Mladí lékaři odcházejí kvůli absenci vzdělávání a podpory, říká český lékař ve Švédsku

Do zahraničí odchází pracovat podle dat České lékařské komory ročně kolem 400 lékařů, z nich polovina hned po absolvování lékařské fakulty. Vedle přijatelnějších pracovních podmínek a lepšího finančního ocenění, než jim mohou nabídnout české nemocnice, tam zejména mladé lékaře po promoci láká vstřícnější systém post-graduálního vzdělávání. Jedním z nich je MUDr. Vojtěch Čapek, který odešel před téměř deseti lety do Švédska. Pracuje na spondylochirurgii na Univerzitní klinice v Göteborgu jako specializovaný lékař po atestaci. V rozhovoru pro MT, který vznikl ve spolupráci se sdružením Mladí lékaři, MUDr. Čapek mimo jiné uvedl, proč se rozhodl opustit české zdravotnictví a zda se jeho očekávání naplnila.

O odchodu do zahraničí jsem uvažoval delší dobu. Pracoval jsem 2,5 roku jako sekundární lékař před atestací v menší regionální nemocnici. Kromě peněz, které by se daly i oželet při slušné kompenzaci v případě osobního vývoje, příjemného prostředí atd. (nástupní plat 15.000 korun hrubého bez služeb v roce 2005), mi chyběla nějaká struktura vzdělávání. Pocit, že se osobně vyvíjím a vše jde kupředu. Pracoval jsem a po dvou letech “okoukávání” jsem zjistil, že to asi už jiné nebude. Čekal jsem na nějaký impulz, kdy už konečně budu doktor s trochou vlastního úsudku, budu řešit problémy s pacienty, diskutovat s kolegy, učit se, operovat. Nic z toho se nekonalo, a tak jsem to chtěl zkusit jinde.

Jaké administrativní překážky jste na cestě k novému zaměstnavateli musel překonat? Jak dlouho trvalo, než se vám podařilo všechny formality vyřídit? Když se na tento pro-ces podíváte zpětně, mohlo to proběhnout jednodušeji?

Žádné překážky jsem neměl. V té době uznávaly tři země lékařské vzdělání jen na základě volného pohybu osob po EU - Velká Británie, Irsko, Švédsko – a volba padla na Švédsko. Stačilo vyřídit několik formalit a lékařské vzdělání nabyté v Čechách se automaticky uznalo v těchto zemích bez dalších zkoušek. Celé to trvalo asi 2 měsíce na české straně a 2 měsíce na švédské. Nedokážu si představit, že by to proběhlo jednodušeji, žádné průtahy mě nepotkaly.

Mohl byste popsat podmínky, jaké vám zaměstnavatel nabídl? Pokud nechcete být příliš osobní, tak obecněji - za jakých podmínek pracuje lékař na pozici podobné vaší?

Zaměstnavatel dohlíží na to, aby byla adekvátně zajištěna kvalita péče, čímž se mimo jiné rozumí, že se veškerý personál dále vzdělává. V průběhu předatestační přípravy, která trvá 5 roků jako v Česku, jsou povinné kurzy minimálně 2x do roka. Kurzy jsou vysoké kvality a drahé, které samozřejmě hradí zaměstnavatel, včetně ubytování a cest. To byl první velký rozdíl. Když není dotyčný kurz k dispozici na území Švédska, je samozřejmostí, že i předatestační lékař má nárok na zahraniční cesty, včetně zámoří. Po atestaci, a to zejména v úzce specializovaném oboru jako je ten můj, se koná většina akcí mimo Švédsko. Teoreticky mám na školení finanční limit, ale v praxi se mi ještě nestalo, že by zaměstnavatel nějakou mou cestu zamítl. Jezdím 3-4x do roka na stáže, kurzy, konference a diskuzní fóra a můj finanční limit je bohatě překračován. Moji nadřízení mají naopak radost z mého zájmu o obor a podporují mě s tím, že jejich klinika udrží krok se světovou elitou.

Mimo to i plat odpovídá a vyvíjí se dle nabytých zkuseností. Navíc se mi otevřela možnost pracovat na částečný úvazek na privátní klinice, což je zajímavé jak finančně, tak i novými zkušenostmi z úplně odlišného prostředí.

Rodičovská dovolená je ve Švédsku nedotknutelná a je pravidlem, že doma zůstává nejdříve asi rok matka a pak otec ve druhé půlce, klidně na další rok. Kdyby došlo v práci k nedostatku personálu, najmou na určitou dobu náhradníka a nikdo nic nenamítá.

Jako specialistovi (jsem 6 let po atestaci) mi odpadla administrativa mj. typu psaní příjmu a epikríz. To mají na starost rezidenti nebo studenti medicíny na praxi. Zbývá mi tak čas na to produkovat - tzn. rozhodovat, léčit a operovat - tam je nejefektivněji zužitkovaná moje kompetence. Z toho koneckonců klinika žije.

Stručně řečeno, dělám jen to, co mě baví a k čemu jsem vyučen.

Co Vás po nástupu do nového zaměstnání nejvíce překvapilo? Zažil jste „kulturní šok“?

První šok byl, když mě zaměstnavatel nutil jezdit na drahé kurzy, které sám hradil, a já měl dlouho špatný pocit, že si takové pozornosti nezasloužím. Nic jsem pro ně ještě neudělal a ani jsem pořádně neuměl švédsky.

Druhý šok přišel, když jsem zjistil, že si všichni tykají a chovají se velmi přátelsky. Neexistuje personální hierarchie, kromě přirozené úcty k někomu, kdo něco umí. Přednostovi kliniky, profesorovi, mohu říct do očí, co si myslím, i když vím, že nemá stejný názor. Dá se diskutovat, vtipkovat, zajde se i na společné pivo. Panuje naprostá otevřenost. Na toto jsem si zvykal asi nejdéle.

Za třetí, pacient je partner a klient. S pacientem se diskutuje, informuje se, a pacient učiní sám rozhodnutí, když mu nabídnu šance na zlepšení, které vycházejí z vědeckých výzkumů. Vše se probírá dopodrobna, proto také kontrola, kdy se rozhoduje o tom, zda operovat-neoperovat, trvá zpravidla 40 minut, někdy i déle. Švédští pacienti už jiný způsob ani nepřijímají. V Čechách jsem byl spíše zvyklý na „u nás se to dělá takhle, a když se vám to nelíbí, tak jděte jinam.“

Co vám vaše rozhodnutí odejít z českého zdravotnictví přineslo z odborného hlediska?

Naše klinika patří ke světové špičce i co se týká výzkumu. Spolupodílí se na vytváření standardů léčby. „Být u toho“ mi dává ještě další důvod navíc k tomu, proč jsem šel dělat medicínu.

Co je naopak na straně ztrát? Co je nyní pro vás obtížnější, těžší, než kdybyste zůstal?

V podstatě nic, máme se tu dobře, čtyři děti narozené zde, rodina… Chybí mi samozřejmě Čechy, staří přátelé, Praha, kde jsem se narodil, český humor. Je toho dost, ale nic úplně hmatatelného. Jsem stále Čech a jiné to už nebude. Kontakt s rodinou ale není nepřekonatelný problém v době skypu, internetu a letadel za rozumnou cenu, která mě přesunou za 1,5 hodiny. V létě jezdíme do Čech vždy alespoň na měsíc.

Nejobtížnější je asi rozhodování o návratu do Čech. Můj pobyt zde jsem plánoval původně na dokončení atestace - 2,5 roku. V létě to bude 10 let. Každý rok to alespoň jednou doma řešíme. Důvody, proč se chceme vrátit, jsou většinou dost abstraktní a osobní, ale s praktickými výhodami to nemá moc společného. Když se to analyzuje konkrétně, je kalkulace prozatím zcela jasná, výhody na straně prozatím zůstat zde.

Narážel jste na jazykovou bariéru? Jak dlouho trvalo, než jste se v cizím jazykovém prostředí začal cítit bezpečně?

Po třech měsících intenzivních kurzů švédštiny jsem začal chodit na auskultace do nemocnice a po dalším měsíci jsem měl první pacienty. V té době jsem si myslel, že už nemám žádnou bariéru. Až po letech jsem si uvědomil, jak daleko jsem byl od cíle. Těch prvních pacientu je mi líto i teď.

Jak s odstupem hodnotíte český zdravotnický systém z hlediska kvality a dostupnosti péče?

Už téměř deset let doufám, že se něco podstatného v českém zdravotnictví změní. Platy lékařů lehce vzrostly, ale přežívají na rozumném standardu jen díky tisícům odsloužených hodin. Nějakou zásadní změnu systému financování vzdělávání, ať už před nebo po atestaci, jsem také nezaznamenal. Struktura z mého pohledu není žádná. Dlouhodobý náhled chybí úplně. Na druhou stranu je dostupnost veřejné zdravotní péče ve Švédsku jediný zásadní nedostatek. Čekací doby na všechno jsou neúnosné, nemáte-li soukromé připojištění. V Čechách tedy rozhodne lepší.

Ve Švédsku ale existuje systém soukromého připojištění, který vám umožní, že nemusíte čekat měsíce na kontrolu u specialisty, ale můžete jít třeba hned zítra. Cena za toto připojištění není vysoká a víceméně každá OSVČ si to může dovolit, mj. díky daňovým úlevám. Větší firmy to připlácejí svým zaměstnancům ve formě benefitu. Soukromá péče je stejně kvalitní – ne-li kvalitnější – jako veřejná, protože zdravotní pojišťovny si velmi hlídají kvalitu. Jde o dobré jméno pojišťoven, kterých je hodně, a samozřejmě náklady (žádná pojišťovna nechce zbytečně platit reoperace za zbabrané primární operace).

Ve Švédsku, alespoň u nás na klinice a na klinikách, se kterými jsem spolupracoval, je veškerá léčba velmi EBM (evidence based medicine). To znamená, že se nepoužívá žádná metoda, která by nebyla seriózně vědecky probádaná – od homeopatie, přes kloubní preparáty na chrupavku, injekce do kloubu, nutriční doplňky atd. Nic z toho ve Švédsku nenajdete, protože efekt těchto léčiv je sporný a neúnosně zatěžuje zdravotnictví, potažmo pacientovu kapsu.

Dále máte celkem slušnou záruku, že když jdete se stejnou chorobou či úrazem do různých nemocnic, dostane se vám stejná péče, stejný typ operace, stejná indikace. Všechno je standardizované, standardy vytvářejí experti v oborech, odchýlení od standardu se považuje za “non lege artis”. Výjimkou je výzkum.

Co vaše rozhodnutí odejít znamenalo pro vaše blízké?

Nejdříve to považovali za přechodnou záležitost, dnes už se stav přizpůsobil myšlence, že se možná už do Čech nevrátíme, nebo alespoň ne v blízké budoucnosti. S přáteli se vídám v létě a prarodiče občas i dojedou za vnoučaty. Takže to celkem funguje, kromě toho, že nemáme klasické babičkovské hlídání dětí, ale např. au-pair.

Zůstává otevřená možnost, že se do České republiky vrátíte? Co by se tu muselo změnit?

Možnost stále je, viz výše. Já počítám s tím, že nemůžu dostat platové ohodnocení jako zde, to je jasné. Ale chtěl bych plat, se kterým přežiju se 6-ti člennou rodinou v Praze, a práci, která mě baví a stimuluje, s možností kontinuálního vzdělávání. Naše děti by si jistě lehce zvykly a moje žena pracuje v mezinárodní firmě, tam problémy neočekávám. Ale já mohu mít problém. Jinak chápu, že kliniky nemají peníze na rozdávání. V případě velmi zajímavé práce a prostředí se dá pracovat i za méně peněz. Ohledně pracovní náplně a způsobu bych se určitě nechtěl odklánět od způsobu práce, na který jsem zvyklý ze Švédska. Vyzkoušel jsem oboje a vybral jsem si. Důležité pro mě je mít možnost využít své kompetence a zároveň za to vzít vlastní zodpovědnost. Dále mít možnost se vzdělávat, ať už by to znamenalo cesty za hranice. Mít možnost své nové znalosti uplatnit doma. A s tím souvisí asi nejdůležitější: chci se těšit do práce.

První roky jsem četl příležitostně diskuzní fóra při českých internetových denících – už je nečtu, je to stále to samé. Vždycky se diskuze stočí ke stejnému závěru „my jsme vám zaplatili školné a vy jste zdrhli, tak tam klidně zůstaňte“ apod. Panuje názor, že doktoři odcházejí kvůli penězům. Není to pravda. Tímto je argumentováno úřady, které dodávají, že peníze nejsou a že se s tím nedá nic dělat, deficit se zažehli levnějšími lékaři z východu a nějak to půjde. Jak jsem ale naznačil výše, peníze NEJSOU hlavni motiv volby práce v zahraničí. Mám spoustu přátel v mé situaci a jsme v podstatě zajedno. Hlavní rozdíl je v ABSENCI VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘŮ a přístupu k problematice a v ABSENCI PODPORY MLADÝCH, kteří by mohli něco dokázat, ale nemohou, protože nedostanou šanci a čekají na jakýchsi nepsaných pořadnících na to, aby mohli dělat to, co je baví. Toto se dá změnit celkem levně.

nam

co ještě zaznamenala redaktorka off record, co nemělo v rozhovoru být....

ale pane doktore, Vy jste se na focení neoholil, jde o módní trend?

Zdroj: MT