na procházky a cukr šel dolů a insulinové dávky taky. Jak už jsem se zmiňovala, tak rodiče věřili, že se toho dá zbavit a že mi to půjde a dokážu to! A ono by se to i snad povedlo, kdyby mi to všechno nezačalo být jedno. Byla jsem u několika léčitelů, odborníků přes medicínu, bylinky ... všichni mi byli ochotní pomoci a ono to šlo! Rodiče mi byli neustále silnou oporou, jen kdybych to sama nevzdala. Začala jsem normálně chodit do školy, mezi lidi, samozřejmě i přes to všechno, jak mi to bylo nepříjemné, pro pocit méněcennosti a přehnanou lítost některých, když jim to mamka vysvětlovala a dozvěděli se co mi je. Začala jsem hazardovat se svým zdravím, vynechávala jsem insulinové dávky, nebo jsem po tají jedla čokoládu. Což ještě není to nejhorší. Výsledky u doktora šly nahoru a já si přestala vést jakékoli záznamy o hladině svého cukru v krvi. A konečně jsem se cítila jako normální člověk. Jako normální člověk, který si může dát kdykoli, cokoli na co má chuť. Pak jsem se ale díky rodičů a jejich veliké snahy opět vzchopila. A když jsem nemohla plavat, začala jsem běhat a tančit. Zhubla jsem pár kilo, snížila cukr v krvi a v létě mé insulinové dávky klesly na 2 jednotky z původních 20. Byl to úžasný pocit, konečně jsem se cítila zdravě a to že mě kamarádi nějak neodstrkovali, naopak brali mě ještě lépe, a mě to jenom povzbudilo. Ale cukrovka je asi špatná nemoc při pubertě a tak jsem jednou zase neodolala nějakému dortíčku a byla jsem líná si píchnout a zase to začalo. K cukrovce se mi přidaly problémy se štítnou žlázou, takže musím brát prášky. Můj život s cukrovkou je asi jako počasí, ale poslední dva roky jen horší a horší. Jím si co chci, kdy chci, kolik chci a hlavně samé sladkosti. Píchnu si jen když si vzpomenu, nebo je mi opravdu hodně špatně. Doma se mi hromadí proužky k měření cukru, protože ani ten si neměřím a když jdu k doktorovi na kontrolu, tak mé veškeré zápisky, které mu musím předkládat jsou falešné. Vím, že je jen otázkou času a už né moc dlouho, kdy se všechny problémy začnou projevovat, už teď mám problémy s ledvinami a zhoršenou viditelnost, ale cukrovka je jedna z nejhorších nemocí. Zabíjí pomalu, ale zároveň tak rychle, že než si to my cukrovkáři uvědomíme, je pozdě a další špatné příznaky chorob nás postihují jako lavina. Když pozoruji ty lidi kolem sebe, ty žijící s cukrovkou. Myslím, že jsou to lidé, kteří se vůbec nemají rádi. A proto tuto nemoc dostali, aby se naučili milovat sami sebe jací jsou, ale i tu nemoc. Protože jak to, že rakovině, která je horší, někdo naprosto podlehne a naopak někdo jí přejde jako těžší překážku a žije dál. Myslím, že i cukrovka je vyléčitelná nemoc, pro mnohé z vás to zní asi jako vtip, ale ne! Vím, jaký pokrok jsem dokázala a taky vím, že teď jsem na té nejhorší cestě. Když rodiče viděli, jak sama sebe postupně zabíjím, stále mi nabízeli pomocnou ruku, ale já odmítla. Jsem samostatná, téměř dospělá, ale tak hloupá. Dokonce se i jednou stalo, že jsem si píchla tak vysokou dávku inzulínu, že jsem přes noc upadla do komatu a ráno, když jsem měla vstávat do školy, tak jsem už nevstala. Mamka mě našla v pokoji v posteli jak už téměř nedýchám a to jsem vždycky hypoglykémii poznala i v noci bezpečně předem. Probrala jsem se až dvě hodiny po tom, co mě našla. Dole na gauči, kde už kolem mě byli doktoři. Zprvu jsem slyšela jen hlasy, jako by z povzdálí, hlasy, které jsem nepoznávala. Pak jsem jednou otevřela oči a zase zavřela. Viděla jsem světlo, jako bych se právě narodila. Podruhé jsem je otevřela a to už jsem poznala obývací pokoj a rodiče s doktory. Pomalu mi došlo, co se mi vlastně stalo. Doktor řekl, ať zůstanu doma a když odjeli, měla jsem strach. Taťka říkal, že už to nechce nikdy v životě zažít, ať se vzpamatuju, že jsem byla jako tělo bez duše, naprosto dezorientované a samovolné. Pak došla i babička s dědou a jelikož babička je trošku citlivější povahy, tak hned brečela. Ale mně až pak došlo, co jsem udělala. Co by to pro ně znamenalo, kdyby přišli o prvorozenou dceru a uvědomila jsem si, jak mě všichni milují a chtějí, abych si začala vážit svého života, starala se o své zdraví a byla šťastná. Protože rodiče, známe to asi všichni, když jsou šťastné naše děti, jsme i my. V tuto chvíli si kladu otázku, kterou si kladu už 4 roky. Proč?! Ale není to otázka jako u většiny cukrovkářů. Proč já, proč jsem právě já dostala cukrovku. Ale moje otázka zní, proč já?, proč stále nemůžu přijít na smysl svého života, který by mě donutil vážit si sebe samé. A ne se takto pomalu zabíjet. Nepomohl mi ani přítel, ani sport, ani nic jiného. Protože nejsem schopná dát lásku sobě samé, nedokážu ani druhému a proto můj vztah vůči němu neměl žádný smysl. Říkám si, že tu odpověď někdy najdu! Že tu odpověď na životní otázku určitě najdu, ale snad už nebude příliš pozdě.! A proto vám všem chci říct: MĚJTE ODVAHU A VÍRU SAMI V SEBE, NEČEKEJ TE, AŽ BUDE SLUNCE PŘÍLIŠ VYSOKO, PROTOŽE SVŮJ ŽIVOT MÁTE JEN JEDEN, TAK NAŠLAPUJTE ZLEHKA, NEBOŤ SI ŠLAPETE PO SVÝCH SNECH

Zdroj: Medical Tribune