Moje Malta – důvěřuj, ale prověřuj
Malta je malý pískovcový ostrov, počtem obyvatel i rozlohou o něco větší než Brno. Bohatá a pohnutá historie tohoto ostrova mě fascinovala rozhodně více než jeho příroda. Nejsem kompetentní podávat zde historický obzor, ale musím přiznat, že se mě hluboce dotklo poznání, jak se Malťané statečně bránili německým náletům a bombardování ve druhé světové válce. A ubránili, stejně jako kdysi maltézští rytíři ubránili svůj ostrov před invazí tureckých vojsk.
S Maltou jsem se seznámila na inzerát. Nabídka práce RMO (resident medical officer) v rehabilitačním centru Livelife ve Sliemě mně imponovala. Interview po Skypu slibovalo práci, na kterou jsem, coby praktická lékařka, byla zvyklá: sledování chronicky nemocných, léčba akutních onemocnění, monitorování diabetiků a hypertoniků, zasahování při akutním zhoršení chronických onemocnění jako asthma bronchiale, ischemické choroby srdeční, dyspeptických syndromů atd. Byla jsem vybrána jako vhodný kandidát a po čtyřech měsících vyřizování nutných administrativních záležitostí jsem, plna očekávání, přistála na Maltě.
Impozantní budova Rehabilitačního centra Livelife mě fascinovala: nádherné foyer připomínalo vstupní halu luxusního hotelu. Následovaly široké chodby, lemované těžkými záclonami a květinovou výzdobou. Pacientské pokoje, též podobné spíše hotelovým než nemocničním. Jak asi bude vypadat moje ordinace?
Moje ordinace nebyla žádná: měla jsem vyhrazený starý podrápaný stůl v sesterně, která sloužila jako všechno pro všechny. Zde se soustředili sestry, ošetřovatelé, uklízečky a doktoři (střídali jsme se tři). Lékařský stůl, na kterém stál počítač a před kterým byla umístěna rozvrzaná, propadlá židle, sloužil jako odkládárna pro všechen personál. Nepořádek, způsobený anonymním používáním veškerým osazenstvem nemocnice, byl nepředstavitelný: hromady papírů, láhve s pitím, poházené chorobopisy, děrovače, tužky, zbytky jídla, prach, krabičky s léky i bez léků… Pokorně jsem si uklidila svoje místo tak, abych mohla aspoň psát lékařské zprávy. Tak jsem začínala každý svůj pracovní den: úklidem pracovního stolu. A ztlumením hudby, linoucí se z reproduktorů počítače. Sestry chtěly mít veselo. V průběhu dne jsem byla pravidelně ledována studeným větrem z klimatizace, kterou naplno zapínaly zpocené mohutné ošetřovatelky. Když jsem byť na minutu opustila svou ztrouchnivělou židli, byla ihned obsazena některým z ošetřovatelů, aby si na mém počítači zafacebookoval se svými kamarády. Nádražní hala, které se podobala sesterna, byla od rána do večera okupována veškerým personálem, který bez ustání telefonoval, smál se, laškoval, vyřizoval své soukromé záležitosti a vřeštěl jako paviání smečka. Zvykla jsem si. Naučila jsem se neslyšet. Prosila jsem hlučící ošetřovatelky, aby se ztišily, jen když jsem musela vyřizovat telefonáty.
Kuchyňka pro personál se nacházela na záchodě. Ano, to není překlep, to je záchod. V tomto požehnaném místě se také nacházelo umývadlo a na polici, pokrytou (nepoužitou) podložkou pro inkontinentní pacienty, se ukládaly hrníčky.
Stejný chaos panoval i ve všem ostatním: chorobopisy v salátovém vydání, neustále se rozpadající a válející se po podlaze, formuláře uložené všude možně, ale hlavně nemožně, nikdo nikdy nevěděl, kde potřebný papír je. Stříkačky a jehly uložené tak nějak přibližně, někdy tam, někdy jinde. Léky uložené sice na jednom místě, ale na nějaké abecední uspořádání nebylo ani pomyšlení. Čas od času nějaké léčivo chybělo a prostě se nevydalo. Nejčastější otázkou panující v tomto Ústavu bylo „Do you know where is…?“ Na stejném místě, kde se chystaly léky a injekce, se samozřejmě jedlo, pilo a odpočívalo.
Dekursy se do chorobopisů psaly jen ručně. Stejně jako žádanky, recepty a lékařské zprávy. Takže pro mě téměř nečitelně. Dovedete si jistě představit lékařské písmo (!) a ještě k tomu v angličtině. Na počítači se psaly jen propouštěcí zprávy. Pokud jste poslali pacienta na vyšetření, nebylo vůbec samozřejmé, že zpráva od odborníka přijde spolu s pacientem. Mnohdy bylo nutné složitě vytelefonovávat a prosit specialistu, aby poslal zprávu. To trvalo mnohdy i několik dní. O nějakém počítačovém propojení nebylo ani řeči.
V průběhu mého pracovního pobytu se rehabilitační centrum stále více podobalo jakési indiferentní nemocnici: začali se zde soustřeďovat pacienti nejširšího spektra: po operacích žlučníku, po operacích kloubů, pneumonie, sepse, dekompenzované demence a psychózy, onkologičtí pacienti ante finem, coma vigilae… ležáci s katetry, nasogastrickými sondami, na kyslíku, na CPAP, s PEG… Byla jsem zaskočena. O tom nebyla v přijímacím pohovoru řeč. S těmito stavy jsem dlouho nebyla konfrontována. Vzpomínám na pacienta, který byl u nás hospitalizován: mladý muž po mrtvici, který přestál 18minutovou resuscitaci a byl přiveden k biologickému životu bez kůry mozkové. Prošpikován hadičkami ležel ve spastické kvadruparéze, hyperextenzi krční páteře, reagoval jen pohybem očí na bolestivé podněty. Proleženiny v sakrální oblasti byly na kost: vyhlodané svaly plné hnisu a již zmíněné kosti, vyčnívající z vychrtlého těla. Viděla jsem, jak z prodřených kostí prosakuje kostní dřeň…Tomuto nešťastníkovi vypadla nasogastrická sonda, i byla jsem požádána o její zpětnou instilaci. Odmítla jsem a pacienta nechala odvézt do nemocnice. Byl ke všemu febrilní a ukázalo se, že u něj probíhá sepse. Tento můj postup byl hodnocen negativně, měla jsem ho vyléčit sama. Jiný nešťastník, po úrazu elektrickým proudem, se zcela deteriovaným intelektem, velmi agilní a hyperkinetický, špatně reagující na tišící medikamenty, nám každý den utíkal z lůžka. Přeskakoval přes lůžkové ohrady a pobíhal po chodbách nahý, s plenkovými kalhotkami mezi nohama. Byl pokaždé odchycen a násilím odvlečen na lůžko. Haloperidol v jeho případě téměř nezabíral, kurtování bylo přísně zakázáno a nám nezbývalo než s mladým pomateným mužem zápasit až do té doby, než se vysílil.
Dávkování kyslíku a gastrické výživy jsem se učila za pochodu, stejně tak používání intravenózních antibiotik. Dokonce teď umím pracovat s Actrapidem. Katetrizaci močového měchýře jsem naštěstí nezažila, ale bylo by to mou povinností.
Po dvou měsících jsem dospěla k názoru, že tady nejsem na svém místě. Můj manažer mi ráno přišel říct: „Good morning, how are you?“ a odpoledne jsme se vzájemně dohodli na ukončení mého pracovního poměru (podle smlouvy jsem byla ve zkušebním období a mohla opustit svou pozici ze dne na den). Byla‑li jsem zaskočena? Byla, asi jako když se chcete rozejít s chlapem a on vám najednou sdělí, že vás opouští sám… A přes ujišťování mých již maltských kamarádů, že za vším jsou místní pletichy, že do Sliemy se přivdala Britka‑doktorka, která potřebovala umístění, atd., pocit prohrané neférové bitvy ve mně zůstal.
A tím chci říct: před odchodem do zahraničí DŮVĚŘUJ, ALE PROVĚŘUJ!
Jinak, co se týče léčby, byla jsem trochu překvapena: jako zásadní analgetikum se používá paracetamol, a to i 4× denně 1 g. Pokud nestačí, přidává se kodein, a pokud ani to nestačí, přechází se na tramadol, společně s megadávkami paracetamolu. NSA ani koxidy se zde příliš neuplatňují. Samozřejmě, onkologičtí pacienti jsou saturováni quantum satis morfinem. Průjmy, které se zde vyskytují v hojném počtu, se léčí probiotiky. Antihypertenziva se v zásadě podávají navečer. Polovina gerontologických pacientů jsou na donepezilu. Zolpidem je podáván ležákům přes den (???). Na hypotenzi se ordinuje fludrokortison. Náš famózní Višňák ani polysan zde neznají, na všechno se aplikuje mastný tyl, napuštěný vším možným. Nezdá se, že s lepším efektem.
Malťanská doktorečka, se kterou jsem pracovala, byla velmi milá a přátelská. Uvedla mě do místního chaosu s přehledem zkušené bojovnice za pořádek. Tato černooká veverka ovšem sama neustále hledala svůj fonendoskop a razítko (do you know where is…?). Její, a potažmo i můj nadřízený – consultant – se pyšnil svým maltským původem, vysokým vzrůstem (tak vzácným u místních lidí) a medicínským vzděláním dosaženým v Británii. Byl vůči mně velmi odměřený.
Malťané postrádají smysl pro humor, nevyprávějí si vtipy, ale jsou happy. Můj občasný pokus o karikaturizaci situace, kterou si my, čeští zdravotníci, odlehčujeme svůj jinak nesměšný život, byl na půdě Livelife přijímán s rozpaky a nikdy nebyl opětován.
Jinak musím říct, že zdravotní péče na Maltě je na evropské úrovni, srovnatelné s naší. Popis Livelife není typický pro všechny nemocnice nebo ústavy na Maltě.
Personál Livelife ze dvou třetin pocházel z celého světa. Všichni jsme si rozuměli, angličtina nás jednotila. Užívala jsem si to. Malťani, ačkoli se jim do hlaviček vtlouká angličtina od pěti let, mluví anglicky nepříliš dobře a také s přízvukem, ale je jim rozumět lépe než Angličanům. Možná také proto, že s angličtinou nedělají velké cavyky: časy je příliš nezajímají, používají v zásadě tři až čtyři, nějaké podmíněné nebo trpné formy vůbec neřeší. Samotná maltština je pro nás zcela nesrozumitelná: kořeny tohoto jazyka pocházejí ze semitštiny. Je slyšet hluboké H a R je měkčí než naše, ale tvrdší než anglické. Pro příklad: nic si z toho nedělej: Ta tiš kás. Kouření zabíjí: It‑tipjip joqtol. Malťané mezi sebou komunikují pouze tímto zvláštním jazykem.
Malta, alespoň Sliema, kde jsem žila a pracovala, zůstala pro mě nesrozumitelnou. Malťané, potomci mnoha národů, mají pro nás nepochopitelnou mentalitu. Jejich maňána‑styl mě neokouzlil. Malťané jsou přátelští, otevření, hluční, pobožní, nespolehliví a nevyzpytatelní. Maltské mladé ženy jsou krásné, dobře vyvinuté, s výraznými rysy a krásnými vlasy. Malťanky mého věku jsou malé a podsadité, no a stařenky jsou všude stejné. Po ulicích potkáte všechny barvy pleti a představitele všech náboženství. Muslimky chodí oblečeny (k mému údivu) v přiléhavých oblečcích, jen hlavy mají pokryté šátky. Typické černé kukly potkáte zřídka. Ale majitelé těchto kukel s velkým zájmem okukují ty v přiléhavých oblečcích. Turisté se skládají převážně z britských důchodců, kteří Maltu stále pokládají za svou malou kolonii. Mnozí z nich si zde drží byty a půl roku tráví na tomto podivném ostrově. I když je ne zcela chápu: v letních měsících zde panují horka přes 40 stupňů a spolu s vysokou vlhkostí se ovzduší stává nesnesitelným. Podél přímořské promenády se ženou tisíce aut a vlhkost a horko spolu s výfukovými plyny vytváří dračí aerosol. Moře, snažící se ze všech sil ozdravit zdejší atmosféru, je v tomto případě zcela insuficientní. Prádlo ponechané na balkoně se vám ani za tři dny neusuší. Na Maltě není kanalizace; pokud zaprší, stávají se z ulic špinavé řeky, které tečou rovnou do moře. Promenáda se proměňuje v tekoucí proud černé vody, snažící se prodrat do své alma mater. Na dotaz, kam se řítí odpad z toalet, mi bylo řečeno, že „to“ teče také rovnou do moře. Ale kudy??? Pláže ve Sliemě jsou pískovcové, nikoli písečné. Do moře se sestupuje po malých směšných žebřících a všichni lezou tam a zpátky… Každopádně na plážích není nacpáno a lidé se koupali ještě koncem října.
Zvláštní mi připadalo množství opuštěných, starých domů, zcela zanedbaných a špinavých. Malťanům se nevyplatí opravovat staré domy po zemřelých babičkách. Raději si berou hypotéku na nový byt v novostavbě, kterých je tady mnoho, stejně jako nových vysokopodlažních hotelů (Malta žije z 50 procent z turistického ruchu). Tyto staré, špinavé a opuštěné domy mě znepokojovaly a strašily. Naproti naší sesterně se nacházely dva takové zpustlé „domy duchů“. Na jednom z jejich balkonů si holubi zřídili záchod. Již tehdy byla vrstva trusu asi 20 centimetrů silná. Ale nikomu to nevadilo, ta tiš kás!
Místní obchody jsou plné zboží, i když poněkud jiného sortimentu než naše. Já osobně jsem si oblíbila jeden malý soukromý, kde babička prodávala maltská rajčata: nepravidelné velikosti, porýhovaná, ale moc dobrá – uzrála na slunci. Málokdy je srozumitelné, jaké „specializace“ je který obchod. Všude se prodává všechno a víceméně stejné. Informace o otevírací době Malťané nepokládali za nutné: proč? Obchody se otevírají tehdy, až se prodavač vzbudí, a zavírají, až ho to přestane bavit. Bylo to velmi vzrušující: nikdy nevíte, zda budete mít štěstí. Ale i když na dveřích obchodu visí cedule: Welcome, we are open!, ještě to vůbec neznamená, že má skutečně otevřeno.
Neděle je na Maltě posvátný den – zavřeny jsou i velké supermarkety. Od rána do večera vyzvánějí kostelní zvony a já jsem za celou dobu nepochopila, podle jakého klíče: zvonilo se v celou, za deset minut celá, ve čtvrt a pět minut, za čtyři minuty půl… ale zvonilo se ostošest!
Bezdomovci, ale i Romové se na tomto ostrově prostě nevyskytují, resp. nevím, kde jsou. Rozhodně ne na ulicích. Nikde na ostrově jsem neviděla smečky pouličních psů, zato na každém rohu potkáte pouliční kočku, vypasenou a lhostejnou k vašemu osudu.
Maltská hromadná doprava je kapitola sama pro sebe. Horší jsem zažila už jen v Rusku. Po ostrově jezdí pouze autobusy. Jedna jízda stojí dvě eura(!), ale můžete si pořídit místní „šalinkartu“, která skýtá malou finanční výhodu. Vzhledem k tomu, že většina maltských ulic je velmi úzká, jezdí autobusy po bizarních okruzích, jejichž topografii jsem studovala dva týdny. Jízdní řády, pečlivě instalované na každé zastávce, slouží jako místní dekorace. Autobusy se zjevují, ale častěji nezjevují, zcela nevyzpytatelně. Aby vám řidič zastavil, je potřeba mávat křídly jako pták kormorán. Ani tak nemáte jistotu, že řidič zastaví, a pokud ano, že vás naloží, a pokud naloží, že vám přibrzdí na vámi požadované zastávce, kterou si musíte dopředu avizovat tlačítkem. Když vidíte, že s vámi řidič fičí dál, ačkoli jste mačkali ostošest, musíte začít křičet. Pokud mělo vystupovat lidí víc, zvedá se křik mohutný, prokládaný nadávkami a mlácením do dveří. Jeden obzvláště pikantní výstup jsem zažila, když se lidé po zastavení autobusu vyhrnuli ven a šli řidiče lynčovat, naštěstí jen slovně. Ve zjitřené atmosféře jsem běžela k řidiči i já a přidala do všeobecného křiku: „Ty blbče pitomej! Jsi na hlavu, nebo co?!!“ Ihned se mi ulevilo.
Dopravní špičky nejsou posíleny, takže pokud už máte to štěstí, že se do autobusu nacpete, nemusíte se z něj vycpat. Dveře jsou jen jedny, a to u řidiče. Těmito dveřmi se nastupuje i vystupuje a vystupující ze zadních částí autobusu musejí projít hustým lidským davem, otírajíce svá prsa o prsa spolujezdců. Přitom můžete, ale nemusíte opakovat: sorry, sorry… Ale nutno podotknout, že všechny autobusy jsou klimatizovány, takže když je venku 40 stupňů, uvnitř dopravního prostředku je stupňů 18. Přitom vám pro osvěžení může z klimatizace kapat studená voda na hlavu.
Jak jsem již podotkla, Malťané jsou veselí a šťastní lidé. Typicky britské pokrytectví, coby pozůstatek britské kolonizace, se udržuje jen ve vyšších společenských kruzích. Jinak životní styl maňána ovládá celý tento prapodivný ostrov. Češi žijící zde po mnoho let přiznávají, že si na tento způsob žití nemohou zvyknout. Už dopisování s místními úřady a ministerstvy mě překvapovalo, na maily se prostě neodpovídalo, resp. odpovídalo po opakovaných urgencích. Když Malťan řekne zítra, znamená to prostě někdy. Když se ohlásí na sedmou, znamená to, že přijde v devět. A když vás ujistí, že je všechno v pořádku, může být naopak všechno v ř**i. Mimochodem, pracovní smlouvu jsem obdržela dva dny po ukončení svého strastiplného pracovního poměru.
Tímto se s vámi loučím a ještě jednou: TRUST, BUT VERIFY!!
snímky z oficiální turistické stránky Malty visitmalta.com
Zdroj: MT