Miluju tě

Bojujeme s hroty a jehlami. Každý večer se otvírají rány na bocích, pípá hrůzný displej a hladina cukru se vlní s příbojem večerních hvězd. Nasadíš novou ampulku žlutého inzulinu. Máš žlutý a průhledný? Je v tom nějaký rozdíl? Teď se najíme, říkáš a stahuješ pánvičku z plotny, neseme svíčky a hrnce a talíře a sklenice. Teď se najíme a bude nám dobře. Jak se prst tiskne k talířům, kape krev v jediné perle.

Každé ráno začínáme v koupelně. Když se oba dosyta nadíváme do tváře toho druhého, když tě obejmu a ty mi shrneš vlasy z čela, vrhneme se směrem za sluncem. Tam u balkonových dveří čeká kuchyňská linka s konvicí a čerstvou kávou. Všechno to voní. Pícháš si dávku. Kontroluješ hladinu cukru. Sníme jablko.

Kdyby to s námi nebyl takový boj, nepadali bychom ani únavou, ani nespavostí. Ale když já se v noci bojím -

Sladké sny, šeptáš úplně potichu téměř u stropu barevných květů, závěsů a třpytivého nočního okna: tady jsme jen my dva a inzulín nás nemusí zajímat. Sladké sny, říkáš, ale nemyslíme to vážně (byla by škoda dnes spát).

Ve tváři máš nádherné odlesky dalšího poledne. Slunečný víkend u jezera vede cestou po břehu s divokými kachnami a větvemi skloněnými dolů, skočíš, roztříštěná voda objímá rákosí a mě; skáču taky. Nebo jen padám. Nechám se ukrást hladinou celému lesu a divoké trávě za námi a i když je nám brzy zima, smějeme se na dně plném hladkých oblázků. Až ti bude zle, řekla bych, ale nemám dost kyslíku v plicích, zabalila jsem sladkosti s sebou. Z ampulky testovacích papírku jsme nedávno vytvořili zásobník na glukózové bonbony, tak tu bych ti nejspíš podala. Ale co kdyby se něco stalo. Co kdybys najednou přestal dýchat společně se mnou a místo toho se položil do temnoty jezera. Snad - křičela bych - snad bychom se dostali na břeh. Vždyť je to hloupost, říkám pak docela nahlas.

Jeli jsme domů a čekali zajíce a lišky u cesty. Někde v hlubokém zálivu střapaté trávy si dáme nezralá jablka. V domě za loukou se směje nějaký muž naší lásce.

Po spočítaném přísunu cukru to vezmeme domů co nejrychleji -po hladkém asfaltu a do ulice, pak po schodech nahoru a tanec po balkonu, bereš do ruky pero. Proč ode mě odvracíš tvář a říkáš, že nic nebolí? Dobře, uvařím čaj, řeknu a pouštím vodu plnou silou. Hučí jako řičící řeka pod okny našeho domku někde v horách. Měli bychom spoustu truhlíků s pelargonií a taky kozla u ohrady. Děti by se ho bály - Docela dobrý, řekneš polohlasem a vezmeš si ještě kousek bábovky. Dobrý, říkám po tobě a dotýkám se toho slova, co zase počítá objem glukózy - že zase myslíme na milimoly, že se zase zraňuješ a nic víc nás nenapadá. Jak z cukrovky udělat hru? řekneš jednou, ale teď to znovu neříkej... Nedá se hrát ani zapomenout. Nechci, abys mi umřel.

Náš výlet byl tak krásný, šeptám ti něco do uší a kolem tváří a po celém těle. Ještě zbylo po tom nádherném dni spoustu úžasných vůní a dechu v oblacích i u nás v pokoji. Je ti chladno? Díváš se chladně. Nechceš zavřít oči. Půjdu se napít, řekneš najednou a rychle si sedáš, až je toho chladna úplně všude. Díváš se tak cize.

A ještě cizeji. Tady sama, ve tmě, vychladlá deka i dveře zamčené zvenčí tvými kroky... Kdy se vrátíš? Nedokážu tak čekat, kde jsi?

Na půli cesty se setkají naše ruce. Jsi stále tak lesklý s očima dokořán a já bych tě nejraději odnesla domů. Domů, do domku v horách, kde mečí celé stádo koz a my vhazujeme ostré hroty inzulinových per k dalšímu užití: už žádná pera, už žádná slza. Už žádné ráno a večer a střídavá ztráta zraku a děsivý výraz tváře. Vedu tě tmou do našeho pokoje.

Musel jsem si dát něco sladkýho, říkáš. Asi jsem to přehnal s inzulinem. A koliks měl? ptala bych se, ale raději jen šeptám. Otáčíš se a přikrýváš dekou: dva celý pět, a hned usínáš. Rychle a bezbolestně, zato já bych jen brečela. Chtěla bych tě - chtěla bych tě tu mít a nikdy neztratit. Jak se to může stát, dvě celý pět? Co když jednou usneš rychle a už se mi neprobudíš, až budeš mít dvě celý čyři? Objímám tě, protože stejně nemůžu víc dělat. Ty ten svůj inzulin nebereš tak vážně. Ale já ano, protože - ten mi tě nesmí vzít! Šeptám ti jen dokola: Miluji tě. A ty se usmíváš ze spaní a já vidím vzadu za stěnou náš dům v horách, kde není žádná pípající příšera s velikým displejem a neteče krev každé ráno. Tam jen kvetou luční kytky a zvířata se pasou a já miluju tebe a ty mě.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/miluju-te-62/