Mladí lékaři a reforma zdravotnictví
KOMENTÁŘ
Do popředí pozornosti médií se opět dostává zdravotnická problematika, zejména pak nespokojenost a odchody mladých lékařů do zahraničí. Mladí lékaři (Generace Y) mají jiné priority a odmítají strávit život v nemocnici jako starší generace jejich kolegů. Preferují volný čas, který chtějí prožít s rodinou, a práci berou jen jako možnost platit účty. Práce v zahraničí jim k tomu dává dobrou příležitost. Pro srovnání: minimální plat pro lékaře v Německu je 3 842 eur měsíčně, ve Francii 4 569 eur, v Nizozemsku 6 300 eur a nejvyšší ze zemí EU v Dánsku – 8 333 eur (což je dle současného kursu 225 000 Kč). Ve Velké Británii (VB), kam po Německu směřuje druhá největší skupina našich lékařů, je nástupní plat mladého lékaře 23 000 liber v prvním roce, 28 000 liber ve druhém; základní plat ve specializačním výcviku se pohybuje mezi 30 000 a 47 000 librami. Do úvahy je však nutno brát i daně a různé srážky (např. v Německu 40 procent) a vyšší životní náklady v uvedených zemích v porovnání s realitou v ČR. Na druhé straně po atestaci se jejich plat rapidně zvýší. Plat konzultanta v UK dosahuje 100 000 liber ročně i více, plat primáře v Německu se pohybuje kolem 140 000 eur ročně, plat šéfa kliniky spolu s příjmem ze soukromé praxe může dosáhnout i několika set tisíc eur za rok.
Z uvedeného vyplývá, že ČR úrovní platů lékařů nemůže konkurovat uvedeným zemím. Pohyb lékařů směrem na západ je celoevropský (britští lékaři odcházejí také do Austrálie a na Nový Zéland). V sousedním Rakousku zvyšovali platy mladým lékařům nedávno, protože za lepšími podmínkami jim odcházelo až pět set lékařů ročně. Pokud nechceme, aby naši lékaři odcházející do zahraničí vraceli aspoň část nákladů za studium, potom musíme zvýšit aktivitu a pružněji připravit a začleňovat lékaře přicházející k nám převážně ze zemí bývalého SSSR.
Úroveň zdravotnictví se odvíjí od úrovně ekonomiky dané země. Česká republika za rok 2015 byla podle HDP na obyvatele na 45. místě ve světě, před ní se umístil např. Trinidad, bankrotující Řecko a Estonsko, za ní Slovensko, Uruguay a Barbados, Seychely a Omán. ČR vydává na zdravotnictví 7,4 procenta HDP, z toho 83,5 procenta z veřejných peněz. Pro porovnání v Německu je to 11,3 procenta HDP a 76 procent, ve Velké Británii 9,4 procenta a 83 procent z veřejných peněz. Otázka zní: je možné s rozpočtem rozvojové země mít špičkové zdravotnictví? Odpověď je, že velice těžko – a jen tehdy, když se stane prioritou státu na úkor jiných odvětví či životní úrovně obyvatel. Jako příklad relativně chudých zemí s vyspělým zdravotnictvím můžeme uvést Kostariku (nemá armádu) nebo Kubu. Ještě zřetelněji je to vidět např. ve zbrojním průmyslu, kde Rusko drží krok s USA, podobně Severní Korea, a je také známý výrok generála a prezidenta Haka z Pákistánu: „Budeme mít atomovou bombu, i kdyby měl národ žrát trávu.“ Splnilo se obojí. Z uvedeného vyplývá, že zaostávání ČR v oblasti zdravotnictví nelze při dosavadním systému zabránit, protože je neufinancovatelné. Zatímco energie, potraviny atd. se zdražují postupně, ceny ve zdravotnictví rostou skokovitě. Jen zavedení moderní, tzv. „biologické léčby“, pokud by ji měl dostat každý pacient, který ji potřebuje, znamená navýšení výdajů o několik miliard Kč ročně; podobné je to s moderními přístroji, implantáty atd., za které platíme ještě více peněz, než je obvyklá cena na Západě. Další finanční skok bude znamenat zavedení farmakogenetických vyšetření pro lepší efekt léčby.
Neustále se zvyšující nároky na financování zdravotnictví se proto bez radikální restrukturalizace celého resortu neobejdou. Posledních 25 let ministři zdravotnictví jenom hasí momentální problémy, tu zvyšují platy zdravotníků, tu oddlužují bankrotující nemocnice, ad hoc upravují postgraduální vzdělávání a po úpravě je výsledek ještě horší než předtím, vzápětí vyprodukují pod tlakem okolností zákony, které složitou situaci ještě více komplikují. Nějaká vize, jaké finanční prostředky může nebo chce ČR do zdravotnictví dávat a co za to dostane, chybí. Na druhé straně je zdravotnictví nazýváno černou dírou apod., i když český pacient za české peníze dostává daleko více než např. britský pacient za peníze mnohem větší. Hlavním faktorem, který podle mne způsobuje nepoměr mezi financemi a poskytovanou péčí, je bezbřehá dostupnost lékařské péče a nadměrné a neadekvátní čerpání zdravotních služeb.
Jaká jsou potřebná restrukturalizační opatření? Zde uvedu jen několik z nich:
1. Úprava či redukce sítě státních nemocníc s přesným určením jejich povinností, vybavení a personálního obsazení; zbytek restrukturalizovat na stále více potřebné nemocnice pro chronickou péči o gerontologickou populaci.
2. Zvýšit výdaje na zdravotnictví (navýšením platby za pojištěnce nebo jiným způsobem), abychom aspoň krátkodobě zpomalili zaostávání za výdaji vyspělých zemí EU.
3. Zavedení spoluúčasti pacienta, jejíž optimální výši vypočítají ekonomové a stanoví roční sazbu – ta by neměla být menší, než je spoluúčast za pojištění automobilu. Pro bezdomovce a sociálně slabé by byl nutný zvláštní režim.
4. Nahrazení několika pojišťoven (které nic nepojišťují, jenom přerozdělují a zvyšují tak náklady) jedinou, na způsob britské Národní zdravotní služby (NHS)
5. Upravit počty lékařů‑praktiků a specialistů a jejich poměr podle mezinárodních zvyklostí. V ČR je nejvyšší počet specializací na světě – více než sto, které nikde jinde neexistují. Poměr mezi generalisty (praktici) a specialisty se ve vyspělých zemích pohybuje kolem padesáti procent, např. v Německu 47 procent, ve Francii 48 procent. Počet našich specialistů na počet obyvatel převyšuje vyspělé země, např. hematologů má ČR desetkrát více než Německo, podobně je tomu i v jiných specializacích. Když v USA za prezidenta B. Clintona klesl počet praktiků a všeobecných internistů (kteří jsou v USA lékaři první linie) na 27 procent, byl prezident přinucen administrativním opatřením tento poměr upravit a poslat do první linie další lékaře, aby bylo dosaženo rovnováhy mezi generalisty a specialisty. To se týká také různých specializovaných center, ekonomicky velmi náročných, kterých je u nás na počet obyvatel více než v zahraničí. Například kardiochirurgických oddělení je v ČR třináct, ve srovnatelném Maďarsku sedm.
6. Upravit způsob práce specialistů, jako je běžný v zahraničí, tj. přístup ke specialistům jenom přes obvodního lékaře, specialista funguje jako konzultant, tj. nemá vlastní klientelu jako u nás, ale navrhuje léčbu a pacienta s doporučeným postupem vrací praktikovi.
7. Přesčasová práce – zatímco na západ od našich hraníc po pracovní době zůstává v nemocnicích minimum personálu a v případě potřeby jsou lékaři přivoláni do nemocnice, v našich podmínkách je v noci v nemocnici až 60 procent personálu. Vzniklo to historicky a bylo to pro lékaře výhodné proto, že si službami vylepšovali slabý plat. Postupným zvyšováním příplatků za služby došlo k paradoxní situaci, že za odsloužení dvou víkendů měl lékař větší příjem než za celý měsíc řádné pracovní doby. Vyžaduje to i změnu chování pacientů. Mnozí z nich přicházejí do nemocnice právě v době pohotovostních služeb, neboť vědí, že budou rychle a důkladně vyšetřeni – namísto zdlouhavého ambulantního vyšetřování s čekacími dobami na jednotlivá vyšetření. Současně musejí být služby první linie a ambulantních specialistů reorganizované tak, aby byly pacientům dostupné do pozdních večerních hodin.
Existuje celá řada dalších oblastí vyžadujících racionalizaci, např. farmakoterapie. A tak na závěr jen konstatuji, že navýšení platů lékařů nevyřeší situaci ve zdravotnictví a potřebnou reformu jen na nějaký čas oddálí. Zdravotnictví je bohužel „politikum“, které může vyhrát volby, a nepopulární reforma je může zase prohrát. Kromě toho je na zdravotnictví napojeno mnoho vlivných zájmových skupin. Také proto předešlé pokusy o reformu skončily nezdarem. Z těchto důvodů předpokládám, že k žádnému radikálnímu kroku ve zdravotnictví teď ani v budoucnosti nedojde a spíše to bude permanentní řešení nejakutnějších problémů s pomalým zaváděním různých restrikčních omezení. Pokud však i nadále chceme za české peníze držet krok s nejlepšími, zdravotnictví musí být mnohem štíhlejší a efektivnější. K obojímu má přispět i významná spoluúčast pacienta.
Zdroj: Medical Tribune