Mají být elektronické zdravotní knížky povinné?

V těchto dnech ministerstvo zdravotnictví žádá řádné prošetření finančních transakcí spojených s IZIP, eventuálně jejich zastavení. Ve stínu nejasného financování vyvstává další problém, který dosavadní situaci nejspíš determinuje. Stát nemá jasnou koncepci podpory systému umožňujícího elektronické sdílení dat o zdravotním stavu svých občanů, přestože považuje eHealth za nástroj vedoucí k větší efektivitě vynakládání finančních prostředků ve zdravotnictví. Proto se tentokrát ptáme: Mají být elektronické zdravotní knížky, či nějaká jejich obdoba, povinné? A za jakých podmínek by je lékaři přijali a aktivně využívali data, která obsahují?

MUDr. Dagmar Škrhová,

místopředsedkyně SPL ČR

Rozšíření elektronického sdílení dat je jistě otázkou blízké budoucnosti (již v současnosti je mnohde využíváno k předávání výsledků komplementárních vyšetření mezi určitým okruhem poskytovatelů), je však velkou neznámou, jakou formou a v jakém rozsahu má být prosazováno ke všeobecnému užívání.

K IZIP, který by měl být jednou z forem elektronické komunikace, mám od počátku velkou výhradu: pokud pacient rozhoduje, kdo do knížky může zapisovat a kdo ne a kdo do knížky může nahlédnout, není možné využívat jej jako relevantní zdroj údajů. Ani jiné formy nejsou bez problémů. Povinné zapisování údajů do jakékoli elektronické databáze vidím také jako vysoce problematické z několika důvodů: pouhé „překliknutí“ by vedlo k nepřehlednosti a zahlcení a jistě se ani nepředpokládá.

Přepisování jen určitých údajů (např. diagnóza a předepsané léky) je další administrativní zatížení, jde o čas, o nějž bude opět zkrácen kontakt s pacientem. I pokud by se jednalo jen o udržování údajů pro emergency, je sebelepší zabezpečení napadnutelné, mnohé citlivé údaje by asi nemohly být uvedeny, a tak by i tato databáze musela být považována za pomocnou.

Navíc lze předpokládat, že ten, kdo nenapíše zprávu v současnosti, nebude vypisovat údaje ani v budoucnu, pokud se nezmění přístup k postihování tohoto nešvaru. Souhrnně řečeno, mít veškeré údaje o pacientovi pohromadě by jistě bylo příjemné, ale obávám se, že řešení těchto problémů bude ještě nějakou dobu trvat.

MUDr. Jan Bělobrádek,

člen výboru SPL ČR

Otázku, zda mají být elektronické zdravotní knížky či nějaká jejich obdoba povinné, je třeba nahlížet z více úhlů. Jednou mezí je trend elektronizace kontaktu mezi institucemi i občany, musíme jej vzít v potaz i ve zdravotnictví.

Na opačném konci stojí obecná nechuť českého národa k povinnostem vymýšleným „nahoře“. V tomto konkrétním případě je situace složitější o přítomnost populačně významné skupiny důchodců, z nichž mnozí mají ke všemu, co souvisí s počítači, velmi rezervovaný vztah.

Osobně bych se tedy přikláněl k řešení, které by tuto volbu nabízelo jako možnost, a na tvůrcích elektronických systémů by pak bylo, aby prokázali jejich přínos pro běžného občana‑pojištěnce, což je, mimochodem, jednou z hlavních slabin diskutovaného IZIP.

Pokud jde o to, za jakých podmínek by lékaři takové systémy přijali a aktivně využívali data, která obsahují, ústředním problémem je neexistence základní koncepce eHealth v naší republice. Chceme sdílet všechno o všech, nebo jen něco o někom?

Jako praktický lékař jsem poměrně skeptický k základní myšlence IZIP, tedy jakémusi maximalistickému přístupu. Výrazně se tím snižuje přehlednost, důležité informace „zapadají“ mezi nevýznamnými. Již dnes část lékařů kopíruje celé bloky ve zprávách, pacient například přichází pro absces palce (zkopírováno z minulé zprávy), odchází s průjmem (skutečný důvod návštěvy), o aktuálnosti medikace ani nehovořím.

Problém tedy spatřuji zejména ve validitě dat a v tom, kdo za ni bude odpovědný? V rámci svého oboru budu vždy bojovat za to, aby praktičtí lékaři nebyli tlačeni do role čtenářů zbytečností a do jejich filtrace.

Už dnes, v období kopírkového moru, je často přínosnější rozhovor s pacientem než přebírání kupiček jeho zpráv. Na druhou stranu připouštím, že k informacím, o které bych mnohdy zájem měl, se jednoduchým způsobem nedostanu.

Systém by tedy měl být hlavně o úspoře zbytečně vynakládané práce, nikoli o jejím dalším generování.

MUDr. Zorjan Jojko,

předseda SAS

K první otázce: Pokud bychom si představili EZK jako např. PINem chráněné čipové karty, které by obsahovaly důležité informace o našem zdravotním stavu, přičemž každý z nás by je nosil v peněžence, stejně jako dnes nosíme občanský průkaz nebo karty zdravotních pojišťoven, pak si umím představit, že by lidé povinnost mít je akceptovali.

Vůbec nedokážu domyslet nesmyslnost nápadu, že by celé česká populace měla za povinnost „pověsit“ to, co je pro ně jistě tím nejsoukromějším, kamkoli na internet. A o to např. v případu IZIP jde.

Měli‑li by jej totiž povinně užívat lékaři, pak by se ta povinnost týkala i pojištěnců VZP, o jejichž data přeci jde. Byl‑li bych v té době klientem VZP, toto jediné by pro mě bylo dostatečným důvodem se od ní okamžitě odhlásit.

Pokud jde o druhou otázku, my bychom rádi, aby elektronizace zdravotnictví neměla za hlavní cíl shromažďování dat, ale aby jím bylo zjednodušení naší práce s maximální racionalizací komunikace jak s pacienty, tak mezi zdravotnickými zařízeními.

Nebudeme souhlasit s žádným systémem, který bude obsahovat jakékoli nové centrální úložiště dat. Souhlasili bychom však např. s takovými čipovými kartami nebo např. s takovou úpravou našich softwarů, abychom si sice elektronickou cestou, ale chráněně, vždy s naším vědomím, s vědomím pacienta a na jednotlivá vyžádání mohli mezi sebou posílat výsledky vyšetření s tím, že posílající lékař by garantoval platnost zdravotních informací, jež by od něj dostal adresát.

Takovýto režim by nám pomohl, ubral práci, byl by bezpečný z hlediska možného úniku informací a data by – na rozdíl např. od IZIP – neztratila svou elektronizací charakter spolehlivé zdravotnické dokumentace.

MUDr. Lubor Kinšt,

místopředseda SPL ČR

V první řadě je nutné oddělit věcnou debatu o eHealth a elektronizaci ve zdravotnictví vůbec od nepříliš úspěšného projektu IZIP.

Myšlenka autorů využít kyberprostor pro sdílení dat (ale předem dohodnutých) na rozdíl od jiných metod, jako jsou čipové karty apod., je jistě přínosná a originální a s rozvojem techniky je i zřejmě dostatečně bezpečná. Tuto čistě odbornou IT problematiku neumím a nechci posuzovat, protože jí nerozumím.

Vidím v elektronické komunikaci prostředek k efektivnímu využívání možností poskytování zdravotní péče v 21. století. Předtím je však nutné v gesci MZ zajistit shodu o obsahu, kompatibilitu a uživatelsky přátelské prostředí pro všechny zainteresované, tedy zdravotní pojišťovny a poskytovatele.

Domnívám se, že je však nutné odlišit aktivní vůli pojištěnce k využívání produktu jeho zdravotní pojišťovny v elektronické podobě vzhledem k tomu, že využívá zdravotní pojištění mimo své bydliště a třeba i mimo Českou republiku, a problematiku elektronického sdílení dat. Ta představuje jiný, ale rozhodně velmi efektivní nástroj k přenášení zákonem požadovaných údajů mezi poskytovateli a pojišťovnami.

Jde jen o to, aby platila jasná pravidla a nebyl prostor pro různé nekoordinované aktivity mající za cíl předběhnout případné konkurenty, a zajistit si tak výhodnější postavení na trhu.

------

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune