Most

Ujdou‑li jen kousek, je možný návrat, někdy i bez většího poškození. Ujdou‑li delší cestu, vrací se mozek různě, obvykle těžce poškozený. Přejdou‑li celý most, návrat není. Smrt je tedy děj, nikoli stav. Smrt je definována současným zákonem jako smrt celého mozku včetně mozkového kmene, to je prodloužená mícha, most a střední mozek.

Subjektivně viděno je smrt nevratná ztráta všech rozměrů vědomí.

Hrůza ze smrti je evoluční dar. Podoby života vybavené složitějším vědomím, to nemusí být sebeuvědomování, strach ze smrti mají. Jejich naděje na přežití je z tohoto a mnoha dalších důvodů vyšší, než je u podob života s velmi jednoduchým vědomím nebo těch, které vědomí nemají. Před změnami prostředí, které je ohrožují na životě, je nic nevaruje.

Vlivná a rozšířená teorie zabývající se zvládáním hrůzy, terror management theory, říká, že jsme vybaveni mechanismy, které pomáhají strach a úzkost ze smrti zvládat.

Mechanismy zvládající úzkost jsou vědomé a nevědomé. Jakmile nás někdo nebo něco upozorní na osobní smrt, zapracuje vědomá obrana. Pokusí se tyhle informace potlačit, odmítne je, protože si v případě, že jsou lidé zdraví a fit, řekne „to se mě netýká, smrt jistě existuje, ale až někdy za dlouho, však je dost času“ a odvede pozornost k něčemu jinému. Podvědomá obrana je složitější, jde spíš o soubor pocitů říkajících, že je můj život cenný, hezký a má smysl.

Pomáhá postoj ke světu

V západním kulturním okruhu to mohou být pocity plynoucí z humanistického pocitu smyslu života, který je intuitivní, konkrétní a vřelý, může utěšovat, zklidňovat a dávat osobní naději. Tihle lidé, většinou jsou to lidé starší, s větší životní zkušeností, říkají, že smysl má činit dobro a dělat správné věci, kooperovat, milovat, být rodičem, empatizovat, mít sebepřesah, být tvořiví a zvládat moc.

Na druhé straně si nejednou, na základě osobních, někdy krutých zkušeností právě tito lidé dobře uvědomují, že v jejich smyslu života jsou rozpory, které mohou vést k pocitu neštěstí, brát naději a klid. Například se jejich dobré skutky obrátily proti nim. „Pro dobrotu na žebrotu,“ řeknou a stává se, že mají pravdu doslovně.

Lidé, kteří kooperují automaticky, nevědí, že většina lidí kooperuje podmíněně, jen tehdy, kooperují‑li další lidé, a že podstatná část lidí nekooperuje vůbec, kooperaci předstírají, jsou černými pasažéry a parazity.

„Udeří‑li tě někdo, nastav druhou tvář“ je dobře míněná, příliš často mylná rada. Jste‑li nositeli tohoto přesvědčení, psychopati je, potkáte‑li se s nimi, využijí do posledního zrnka a pak vás odhodí jako vysátou skořápku. Takže je prospěšné vědět, s kým kooperovat a komu prospívat, což chce zkušenost a nejednou tvrdost.

Smysl má milovat, pokud se nezamilujete do člověka, který toho není schopen. Těch lidí je nemálo a jejich podíl roste, stejně jako podíl lidí neschopných sebepřesahu.

A zvládat moc? Moc je nejstrašnější a nejúčinnější lidské pokušení, slast, pro některé lidi je moc droga. Podívá‑li se těmto lidem smrt do očí nečekaně, na vrcholu sil, úspěchů, uprostřed běhu za rostoucí mocí a majetkem, stává se, že se jim svět zhroutí jako domeček z karet.

Vědecky ovlivněný pocit smyslu života vypráví o vztahu světa kvantových událostí, nejmenšího světa, kosmu, to je svět největší, a života včetně vědomí, což je svět nejsložitější. Pohlédnou‑li tito lidé do tváře osobního zániku, stává se, že víc než kdy předtím prožijí vše, co nedokázali zvládnout, a také křehkost, neúplnost, nezvládnutelnost a nekonečnou cestu všeho poznávání.

Stoický zastánce kvantové teorie řekl: „Svět jsou soubory kvantových událostí. Některé jsou nepředstavitelně složité. Když se propletou, podobně jako se z pramínků splétá cop, rodíme se a nabýváme vědomí. A když se zase rozpletou, cop se rozpustí, vědomí ztrácíme a jdeme tam, odkud jsme přišli. Samozřejmě, že jde o život, jaký jsme žili, dobro a zlo. To je však z tohoto pohledu vedlejší. Život a vědomí pomíjejí. Kvantové události nebo to, co se skrývá za nimi, pokud to existuje, jsou pravděpodobně věčné.“

Vyslovil touhu po věčné neosobní existenci?

Jestliže je zcela neosobní, vždyť naše těla jsou z popele starých hvězd, pak je racionální. Ale kdo ví, zda je vesmír věčný? Nebo je rodících se a zanikajících vesmírů nekonečný počet?

Co se děje v hlavě zdravých mladých lidí, jimž připomenete smrt?

Činnost mozku můžete zjišťovat elektroencefalografickou metodou, které se říká evokované potenciály, což jsou elektrické odpovědi mozku na zevní, umělé zrakové, sluchové, dotykové, hybné i poznávací podněty.

V tomto případě byla užita slova označující strach, například bojím se, polekal jsem se, dále slova označující úzkost, například jsem ustaraný, znepokojený, úzkostný, a slova neutrální, třeba sušit, jednoduchý.

Lidé odpovídali, v jaké míře je tato slova nabuzují a jakou pro ně mají citovou valenci, to znamená, zda je prožívají kladně, záporně nebo neutrálně.

Myšlenky navozující smrt byly pokusným osobám navozeny otázkami: „Popište, jaké emoce ve vás probouzí uvažování o vlastní smrti? Popište, co se bude dít, až tělesně zemřete?“

Křivky zaznamenávající činnost mozku se při zátěži od křivek kontrolních lišily. Reakční čas, to je čas mezi podnětem a mozkovou odpovědí, byl u neutrálních slov kratší než u slov označujících strach a úzkost. Jestliže byla tato slova užita v navozeném pocitu smrti, byla odpověď rychlejší. Tvar křivky se lišil také.

Elektroencefalografie rozlišuje skvěle v čase, poznává milisekundová rozmezí, o to hůře rozlišuje v prostoru, takže místo, odkud rozdíly plynou, určit nedokázala.

Ohrožující vliv smrti je možné od jiných podnětů odlišit. Existuje řada nepříjemných podnětů, třeba bolest z opařeného konce prstu, která na životě neohrožuje. Podobně existuje řada nepříjemných pocitů, úvah a myšlenek, které rovněž nemají se smrtí nic společného.

Přestože bývají ženy úzkostnější než muži, genderové rozdíly ve vztahu ke smrti tato studie nezjistila. Dobrovolníci, kteří se studie účastnili, byli lidé mladí. Postoj ke smrti se s věkem mění. Staří lidé jsou si vědomi, že se jejich čas krátí. Někteří staří lidé se soustředí na kladné informace, záporným věnují menší pozornost nebo se jim vyhýbají, jak je to jenom možné. Subjektivní prožitky hněvu a strachu bývají u starých lidí méně intenzivní než u lidí mladých. Stárnoucí lidé, někdy, zdaleka ne vždy, snáze přijímají blízkost smrti a smrt. Podmiňuje to lepší emoční kontrola a pružnější odpověď na vše, co jim připomíná smrtelnost. Zkušenost říká, že podmínkou je, že jim život dopřál aspoň část toho, o čem snili a co si přáli. V opačném případě umírají nešťastně a mají pocit, že život byl nespravedlivý. Antický řecký filosof by poznamenal, že jejich smrt není krásná.

Zdroj: MT