Můj boj aneb moje nemoc
Když můj boj s diabetem začal, byla jsem ještě malinká, byly mi tři roky. Zatím mi to bylo vše jedno, moc jsem si neuvědomovala, že je se mnou něco v nepořádku. Postupem času jsem to už zpozorovala. Pamatuju si, jak jsem se furt ptala „ Maminko a proč? Proč já todle nemůžu? Proč si todle nemůžu koupit? Proč to nemůžu sníst? „ Moje první dávky inzulínu ... neskutečnej boj ... pro mě bolest, každodenní strach, pláč ... Největší obdiv byl pro mojí maminku, která mi ten inzulín aplikovala ... furt jsem se jí ptala „ Maminko? Kdy? Kdy ta nemoc odejde? Tolik injekcí se do mne přeci nevejde!" Moje léta s cukrovkou pokračovaly, zvykala jsem si ... Nejvíce jsem se bála mého nástupu do školy ... jak mě vemou mezi sebe ostatní děti. Ze začátku si na mě pár lidí poukazovalo, postupem času si na mě a na mojí nemoc všichni zvykli, brali mě takovou jaká sem. Do mých 11. let vše šlo, dá se říct, že jsem byla vzorná diabetička. Pak šlo ňák vše z kopce, moje hladiny cukru v krvi začaly stoupat, začala jsem neposlouchat, porušovat pravidla cukrovky. Neustále jsem si kladla otázky „Proč tímhletím musím procházet já? „ Nikdo mi nedokázal odpovědět. Maminku jsem deno-denně tím trápila. Neuvědomovala jsem si ty kruté následky ... co by se vše mohlo se mnou stát ... Několikrát jsem byla hospitalizována do FN MOTOL, kde mi to srovnávali. V tu dobu jsem si procházela hrozným stresem a chtěla jsem se s tím vypořádat sama. Začaly první lásky, vztahy, zklamání. Nikdo mi nechtěl uvěřit, že i todle mě dokáže trápit. Furt jsem slyšela „ Diabetes je u tebe na prvním místě! Ty to musíš zvládnout". Já vím, že todle vše způsobovala moje nehorázná puberta! Maminko, kloubouk dolu, že si todle přežila! Ve 13.letech sem prožila ten nejhorší hypoglykemickej záchvat, byla jsem v bezvědomí, v křečích, tak strašně ošklivej pocit, kterej bych nikomu nepřála. Právě teď mi je 14 let, se vším jsem se vyrovnala, nejvíc mi pomohli kamarádi, kterým jsem mohla důvěřovat, svěřovat se jim. Uvědomila jsem si, že v životě je pro mě nejdůležitější to zdraví a že tady chci bejt dlouho, že chci žít a cukrovkou se zastrašit nenechám, protože budu silnější než ona !
Pamatujte si. Cukrovka je tichý zabiják. Nic tě nebolí, ale pak už je pozdě. Jen chci říct, abyste si vážili svého života, i když je s cukrovkou. Všem přeju hodně síly a štěstí J
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/muj-boj-aneb-moje-nemoc-74/