Můj příběh s cukrovkou

Zdravím, milý čtenáři, rozhodl jsem se, že pro vás napíšu můj „zdravotní životní příběh"a podělím se s vámi touto cestou o své zkušenosti s cílem pomoci vám. Dozvíte se v něm, jak se mi podařilo „vymanit" z rukou lékařů, převzít odpovědnost za své zdraví a vyléčit se z cukrovky typu II. do 2 měsíců od jejího diagnostikování lékaři. Narodil jsem se v roce 1974 a ve svém „zdravotním životě" vnímám 2 důležité etapy, které vám popíšu:

První zdravotní životní etapa: První etapu si dovolím nazvat obdobím nevědomí, slepoty, nebo také jako běžný život. Od mládí jsem si užíval komerční zábavy v podobě diskoték, večírků, mejdanů a hlavně s tím spojenou celkem nadměrnou konzumací alkoholu pochutin, cigaretek a další zábavy. Nepřipouštěl jsem si vůbec, že dělám něco špatně, připadal si skvěle, neměl žádný problém. Pak přišlo zklidnění, vážná známost, svatba. Disko, mejdany vystřídala rodinná a přátelská posezení, u kterých bylo přece také potřeba dobré a hojné jídlo a dostatek alkoholu. V tomto čase (cca v 28 letech) mi již byla od lékaře stanovena diagnóza vysokého krevního tlaku, nasazena léčba léky a doporučeno udělat odborné vyšetření celého těla u specialistů. Následovalo kolečko u odborných lékařů, magnetická rezonance, ledviny, plíce, játra, srdce atd., vše negativní. Nakonec mi lékařka řekla, že není jasné z čeho ten vysoký tlak je. Že mám brát dlouhodobě (do konce života) léky, s kterými to bude dobré. A že je to vlastně normální a má to hodně lidí. Chci jen podotknout, že v té době jsem již měl cca 20kg nadváhu a životní styl opravdu nic moc, lékaře to ale vůbec nezajímalo. Hádejte proč? Dneska už znám odpovědi a brzy je budete znát i vy. Takže jsem začal pravidelně užívat léky na tlak a chodit na pravidelné kontroly, kde mi jej sestra měřila. Tlak jsem neměl nikdy v pořádku a krevní testy také ne, takže jednou za čas byl prášeček vyměněn nějakým zaručeně účinnějším. A změna? Žádná! Takhle to šlo prakticky roky dokola. Po zhruba deseti letech neúspěšného léčení nastala změna, bohužel (bohudík?) k horšímu. Začalo mne trápit stále více problémů, tak pomalu, nenápadně, tu někde píchlo, škublo, luplo, občas těžké nohy, zamotání hlavy. Přisuzoval jsem to únavě z práce na rekonstrukci domu nebo počasí. Jedné noci po rodinné oslavičce mě vzbudila ne moc velká bolest břicha, takové jako nucení na velkou. Nějak jsem to zaspal. Ráno po probuzení tento stav pokračoval a nelepšil se a to ani druhý a třetí den. Ležel jsem s dietou (jako při průjmu), ale nepomáhalo to. Byl jsem tedy nucen navštívit lékaře na kontrolu. Lékař mi vyšetřil břicho, nabral krev a na druhý den mě objednal na sono. Odjel jsem domu odpočívat. Za 2 hodiny lékař volal, že mám ještě přijet, že mám špatné výsledky krve, ať radši přijedu hned. Při dalším přeměření cukru z krve mi oznámil, že mám cukrovku a že musím rovnou do nemocnice. Byl to pro mě trochu šok, ale budiž ....odjel jsem s manželkou do nemocnice poučen, že už tam asi zůstanu.

Příběh z nemocnice: Na pohotovost jsem přijel v 17h, byl jsem tam sám a tedy první na řadě. Pečlivě jsem připravil občanku a kartičku pojištěnce dle pokynů na dveřích, neklepal a počkal cca půl hodiny na příchod lékaře. Hádejte, jakou otázku mi položil jako první? Ano, zda mám kartičku pojištěnce a občanku. Když sestra vyplnila potřebné záležitosti ohledně pojištění, konečně na řadu přišel i důvod mé návštěvy, hurá. Lékař se začal ptát, co mě trápí a hlavně, proč jsem přijel až na pohotovost a né v normální pracovní dobu? Co na to normálně odpovědět, to nevím no. Po zodpovědění všech otázek ohledně příslušníků rodiny a jejich nemocí a provedení dalších základních vyšetření EKG, změření cukru atd. lékař jednoznačně oznámil, že mám cukrovku a že si budu muset píchat inzulín a brát další léky do konce života!!! Šok? Možná se budete divit, ale já překvapen nebyl.... Nějak jsem prostě tušil, že něco není v pořádku a vlastně jsem byl rád, že je to konečně odhaleno. Byl jsem přijat na lůžkové oddělení a obdařen žilní kanylou s kapačkou čehosi. Začalo kolečko odběrů krve, moči, píchání inzulínu a papání asi pěti léků 3x denně. Na otázku sestrám, co je to za léky a na co jsou, jsem nikdy nedostal odpověď. Jen že je mám předepsané a že je musím brát. „No, dobrá" řekl jsem si, „jsem přeci v rukou odborníků". Tak co jiného mi zbývalo, než jim důvěřovat. V půlce týdne jsem byl objednán k diabetoložce a natěšen, že se dozvím konečně kvalitní informace ohledně léčby, stravy a vůbec chování se při cukrovce. Konečně středa a já nafasoval inzulínové pero a vlastní glukometr a vybaven sem se jal kontrolovat hladinu cukru a dávkovat inzulín. Jen těch informací ohledně stravy a chování bylo opravdu poskromnu. V podstatě jsem se dozvěděl, co nesmím a že musím tedy jíst hodně zeleniny, kterou jsem mimochodem za celý 5 denní pobyt v nemocnici ani neviděl. Naopak, dostával jsem stravu, kterou jsem ani v mém dosavadním nezdravém stravování nejedl (bílé pečivo, tavený sýr atd.) Co bych také chtěl jen za nemocniční příplatek 100,- za den, že. V nemocnici jsem si zpětně uvědomil, že jsem měl příznaky cukrovky už pár měsíců před tím. Před rokem jsem totiž poměrně snadno zhubnul cca 15kg z původní nejvyšší váhy 97kg. Myslel jsem si, že to bylo kvůli psychickým potížím a také, že jsem se stravoval převážně zeleninovými saláty. Zhubnul jsem však dost rychle, za cca 2-3 měsíce. Od té doby jsem začal poměrně dost pít alkohol, prakticky skoro denně. Buď jsem si dával večer 3-4 piva, nebo klidně lahev vína. O víkendech to bylo klidně dvojnásobné množství. Celkově jsem měl stále velký pocit žízně (proto také víc piva, než dřív). Pil jsem klidně 5 litrů denně, pil jsem vodu i v noci. Vůbec mi nedošlo, že by to mohla být cukrovka... Konečně propuštění domu: Po 5 dnech v nemocnici jsem byl propuštěn s propouštěcí zprávou v ruce a upozorněn, ať hlavně nezapomenu uhradit pobyt na vrátnici. V podstatě jsem ale nevěděl, jak se mám chovat, co mám dělat, co mohu a nemohu jíst a na co si mám dávat pozor. Tímto uzavírám mou první zdravotní životní etapu a konečně vám odhalím druhou, která je zajímavější, přínosnější a doufám, že pomůže co nejvíce z vás. Druhá zdravotní životní etapa: Jsem člověk celkem technicky založený, který rád zkoumá a učí se vlastní zkušeností pracovat s vymoženostmi dnešní doby. Nejdříve jsem tedy začal študovat, jak si nejvíce zjednodušit sebekontrolu cukru v krvi. Zjistil jsem, jak udělat statistiku pro srovnání pokroku v léčbě. Věděl jsem, že takový systém u mě funguje a motivuje mě ke zlepšení. V PC jsem nainstaloval prográmek s grafem na glukózu a krevní tlak. Začal jsem zkoumat, jaké pokroky dělám a hlavně, jak tělo reaguje na konzumované potraviny. Po cca 14 dnech jsem začínal rozumět, jak mé tělo funguje a jak odpovídá na podávané léky, ale pořád to nebylo ono. Kdo má cukrovku, asi ví, jaké stavy se objevují, když si píchne více inzulínu, než musel a zažívá hypoglykemie. Když jsem někam cestoval nebo byl ve společnosti, pořád jsem vnímal jenom strach, ať mi není špatně, ať se mi nechce na záchod po tabletkách, které projímají atd atd. Začalo mě to celkem dost obtěžovat. Zároveň mě dost strašilo, že jsem začal přibírat na váze a to jsem opravdu nechtěl. Proto jsem se pustil do zjišťování více informací na internetu, jak vše co nejlépe zvládnout. Popravdě toho moc kloudného o cukrovce napsáno není. Jen, že se musí dodržovat zdravá životospráva a hlavně brát pravidelně léky a kontrolovat se. Tudy cesta pro mě nevedla, hledal jsem spíše, zda se dá cukrovka vyléčit a ne jen „léčit". Říkal jsem si, že to mi nestačí, to je málo, s tím se přece nemohu spokojit. Začal jsem tedy hledat alternativní léčbu a o té vás chci hlavně informovat. To je to důležité. To, co opravdu pomohlo. Díky tomu vám píši tyto řádky, abych vám pomohl najít tu správnou cestu. Po přečtení velkého množství různých článků a rad jsem si začal vše uvědomovat. Začalo to do sebe zapadat jako skládačka. Prostě jsem se probudil jakoby z nějakého špatného snu, začal jsem chápat jednoduchou matematiku a poslouchat svůj zdravý selský rozum. Hlavně jsem začal více poslouchat své tělo. Všímat si a dávat mu to, co potřebuje a netrápit ho tím, co nepotřebuje a co mu škodí. V souladu s pořekadlem „co tě nezabije, to tě posílí" jsem si s vděčností uvědomil, že pobyt v nemocnici bylo to nejlepší, co mě potkalo. Že samo tělo si řeklo, že už takto nemůže fungovat dál a že je čas na změnu. Bez léků: Seznam léků po návratu z nemocnice obsahoval: inzulín před každým jídlem, inzulín na noc, lék na pomoc zpracování inzulínu, lék na podporu trávení a podporu jater, 2 léky na tlak a ještě jeden ale to už ani nevím na co. Po přečtení příbalových letáků, kde stojí, že ten na snížení tlaku může vyvolávat jako nežádoucí učinek vysoký tlak, jsem si řekl dost. To je přeci k zamyšlení, zda ho musím užívat? Rozhodnutí na sebe nenechalo dlouho čekat, bylo jasné: prostě nechci. Po měsíci zdravé stravy, se můj stav natolik zlepšil, že jsem zůstal jen při konzumaci jednoho léku (při neustálé kontrole měření cukru v krvi a tlaku, dle kterého bylo vše naprosto v normě). Jednoho pátečního dne po řádném proštudování postupů padlo rozhodnutí, že si udělám jednodenní sobotní půst. Byla tu jen trochu malá obava, a to: „co má cukrovka?" „A co vlastně ten poslední lék, který beru, mám nebo nemám ho při půstu brát?" „A mohu vůbec držet půst, když mám teda tu cukrovku?" No nic řekl jsem svému tělu, že to společně zvládneme, že jeden den nebudeme nic jíst a že nám to pomůže. Bylo to super!!! Od té doby neberu ani ten poslední lék a vše je v pořádku. Okolí a jejich dobré (?) rady: Asi nejhorší bylo čelit lidem v mém okolí, kteří na „mou změnu" začali reagovat. Ptali se, co ta tvoje cukrovka? Tohle přece nemůžeš dělat, musíš užívat léky jak říká doktor. To přece nejde, nebrat léky. Každý je bere... Cukrovka nejde vyléčit. Ale já si řekl a rozhodl se, že je brát nechci a nebudu, protože vím, že to není správná cesta, která člověka dovede k vyléčení. Doktoři to buď neumí nebo nechtějí umět.... a proč také? Co se stane z pacienta který se vyléčí? Ano, zdravý člověk, který už nemusí chodit k lékaři a brát léky. A koho teda mají lékaři v takovém případě léčit? Proč by se tedy snažili pacienta vyléčit? Lékařský systém je postaven na obrovském byznysu a velice špatně nastaven. Dříve dostal lékař zaplaceno za pacienta, kterého vyléčil. Jak je to dnes? Dostává peníze za to, že pacienta léčí a čím víc ho léčí, tím více korunek.... Tudíž není žádná motivace pacienta opravdu uzdravit. Když jsem si toto uvědomil, pochopil jsem, proč je stále více nemocných lidí. Tělo: Tělo má obrovské schopnosti se samo léčit a vyléčit. Bohužel často nevíme jak, protože jsme to už zapomněli tím, jak se stále více vzdalujeme od přírody. Pomůže nám používání selského rozumu a naslouchání sebe sama. Tohle by lékař měl dělat. Naučit zase člověka najít tu sílu a pomoci mu se samouzdravovat. Né jen předepisovat léky. Tím nikoho nevyléčí. Ten kdo se pročetl až k těmto řádkům možná už něco chápe a třeba chce změnit svou dosavadní kvalitu života, jako já. Přesně těmto lidem jsem rozhodnutý ze srdce pomoci řešit tu „nevyléčitelnou nemoc" DIABETES MLLITUS II. Není to jednoduché, nebude to hned, ale dneska bezpečně vím, že to jde a opravdu to stojí za to. Napsal jsem to pro vás. Věřím, že vám můj „zdravotní životní příběh" pomůže, dodá odvahy na vaší cestě k uzdravení.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/pozdni-litost-44/