Martin Jan Stránský - Můj otec dostal v parlamentu facku

Martin Jan Stránský je pravnukem jednoho ze zakladatelů československého státu, vnukem prvorepublikového ministra spravedlnosti a synem poslance tehdejšího parlamentu. Narodil se ale v New Yorku a ve Spojených státech prožil většinu svého života. Teď chce pokračovat v rodinné tradici. Za Věci veřejné byl zvolen českým poslancem a je vyjednávačem koaličního programu pro oblast zdravotnictví.

Dovedete si představit, jak by se na politická jednání, kterých se teď účastníte, díval váš dědeček?

Náš způsob jednání a komunikace se zase tak moc nezměnil. Česká povaha zůstává stejná. Můj otec, který byl také poslancem, dokonce dostal v nějaké poslanecké rvačce v parlamentu facku.

Kvůli čemu?

To nevím. On ale nebyl vůbec bojovný typ. Určitě to nezavinil. Spíš si myslím, že nedokázal včas utéct. Za první republiky jsme měli během dvaceti let třináct vlád a tatíček Masaryk nad tím vším z Hradu trůnil. Takže to, že se stále učíme nad sebou vládnout a organizovat se, nadále platí. První republika na to měla jen dvacet let. My už teď máme naštěstí o rok víc. Masaryk říkal, že to chce padesát let, a věděl, proč. Doufám, že nás v příštích třiceti letech nikdo nepřeválcuje a že budeme mít klid na to, abychom se učili.

Jak probíhají vaše jednání o koaličním programu v oblasti zdravotnictví? Předpokládám, že bez facek.

Je jasné, že každá strana musí na začátku hájit zájmy svých voličů. Vlastně vstupujeme do manželství a děláme předmanželskou smlouvu, takže musíme dbát na každou možnou eventualitu. Naše zdravotnictví je v příšerném stavu a my teď dojednáváme jeho totální rekonstrukci. Konečně tomu dáváme jasný cíl a jasný směr a to je strašně těžké.

Jak ta rekonstrukce má vypadat?

Mělo by dojít k centralizaci, transparentnosti, rovným podmínkám, centrálnímu nákupu a internetovým aukcím, vznikne páteřní síť, budou jasné nároky jak pacientů, třeba jak maximálně dlouho můžete čekat na operaci žlučníku, tak i jasné povinnosti, co se týče zdravotních pojišťoven. Konečně tu bude mapa, kde budou špendlíky. Konečně budou seznamy, které se nebudou měnit. Konečně budou pojišťovny, které budou dělat smlouvy na základě přesně daných podmínek. Konečně budou lékaři vědět, na co mají nárok, kolik můžou dostat peněz, když pracují takhle, a kolik dostanou navíc, když budou pracovat líp. Prostě konečně dojde po dvaceti letech k debolševizaci českého zdravotnictví.

Opravdu si myslíte, že naše zdravotnictví je bolševické?

Taková je zkrátka realita. Zdravotnictví je prostě politicky choulostivé, a proto s ním všechny ostatní vlády zápasily. Já jsem mluvil s několika bývalými ministry zdravotnictví, kteří mi do očí řekli, že dostali
mandát s tím v podstatě nic nedělat. Aby se hlavně nestalo nic špatného.

Jak hodnotíte působení ministra za ODS Julínka, který také mluvil o potřebě reformovat zdravotnictví, než musel z postu ministra odejít?

Nevím. Julínkova reforma byla za prvé jen vytištěna na papíře a za druhé byla prosazována fragmentačním způsobem. Chtěl zavést určitá ekonomická pravidla například tím, že zvýší spoluúčast pacienta, a protože máme nejvyšší návštěvnost pacienta u lékaře na světě, tak vymyslel systém poplatků, ale nikomu adekvátně nevysvětlil, proč to potřebujeme, k čemu je to dobré a koneckonců ty poplatky představovaly jenom asi pět procent finančních toků.

Věci veřejné jsou spíše proti poplatkům.

Je to politicky ožehavé téma.

Už teď chcete přece zrušit poplatek za recept a v budoucnu i za návštěvu u lékaře.

Myslíme si, že poté, co pacient zaplatí u lékaře, by neměl znovu platit za to, že jde do lékárny. To je podle nás dvojitý poplatek. Na druhou stranu uznáváme současnou potřebu poplatků jako regulačního a motivačního faktoru a uznáváme také, že ze všech zemí OECD máme nejnižší spoluúčast pacienta. Takže naše spoluúčast se musí pomalu a postupně zvyšovat.

Jakým způsobem?

Možná vás potěším. To, co bude určeno jako standard, tak tam si člověk nebude muset připlácet nic. Naším a mým osobním cílem a představou je, že stát se musí starat o státní síť, o státní péči, a ta by měla být zadarmo. To, co je ale mimo tuto síť, nesmí a nemá stát zajímat. To má být ten volný kapitalistický, konkurující si prostor. Říkám tomu mimostandard. Úloha státu má být podívat se na to, kolik peněz pro zdravotnictví máme, a s těmito penězi co nejlépe hospodařit. A čím více lidí bude využívat ten mimostandardní prostor a zároveň bude platit zdravotní pojištění, tím více peněz bude pro méně uživatelů státní péče. Tím by se kvalita našeho zdravotnictví měla zvyšovat.

Takže stát bude nabízet pouze standardní péči a soukromý sektor vše ostatní?

Ano, přesně tak. Ani ne tak soukromý sektor, ale pojišťovny, které teď existují.

Podle Věcí veřejných je přece nejlepší, aby tady byla do budoucna pouze jedna pojišťovna.

Co se týče státem hrazené péče, tak Kanada, Austrálie, USA a spousta jiných zemí fungují výborně přes jeden centralizovaný úřad. Potom je tu připojištění pro všechno, co plně nehradí stát, nebo co nehradí vůbec. A to funguje přes jiné pojišťovny. Česko má méně občanů než Londýn, takže podle mého názoru a zkušeností tady není třeba mít nějakou nabubřelou byrokracii. Tady jsou opravdu velmi dobré důvody pro centralizaci.

Nemohou takhle velké reformy ten systém naopak nějak destabilizovat?

Myslím, že to v žádném případě zdravotnictví destabilizovat nemůže, protože my nechceme žádné řezy z jednoho dne na druhý. Naopak sloučení služeb pojišťoven a hlavně zvýšení transparentnosti - hromadné nákupy nebo internetové aukce - povedou k omezení korupce, což nám ročně bere okolo dvaceti procent všech finančních toků. Zdravotnictví nás dnes stojí 260 miliard korun ročně. Dvacet procent z toho je přibližně padesát miliard ušetřených prostředků. Je třeba říct, že ne všichni s tím budou souhlasit a ne všichni tomu budou rozumět, ale aspoň bude postavena určitá dálnice a lidé budou vědět, kde se dá odbočit a kde ne. To je strašně důležité.

O reformu zdravotnictví se teď pokouší i Barack Obama ve Spojených státech. Jak se jako lékař, který v Americe dlouhá léta působil a stále působí, na jeho snahu díváte?

Spojené státy jsou velice specifické, protože tam je celá země založená na právu jednotlivce rozhodnout o svém životě. Já teď po zkušenostech z Evropy poznávám rozdíly mezi oběma systémy. V Americe například, i když vám je třeba devadesát let a dostanete mozkovou mrtvici, tak jdete na ARO, kde snaha udržet vás o pár měsíců déle naživu stojí okolo dvou set tisíc dolarů. Tady v Evropě se díváme na takovou situaci rozumnějším způsobem. Problém amerického systému je, že se dává strašně moc peněz do zbytečného léčení lidí. Nechci, aby to znělo krutě, ale je to tak. A za druhé se tam praktikuje v obrovské míře takzvaná defenzivní medicína. To znamená, že lékař se musí snažit, aby se ochránil jak před pacientem, tak před advokátem, co se týče případné žaloby. I banální bolest hlavy, když si to pacient přeje, se pak prověřuje magnetickou rezonancí. Já jako primář v yaleské fakultní nemocnici škrtám každý den zbytečné a drahé zákroky. Všichni se tam diví a říkají: "Neberete na sebe příliš velké riziko?" Když ale vím, co tomu pacientovi je, tak odmítám objednat vyšetření za dvanáct set dolarů, jen aby se potvrdilo, že mám pravdu. Důvod, proč je americké zdravotnictví třikrát dražší než evropské, přičemž je kvalitativně horší a to včetně našeho, je ten, že se objednávají tyto zbytečné zkoušky a testy.

Naše zdravotnictví je podle vás lepší než americké?

Podle určitých parametrů ano, podle některých ne. V Česku jsou na jedné straně výborní lékaři, na druhé straně také lékaři, kteří by už spíše praktikovat neměli. V jedné nemocnici máte skvělé oddělení a v té samé je další oddělení, které je o mnoho tříd níž. V Americe je to pásmo mnohem užší. Když se ale podíváme na to, že vyděláváme mnohem méně peněz, než vydělává průměrný Američan, ale žijeme stejně dlouho a přitom si pijeme a hulíme, jak chceme, máme chaty a tak dál, tak to není tak špatné. A také si musíte uvědomit, že když Američan zaplatí za zdravotní péči dolar, Čecha stojí asi tak třicet centů. V Americe dávají do zdravotnictví sedmnáct procent HDP a my jen osm. To jsou prostě velké rozdíly a z tohoto pohledu je pak otázka, kdo je na tom lépe.

Instinkt, Milan Šíma

---


Martin Jan Stránský
30. října 1956 v New Yorku

- 1978 získal bakalářský titul na Kolumbijské univerzitě
- 1983 promoval na lékaře na St. George University na Grenadě
- primář ve fakultní nemocnici University Yale
- vydavatel obnovené verze časopisu Přítomnost
- 1999 kandidoval neúspěšně na senátora
- 2010 byl zvolen poslancem za stranu Věci veřejné
- je pravnukem jednoho ze spoluzakladatelů Československa a prvního ministra obchodu Adolfa Stránského, vnukem prvorepublikového ministra spravedlnosti Jaroslava Stránského a syn zakladatele československého vysílání Rádia Svobodná Evropa Jana Stránského

Zdroj: Instinkt