Můj malý sladký dáreček
Jsem mladá, zdravá, štíhlá a myslím si, že mohu sebevědomě tvrdit, že i pěkná ženská. Téma „cukrovka" mě nikdy nijak extra nevzrušovalo. V mé rodině trpí touto nemocí dva lidé, má babička a můj tatínek. Avšak u babičky spatřuji příčinu především ve vysokém věku a u tatínka zase ve vysoké hmotnosti, váží totiž cca 160 kg. Já jsem se naštěstí „nepotatila" a vážím při výšce 170 cm jen 54 kg. Proto bych nikdy nečekala, že se tato nemoc někdy dotkne i mě osobně. Ráda bych se s vámi nyní podělila o svůj příběh...
Byla jsem již 2 roky šťastně vdaná a zbýval mi poslední rok k ukončení dálkového studia vysoké školy pedagogické. Pracovala jsem jako učitelka v přípravné třídě a každodenní kontakt s malými dětmi ve mně probouzel silnou touhu po mateřství. I můj manžel je rodinný typ a přál si děťátko stejně, jako já. Proto jsme se jednoho dne rozhodli, že do toho, jak se lidově říká, „praštíme". To, co se odehrávalo v dalších měsících, myslím nemusím sáhodlouze rozebírat. Lidé, kteří se v dnešní době snažili nebo snaží o děťátko to velice dobře znají. Počítání plodných dnů, cvičení, úprava jídelníčku a dokonce i návštěva chiropraktika kvůli narovnání naražené kostrče z dětství, to vše nás zaměstnávalo v následujícím čase. K naší radosti se po pěti měsících snažení zadařilo a přímo na štědrý den jsem díky těhotenskému testu zjistila, že jsem těhotná. Byla to veliká radost jak pro nás, tak pro celou naší velikou rodinu. Máme opravdu mnoho příbuzných, neboť já i můj manžel jsme oba ze čtyř sourozenců. Ale malé miminko, to je něco, co se v našich rodinách už mnoho let nevyskytlo.
A pak začal další maratón - pravidelné gynekologické a další lékařské prohlídky, těhotenské cvičení, 3D ultrazvuky, četba nejrůznější literatury, brouzdání na internetu, shánění výbavičky... Uff. Ale bylo to krásné období. Když pominu počáteční ranní nevolnosti, tak vše probíhalo na jedničku. Tedy až do 24. týdne.
Ještě dnes mám před očima pobavený výraz mého milého pana doktora, když mi sděloval, že ve 24. týdnu musím na odběr krve, aby se zjistilo, zda nemám těhotenskou cukrovku: „Dříve na toto vyšetření chodily jen ženy s nadváhou a ženy starší 35 let, dnes už musí všechny. Ale myslím si, že vy se vůbec nemusíte obávat. Jen tam musíte vydržet dvě hodiny sedět a nikam neodcházet, to jediné je otrava." A tak jsem onoho osudného dne sedla do auta a odvážně se dopravila na glykemické vyšetření sama. Vzpomínám si, že mě už po příchodu v čekárně zarazila jiná těhotná maminka, která čekala už druhé miminko a tudíž tento proces absolvovala podruhé. Zeptala se mě totiž: „Kdo vás pak odveze, manžel?" Já na to jednoznačně odpověděla: ,,Néé, pojedu sama." „Sama?!? Tak to máte teda odvahu." Odvětila zděšeně maminka. Říkala jsem si: „Co je na tom? Teď vypiju velkou sklenici sladké vody, pak se tu budu dvě hodiny nudit, odeberou mi krev a jedu domů..." Bydlíme na vesnici, pár km od města, kde jsem se nacházela. Po vyšetření jsem skutečně sedla do auta, moje cesta však nevedla rovnou domů, jak jsem si původně myslela, nýbrž do nejbližší samoobsluhy pro jídlo a pití. Dostavil se totiž neskutečně nepříjemný energetický dluh- třas celého těla, mžitky před očima a mdloby. Z posledních sil jsem se dopravila k domu svých rodičů, kteří bydlí poblíž zmíněné samoobsluhy. Při výstupu do schodů jsem se střetla se sousedkou, která na mě něco mluvila, dodnes nevím co. Zazvonila jsem na zvonek a přišel otevřít můj mladší bratr, který měl zrovna „svaťák" a učil se na maturitu. „Ségra, co Ti je? Ty jsi úplně zelená! Sedni si, já ti donesu něco k pití!" Jeho slova si už vybavuji. Byl neuvěřitelně starostlivý. Asi to byl pro něj velký šok- jeho starší těhotná sestra omdlívá! Po pár hodinách se mi však udělalo lépe a jela jsem domů. Později jsem tento zážitek vypustila z hlavy, tu nepříjemnou nevolnost jsem dávala za vinu svému stavu.
Po pár dnech se mi však rozzvonil telefon. Na displeji stálo: „Gynekolog". ,,Co mi chce?" Říkala jsem si a s mírnou trémou jsem přijímala hovor. To, co jsem se v následujících vteřinách dozvěděla, byl pro mě i mého doktora velký šok. Mám těhotenskou cukrovku. Nemohla jsem tomu uvěřit. „Museli se splést! Co když zaměnili moji krev nebo vzorek moči s krví nebo močí někoho jiného?" Pan doktor mě vyvedl z omylu, to se prý určitě stát nemohlo. Tak jsem okamžitě zasedla k počítači a začala jsem číst články a diskuse k tomuto tématu na internetu. Jak je však známo, v těchto diskusích autorky rády přehánějí a píší ty nejděsivější historky. Na klidu mi to opravdu nepřidalo. Největší strach jsem měla o své nenarozené děťátko. „Nemůže se to na něm nějak podepsat?" Pak mě čekala návštěva diabetologie, kde jsem „vyfasovala" vlastní glukometr, jehly, proužky, ale hlavně papír, na němž byl vytištěn přísný jídelníček, který jsem musela dodržovat až do konce gravidity. Měla jsem pocit, že klidný průběh těhotenství skončil. Odteď si budu muset vážit všechno, co sním, počítat množství obsaženého cukru, hlídat přesný čas jídla, měřit si několikrát denně hodnoty cukru v krvi a pravidelně jezdit na kontroly na diabetologii. Přišlo mi to všechno hrozně komplikované, zdlouhavé a protivné.
Nicméně, jak se říká: ,,Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří" a na výše zmíněný režim jsem si docela rychle zvykla. Vyžadovalo to sice dosti pevné vůle a čas, ale já jsem stále měla na mysli své děťátko a jeho zdravý vývoj. Jídelníček jsem dodržovala tak důsledně, že jsem zaznamenala mírně zvýšený cukr za dobu svého měření jen jednou.
Termín porodu se nenávratně blížil a nervozita stoupala. „Máme vše připraveno? Máme doma uklizeno? Mám sbalenou tašku do porodnice??" Čekal nás s manželem krok do neznáma. Už nebudeme dva, ale tři! A pak jsem se jednoho dne probudila ve čtyři hodiny ráno s mírnými bolestmi v zádech. Zacloumala jsem s manželem se slovy: „Už je to asi tady!" Tak jsme jeli do porodnice. Tam nás však pan doktor odbyl se slovy, že jsou to nejspíš jen poslíčky, neboť kontrakce jsou nepravidelné a děložní hrdlo je uzavřené. Zklamaně jsme se tedy dopravili domů. Po pár hodinách jsem si ale byla jistá tím, že rodím! Svižnou rychlostí jsme jeli znovu do porodnice. Tam mě čekal příjem, vyšetření a pak už to vše pokračovalo tak, jak to bývá. Po několika hodinách bolestí jsem porodila krásné zdravé miminko. „Blahopřejeme maminko, máte syna!" Řekl pan doktor. „A je to kluk jako buk- 50centimetrů a 3550gramů!"
Bylo to neuvěřitelné štěstí! Takový malý sladký dáreček! Měla jsem takovou radost, že mi ani nevadilo, že jsem k snídani dostávala namísto sladkého makovce jen krajíc suchého chleba. Dnes už cukrovou netrpím a na to vše vzpomínám s nostalgickým úsměvem. Možná to tak mělo být, abych si alespoň na krátký čas vyzkoušela a pochopila jsem, jak náročný je život s touto chorobou.
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/muj-maly-sladky-darecek-17/