Moje štěstí

„Překvapení!" trhla jsem do kanceláře svého přítele. Šla jsem na nákup a rozhodla jsem se, že se pro Toma stavím, vždyť už má pět minut po pracovní době. To co jsem však viděla, nikdy nezapomenu. Můj drahý Tomášek si to rozdával se svou sekretářkou přímo na podlaze. Stála jsem tam s pusou dokořán a nebyla jsem schopna uvěřit tomu, co vidím.

„Víš Marťo, možná bysme se měli rozejít," řekl Tom a usmál se na mě. Tak tohle jsem opravdu nečekala. Myslela jsem si, že se bude plazit po zemi a prosit mě o odpuštění, ale toto? Vyběhla jsem ven z kanceláře, zabouchla za sebou dveře. Proběhla jsem kolem Tomových kolegů, kteří se na mě dívali jako na cvoka, co utíká z léčebny, ale ani jsem se jim nedivila. Utíkala jsem po ulici a slzy mi tekly proudem. Jak mi to mohl udělat? Byli jsme spolu dva roky. Do té doby, než jsem ho poznala, byl můj život celkem na nic, neměla jsem moc přátel, s rodinou jsem si nerozuměla a s klukem jsem nechodila už měsíce. A ty lidi, kteří se se mnou bavili, jsem opustila kvůli Tomovi. Přátelila sem se s jeho kamarády a společně jsme navštěvovali jeho rodinu. Nic mi nechybělo a byl jsem šťastná. Ale teď jsem o všechno přišla kvůli tomu odpornému podrazákovi.

Když jsem dorazila do našeho bytu, okamžitě jsem si začala balit. Byt byl jeho a já tu už neměla co dělat. Moc věcí jsem tu neměla, jenom oblečení, kosmetiku a nějaké drobnosti, všechno ostatní bylo Tomáše. S kufrem a dvěma taškami jsem vyrazila do místního penzionu. Brečet jsem už přestala a začínala jsem dostávat vztek. Ubytovala jsem se na dva týdny, snad mezitím něco seženu. Jsem prodavačka v drogerii a moc peněz nemám, ale co se dá dělat. Na příští týden jsem si vzala z práce volno, abych si mohla shánět byt a abych to nějak rozchodila. Hned druhý den jsem sehnala malou a levnou garsonku a byla jsem domluvená, že se tam za ty dva týdny nastěhuju.

Jednoho dne jsem šla nakupovat do supermarketu, na pokoji jsem už nic neměla. Procházela jsem se mezi regály, až jsem došla k čokoládám. Dřív jsem čokoládu milovala, ale kvůli Tomovi jsem se jí vzdala, abych si udržela váhu. Ale na tom teď už nezáleží. Přihodila jsem si do košíku jednu tabulku a zamířila jsem k pokladně. V penzionu jsem si čokoládu rozbalila a na posezení celou snědla. Páni, nechápala jsem, jak jsem to mohla ty roky vydržet.

Začala jsem si čokoládu kupovat pravidelně, skončilo to tak, že jsem spořádala tabulku denně. To už jsem se přestěhovala do mého bytu, který stál asi sto metrů od obchodu, takže jsem si chodila nakupovat sladkosti skoro pořád. Už jsem nebrečela po večerech v koupelně, ale svůj smutek jsem zajídala čokoládou.

Samozřejmě přišly následky. Začala jsem rychle přibírat na váze a do většiny svého oblečení jsem se už nevešla. Místo abych začala hubnout, jsem jedla cukry čím dál tím víc. Za chvilku už jsem přibrala 10 kilo, takže jsem si musela nakoupit nový šatník. Staré věci jsem si schovala bokem na to, až těch „pár kilo" zhubnu. Horší ale bylo, co se stalo s mými myšlenkami.  V práci jsme neustále jenom myslela na to, co večer sním a nemohla jsem se dočkat konce práce, která mě dřív tolik bavila. Sotva jsem došla domů, spořádala jsem jídla, co by mi předtím stačilo na půl dne. Děly se ale i jiné věci. Po nějaké době jsem si všimla, že mám neustálou žízeň a pořád chodím na záchod. Když jsem si musela jednou odskočit, slyšela jsem za sebou komentář jedné pravidelné zákaznice.

„Bože ta je tlustá, kde to tak rychle nabrala?" Tak to bylo opravdu hnusné. Na záchodě jsem se rozbrečela a nebýt mého kolegy, který to za mě vzal, by mě můj šéf asi vyhodil z práce. Vyšla jsem až za půl hodiny, celá ubrečená a napuchlá.

„Ale no tak Marti, přece si nebudeš dělat kvůli takový náně hlavu," mrkl na mě Tonda, co mě zastal za pokladnou. Usmála jsem se na něho a hned mi trochu stoupla nálada. Doma jsem vyházela skoro všechny sladkosti ze skrýší i z ledničky a hned jsem zavolala do fit centra a objednala se. Konečně jsem se vzchopila a začala hubnout.

Šlo to pomalu, ale jistě a mě se kromě váhy a vzhledu zlepšovala i nálada. Oblečení mi začínalo být volné a všude jsem slyšela pochvalné komentáře. Ale moje problémy s běháním za záchod se nezlepšily. Navíc se k tomu přidala tělesná únava, po práci jsem chodívala hned spát a celou dobu jsem ji prozívala.

„Ty Marti, to flámuješ celou noc, že furt zíváš?" smál se Tonda, ale po pár dalších dnech mě poslal za doktorem. Ten mi zjistil cukrovku. Nikdy jsem nic takového nečekala, o cukrovce jsem věděla jenom málo a v naší rodině nikdo nic takového neměl. Musela jsem držet přísnou dietu, chodit na procházky, na kontroly k doktorovi a samozřejmě píchat si inzulín. To byl asi tak největší problém.

Z jehel jsem měla strach už odmalička a tak jsem radši chodila za svou sousedkou, která je zdravotní sestra a ráda mi pomáhala. Všechno se zase dávalo do pořádku. Po pár týdnech mi ale oznámila, že se stěhuje pryč a že si to budu muset děla sama. Slíbila mi, že mi to znova pořádně vysvětlí a že bude všechno v pořádku. Pořád jsem to odkládala, říkala jsem, že se to naučím předtím, než odjede a najednou tu byly poslední tři dny. Byla jsem z toho celá špatná.

„Tak co máš za problém, Marti?" zeptal se mě jednou Tonda, když jsme společně vyskládávali zboží. Tonda byl ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy potkala.  Rodinou jsem se stále moc nevídala, přátel jsem moc neměla a na kluky jsem od Tomáše ani nepomyslela. S Tondou jsme si občas zašli na kafe, povídali jsme si v práci a bylo nám fajn.

„Ta sousedka, co mi píchá inzulín, se stěhuje a jestli si nikoho nenajdu, budu si ho muset píchat sama." Tonda se začal usmívat jako měsíček.

„Co ti na tom přijde tak vtipnýho?" vyjela jsem na něho.

„Víš, že můj brácha má diabetes a já píchat inzulín umím?" usmál se.

„Vážně? To je super!" zajásala jsem. Že bych na to opravdu nebyla sama? A můžu něco takového po Tondovi chtít?

„Jenomže ty bydlíš na druhý straně města," vzpomněla jsem si.

„Tak to abych se k tobě přestěhoval, Marti!" Rozesmála jsem se, protože jsem to brala jako vtip. Když jsem se ale podívala do Tondovy vážné tváře, smích mě okamžitě přešel. On to tak fakt myslel! Ale to přece nejde, jsme jenom kamarádi, nebo ne?

Tonda se ke mně naklonil a dal mi pusu na tvář.

„Chtěl jsem ti to říct už dávno, ale nesebral jsem k tomu odvahu."

„Víš, že mám fakt malej byt s jednolůžkovou postelí?" vyhrkla jsem. Tonda se rozesmál a já se k němu přidala, až jsme se tam chechtali jako dva blázni.

Nakonec jsem se přestěhovala já k Tondovi. Ten nejenže mi inzulín ochotně píchal, ale taky mě to naučil dělat samotnou. Byli a jsme šťastní jako blechy, trávíme spolu každou volnou chvilku a stále si máme co povídat a čemu se smát. A tak jsem konečně našla svoje štěstí, svého Tondu.

Zdroj: Medical Tribune