Mnoho toho jsem si neodpíral

Milí čtenáři,

dovolte mi nabídnout životní příběh člověka, který měl, má a bude mít rád život. Jmenuje se Milan Kalina, je to můj dlouholetý přítel i kolega novinář. Nemoc bral jako nevhodné slovo, kterému se slušně vychovaný člověk při příjemné konverzaci nad bohatě prostřeným slovem raději vyhne. Obdivovatel žen, znalec výtečných vín, voňavých doutníků i specialit zahraničních kuchyní. Dlouho chodil se džbánkem pro lahodný mok...

S Milanem jsem se poznala před dávnými a dávnými časy. Právě jsem se přistěhovala do nového domu. Brzy jsme se skamarádili, jako čerstvá hospodyňka a mladistvý intelektuál, jsem si chodila vypůjčovat tu mouku, tu knihu od Škvoreckého, tu sůl... Milan každému mému příteli vřele nedoporučoval, ať se mnou vstoupí do užších svazků, že všechny své peníze pročtu, k snídani bude báseň, k obědu román a k večeři nějaký ten lehký podčárník.

Naše přátelství přetrvalo, i když jsme se v klokotajících časech po revoluci nevídali tak často. Obdivovala jsem jeho rozhled, ironii a  nadsázku, kterou prokládal konverzaci. Naše rozhovory připomínaly šermířskou partii, dobře mířeným ostrovtipem jsme se špičkovali a soutěžili, který z nás si zaslouží poslední slovo.

Jednoho dne mi s obvyklou ironií oznámil, že dostal oprávnění stát se čtenářem DIAstylu. Rozuměj, právě dostal průkaz diabetika 2. typu.

Domluvili jsme se spolu, že připravíme rozhovor pro čtenáře, aby měli „v přímém přenosu" příběh, kterak člověk snadno k diabetu přijde.

Zde jsou úryvky:

Motto: Diabetes je jako skleróza. Nebolí. Obojí je nepříjemné ve svých důsledcích. Ale tím, že nebolí, člověka ukolébá k tomu, aby svou nemoc podcenil. Tady je myslím velký úkol šetrné edukace, aby pacient uvěřil, že je vážně nemocný, i v případě, že ho nic nebolí. Jsme zvyklí, že teprve bolest signalizuje nebezpečí. Chtěl bych všechny své kolegy diabetiky nabádat k tomu, aby nepodceňovali doporučení lékařů. I když já zrovna nepatřím k těm vzorným pacientům.

Jaký byl váš životní styl před onemocněním?

Já mám několik nemocí, kterou konkrétně máte na mysli?

Diabetes, problémy se srdcem, vysoký krevní tlak...

Ten nemám, vždycky jsem měl tlak velmi nízký. Diabetes mi byl diagnostikován zhruba před pěti, šesti lety. Velmi mě to znepokojilo, protože do té doby byl diabetes jen takové strašidlo. Pak jsem si ale řekl, že je to nemoc jako každá jiná. Vyžaduje jistou péči, medikaci, kázeň pacienta a dá se udržet v určitých mezích.

Jaký byl váš životní styl?

Do té doby? Vzhledem k tomu, že mi je šedesát dva let, měli bychom si rozdělit léta. Jako mladý muž jsem měl velmi hektický život po všech stránkách. Mnoho toho jsem si neodpíral, možná, dle mínění mé matky, jsem i přeháněl. Byly to krásné doby. Později jsem se musel věnovat stále aktivněji svému povolání, což bylo novinářství. I  to však vyžadovalo určitou míru společenské angažovanosti, přeložím - také jsem si dost užíval. Později jsem se oženil, můj životní styl se postupně stabilizoval, jak přibývaly děti. Se čtvrtým došlo k definitivnímu uklidnění.

Chodil jste cvičit?

Ano, jednou mě můj strýc pozval. Moje první zkušenost s tělocvikem, nebudu-li mluvit o škole, pochází z tělovýchovné soukromé školy pana Hojera - velké tělocvičny v podzemí hotelu Ambasador. Táta mě tam odvezl, pan Hojer měl oblek s motýlkem, všechno to bylo ve velmi noblesním duchu. Jenže zde byl ring boxerský a jiné mučící nástroje. Tělocvičné nářadí mne odpuzovalo a také jsem nesnášel pach zpocených těl. Zanechal jsem tedy dalších pokusů.

Jaké je vaše současné povolání?

Živím se jako novinář a znalec starožitností.

Kolik jste vážil v padesáti letech?

Asi míň než teď.

A měřil?

Stále měřím 178 cm, ve svých padesáti letech jsem měl 80 kg, v šedesáti 110 kg.

Kouřil jste?

Ano, hodně, začal jsem zhruba v šestnácti, sedmnácti letech. No spíše v patnácti. Kouřil jsem hodně, už mi to ani nechutnalo. Nebylo to potěšení, ale otrocký zvyk, což mě ponižovalo. Tak jsem se rozhodl a típnul jsem poslední cigaretu s heslem - jednou sis dokázal zapálit první, musíš dokázat zapálit si poslední. Už patnáct let nekouřím.

A co ten doutníček?

Po dlouhé  době jsem si začal dopřávat po dobrém obědě dobrý doutník, tzn. jednou maximálně dvakrát za měsíc.

S postupujícím věkem a váhou pozoroval jste na sobě nějaké příznaky nemoci?

Sníženou pohyblivost, zhoršené dýchání, z toho plynoucí psychické problémy. To člověka nepotěší, když na sobě začne pociťovat nějaký handicap.

Jaké jste měl hodnoty glykemie, když vám zachytili diabetes?

Začalo mi být velmi špatně, byl jsem hospitalizován v Nemocnici Na Františku. Glykemii jsem měl 18 mmol. Pomocí medikace a ostré diety mi snížili hodnoty glykemie. Od té doby jsem registrován jako diabetik.

Jak nemoc pokračovala?

Měl jsem stálé problémy s dechem, které se zhoršovaly. Nakonec jsem si nechal provést komplexní zdravotní prohlídku, která odhalila srdeční nedostatečnost. Výsledkem bylo, že mi byl voperován trojnásobný bypass. Výrazně moji situaci vylepšil.

Změnil jste po operaci svůj životní styl?

Určitě, takový nároční invazivní zásah nelze nerespektovat. Přestal jsem zvedat těžké věci, přestal jsem pracovat na svém venkovském domě.  Bypass neléčí, jenom pomáhá srdci, aby bylo lépe vyživováno.

Změnil jste svůj jídelníček?

Mnohokrát jsem se o to pokusil. Ale měl jsem rád hodně jídla, jako dítě jsem byl spíše vyzáblý a nebylo na mně vidět, že jím hodně.  Podle pokynů svých lékařů, že musím zhubnout, jsem se pokoušel skloubit své gastronomické zvyky s jejich požadavky. Je to pokus o kvadraturu kruhu. Podvědomě to zkouším stále, ale někdy vyhraje kruh, někdy ta kvadratura. Na druhou stranu respektuji lékaře, mám z následků těch chorob určitý strach. Jsou to dva póly - pól kázně a pól nekázně.

Proč si myslíte, že jste pořád, přes jisté omezení potravy, stále přibýval na váze?

Jak váha rostla, klesala moje pohyblivost. Měl jsem problém zavázat si tkaničky, měl jsem problém při oblékání, nemluvě o chůzi, při sebemenším výstupu jsem se zadýchával. Bylo to protivné, bylo to omezující. Bylo nutné s tím něco udělat.

A udělal jste něco?

Zpočátku ne. Naopak, jak člověk přibývá, začne si ulevovat od nejrůznějších činností. Začne vážit každý pohyb, dobře si rozmyslí, než vstane ze židle, než se ohne, než přidá do kroku. Vytvořil jsem si určitý systém aktivit, které jsem mohl provádět, aniž bych se zadýchal. Místo, abych hubnul, naopak jsem stále přibýval. Místo, abych se dostal ven z nemoci, zamotával jsme se dovnitř.

Kdy přišla druhá krize?

Loňské stěhování ze starého bytu, ve kterém jsem žil od narození, bylo náročné fyzicky i psychicky. Začalo se mi opět velmi špatně dýchat, dostal jsem z toho strach. Nemohl jsem spát, nemohl jsem ležet. Jednoho rána jsem si sedl k počítači a to je poslední, co jsem si pamatoval. Našla mne žena ležícího v krvi na zemi. Jak jsem omdlel, pořezal jsme se ještě o sklo na psacím stole.

Sanitka mě odvezla do Vojenské nemocnice, tam mě sešili, vyšetřili, zda nemám mozkovou mrtvici. Tu eliminovali, ale doporučili okamžitou hospitalizaci na kardiologickém oddělení. Jenže já jsem v té době dokončoval práce na měsíčníku, jehož jsem šéfredaktorem. Takže jsem do nemocnice šel až o víkendu po čtyřech dnech. Srdce nezradilo. Ale lékaři mi strašlivě vynadali.

V nemocnici jsem byl podroben náročnému odvodňování, dostával jsem silná diuretika, zhubnul jsem dvacet kilogramů. Většinou to byla ale voda. Byl mi implantován kardiodefibrilátor. Teď se cítím výborně fyzicky i psychicky, snažím se udržet si váhu.

Jak probíhal návrat z druhého břehu?

V době, kdy jsem se již na tom druhém břehu cítil, měl jsem strach o svou rodinu. Přemýšlel jsem, co všechno jsem nedokončil, co bych měl ještě udělat. Pohled na druhou stranu ale nebyl nikterak povzbudivý, nebylo tam nic, co by mne lákalo. Tak jsem napnul všechny síly, abych se vrátil sem.

Jak žijete teď?

Děkuju za optání. Úzkostlivě zachovávám medikaci, jak diabetologickou, tak kardiologickou, držím šetřící dietu, dodržuji doporučený pitný režim, snažím se být opravdu ukázněný. A jednou za čas si s kamarádem dopřeji ovarové koleno. Druhý den mám těžkou morální kocovinu. Některé věci jsou ale silnější než já.

Od té doby uběhly necelé čtyři roky. Dál jsme se rádi vídali, probírali svět, lásky, naše časopisy, když jsem potřebovala radu, dostalo se mi kvalifikované odpovědi. Ale, tak, polehoučku, pověstný jiskřivý humor se vytrácel. Na skříňce ležel glukometr a inzulínové pero, Milan se měřil, vážil jídlo, píchal inzulín..

Před čtrnácti dny jsem byla panu Kalinovi na pohřbu. Pozdní diabetické komplikace. Všichni jeho přátelé, kteří se s ním před hrobem loučili, mluvili stejně. Jak moc ho měli rádi, kolik toho dokázal a ještě chtěl dokázat, ale jak mu v poslední době nemoc ubírala a ubírala z možnosti je realizovat.

Sbohem, drahý příteli.

Blanka Neoralová

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/mnoho-toho-jsem-si-neodpiral-2/