Málo se ptáme po kvalitě a bezpečnosti péče

Právě zde má významně pomoci simulační medicína, která kombinuje nejen teoretické znalosti s praktickými dovednostmi, ale i s dalšími netechnickými dovednostmi, jako je komunikace, fungování v krizi nebo týmová spolupráce.

• Simulační medicína je u nás poměrně novým oborem, je o ni zájem?

Na rozdíl od světa je u nás opravdu poměrně nová. Zájem o ni je určitě veliký, začíná zejména u studentů, kteří už nechtějí dělat takovou praxi, na kterou jsme byli zvyklí: jednou to vidím, podruhé to dělám a potřetí to učím. Chtějí být lépe připraveni na praxi, cítit se bezpečněji… Možná je zde změna i v pohledu pedagogickém, kdy by lidé byli ze školy rádi více připraveni do praxe.

Ve světě na to mysleli daleko dříve než my. Vyžaduje to poměrně dost prostředků, ale i změnu myšlení. Je třeba přejít od klasického frontálního způsobu výuky směrem k praktické části a použití znalostí pomocí simulace v praxi. Na simulátoru vlastně provádíte komplexní procesy, používáte své vědomosti jako v praxi, ale bezpečně, protože umělý pacient nemůže být nijak poškozen.

• Takže simulační medicína je dnes již běžnou součástí výuky i u nás?

Ještě úplně ne, zatím se rozjíždí. Nejdále je v tom doc. Štourač v Brně, kde se staví první velké centrum simulační medicíny. I když např. v Olomouci již tuto výuku také používají zhruba pět let. Takže na úplném začátku nejsme, ale zdaleka to není tak běžné jako ve vyspělých zemích.

Simulační vzdělávání by ale nemělo skončit u pregraduálního, případně postgraduálního, mělo by být celoživotní samozřejmostí. Dnes 90 procent studentů potvrdí, že se po škole necítí dostatečně připraveni na praxi, zeptáte‑li se děkanů, naopak 90 procent jich je přesvědčeno, že studenti jsou připraveni skvěle. Je zde tedy značný nesoulad…

• Kolik takových center by mělo v Česku podle vás fungovat?

U každé lékařské fakulty by takovéto centrum mělo být součástí pre‑ i postgraduálního výcviku, takže bychom potřebovali minimálně osm velkých center. A máme jedno ve výstavbě…

• Scházíme se v moderním pavilonu B. Braun Dialog, kde Aesculap Akademie pořádá již stoprvní kurs simulační medicíny…

Ano, kursy dnes již probíhají v různých prostorách, kde se to podařilo vybudovat, avšak v malých měřítkách. To, že někdo staví velké simulační centrum, není jeho velikášství, ale tato výuka potřebuje velké množství kapacit, protože průtok studentů je velmi malý – zkoušíte‑li něco prakticky, musejí být skupiny malé, aby si to mohli všichni vyzkoušet. Kdežto do přednáškového sálu se vám vejde obrovské množství lidí najednou. To je právě změna, která nás stojí energii, peníze, množství vyškolených učitelů. Je to tedy změna na relativně dlouhou dobu, proto se vyvíjí relativně pomalu. A my jsme trochu zaspali…

• V čem si slibujete zlepšení připravenosti mediků?

Nyní je výuka koncentrovaná hlavně na teorii, kterou se učí nazpaměť. Když to na zkoušce hezky odříkáte, projdete, ale nic to neříká o tom, jak tuto vědomost použijete v reálné praxi. Tam je to většinou více faktorů najednou, není to otázka jedné problematiky, člověka musíte vidět komplexně a najednou začínáte být v úzkých, protože jste to nikdy nezkoušeli. To je právě to použití teorie v praxi, možná ve stresu, byť v simulovaném prostředí. I když nyní po simulační medicíně dnes všichni volají, stále do ní jde málo prostředků.

• Simulační medicína se netýká jen akutní péče…

Ne. Týká se každého zdravotníka. Ideálně by simulačními centry měli procházet všichni studenti, a i studenti postgraduální, jako jsou atestace, kursy zdravotních sester atd. Ve světě to funguje tak, že i když máte ukončené atestační vzdělání, neznamená to, že usnete na vavřínech, ale pokračujete dál. Důraz je kladen na kvalitu a bezpečí, nikoli na náhodu. Kdežto v Česku hrajeme na náhodu, lidé sami o sobě chtějí být kvalitní a bezpeční, což je samozřejmě optimistická a dobrá myšlenka, ale ne úplně systémová.

• Opakovaně narážíte na kvalitu péče…

Kvalita péče by měla zajímat všechny strany, nejen pacienty, zdravotníky, žurnalisty, ale i plátce péče a ministerstvo. Nevím, kdo zná kvalitu péče různých nemocnic, já ji neznám…

• Ze strany ministerstva neexistuje podpora?

Zatím se snaží podporovat pregraduální výuku a jsou zde i první náznaky u postgraduální výuky. V mém oboru, což je anestezie a intenzivní medicína, máme nyní první vlaštovku – sice malý postgraduální kurs simulační medicíny, ale aspoň něco, i když první vlaštovka ještě jaro nedělá. Máme tady na padesát různých specializací, takže kurs pro jedinou je hodně málo.

• Jak velký problém vidíte s dostatkem vyučujících, kterých je i tak málo?

To je velký problém, protože tato výuka je malokapacitní, tedy hodně učitelů na málo studentů. Potřebujeme hodně učitelů a problém je, kdo je bude platit, jak je budeme motivovat, aby učili správným způsobem… Jsem sice šéf společnosti simulační medicíny, což je skupina lidí, kteří se to snaží dělat dobře, ale rozhodně nerozhodujeme o tom, kde se budou centra budovat atd.

• V čem vidíte základní problém dosavadní zdrženlivosti?

Částečně v tom, že lidé simulační medicínu dlouho neznali. Nejzákladnější problém ale je, že lidé nevědí a neptají se, proč máme být kvalitnější. To by mělo být systémové. Každý chce jít za lékařem, který je nejlepší, jak ho ale poznáte? Měl by zde být obecně tlak, aby lékaři byli kvalitnější, lépe fungovali, aby dokázali pacienty ošetřit s méně komplikacemi. Tlak na kvalitu péče by se měl jednoznačně zvýšit. Žebříček nejpopulárnějších nemocnic nám ukáže, jak tam vaří nebo jak mají vymalováno, což je určitě také důležité, ale raději bych se dozvěděl něco o kvalitě péče. A cílem simulační medicíny je vyzkoušet si v bezpečném prostředí bez rizika poškození teoretické znalosti, provádět to opakovaně a stále se zlepšovat.

Zdroj: MT