Má tabulkový systém odměňování budoucnost?

V souvislosti se zvyšováním platů lékařů v rámci naplnění memoranda ministra Hegera a lékařů se ve společnosti opět objevují úvahy týkající se platového systému ve zdravotnictví. Probíhají živé debaty o smyslu tabulkového systému a jeho kladů a záporů. Mnozí komentátoři vyzývají k jeho zrušení a kompletnímu přechodu na smluvní platy. Oslovili jsme proto odborníky s následujícími otázkami: Mají podle vás tabulkové platy smysl? Souhlasíte s názorem na jejich zrušení a zavedení osobního hodnocení? Proč?

MUDr. Petr Chudomel,

ředitel Oblastní nemocnice Kolín, a. s.

V nemocnicích, které jsou obchodními společnostmi, a těch je na našem území většina, se odměňování řídí zákonem o mzdě a tabulkové platy zde de facto neexistují. Alespoň ne v takové podobě, jakou stanoví vládní nařízení pro státem řízené nemocnice (fakultní nemocnice). Jsem přesvědčen, že zrušení tabulkových platů v příspěvkových organizacích může být tedy zcela legitimním krokem. Vytvoří prostor pro spravedlivější ohodnocení lékařů i středního zdravotního personálu, neboli umožní zvýhodnit ty pracovníky, kteří jsou kvalitní, vzdělaní, pracovití – tedy nepostradatelní. Každá mince má však dvě strany, a tak i opak je možný. Faktem je, že zrušením tabulek nastává pro zaměstnance i management zdravotnického zařízení určitá míra nejistoty, která vyvolá ze strany odborových organizací jednání o výši mezd, a to bude management nemocnic něco stát. Neexistence platových tabulek ve státních nemocnicích bude lékařům i sestrám ku prospěchu. V současné situaci, kdy je ve většině nemocnic aplikován zákon o mzdě, je naopak nemožné požadovat zavedení mzdových tabulek platných pro všechny nemocnice, jak je někdy požadováno, protože neexistuje nástroj, jak toto, v době různorodých vlastnických vztahů ve zdravotnictví (fakultní přímo řízené nemocnice, krajské, soukromé…), prosadit a garantovat.

MUDr. Pavel Vepřek,

poradce ministra zdravotnictví ČR

Osobně si dlouhodobě myslím, že výše příjmu zdravotnického pracovníka v nemocnici by se měla primárně odvíjet od pozice, kterou zastává, a nikoli od počtu frček na rameni nebo míry sympatií vedení. Plat kvalifikovaného lékaře má pokrývat všechny aktivity, jež v daném zařízení vyvíjí, a neměl by být dále parcelován. Nastavení výše platu pro každou pozici patří do kompetence jednotlivých nemocnic, protože je v příčinné vazbě na jejich hospodaření a na regionální situaci na trhu práce. Nemocniční péče je kolektivním dílem, proto diferenciaci odměn podle výkonnosti nepokládám za příliš prospěšnou. Vždy je možné zpochybnit její „spravedlivost“, a tím může být sypán písek do tolik potřebné vzájemné kooperace. Preferuji provázání cílové odměny s hospodářským výsledkem nemocnice před její vazbou na výkonnost jednotlivých oddělení nebo zaměstnanců.

Doc. MUDr. Roman Šmucler, CSc.,

Asklepion – Lasercentrum Praha, s. r. o.

Tabulkové platy jsou absurdní nesmysl. V našem zdravotnictví se řídíme tržními principy v přímo hrazené léčbě a nikoho tam ani nenapadne takové odměňování zřizovat. Trh nutí lékaře být co nejlepšími, studovat, být k dispozici pacientům, a pak jsou logicky odměňováni podle výsledků, ti dobří mají násobky tabulkových platů. Proč řešit, kolik kdo má let praxe či zda je učitel? Délka kariéry může také znamenat roky od poslední atestace a posledního tréninku, třeba i 30 let… Polokapitalismus vládne u ambulantních specialistů. I tam však více trhu znamená lepší služby nemocným. Složitější je to v nemocnicích. Souvztažnost mezi kvalitou práce a platbami od zdravotních pojišťoven se hledá těžko. Velmi často se špatný lékař – který „splní body a hospitalizace“, ale neléčí – nemocnici vyplatí více než vyhledávaný a uznávaný odborník, jenž soustavně a nevyhnutelně překračuje všelijaké limity. Část lékařů je vlastně z ekonomického hlediska numerickými položkami k naplnění Přílohy číslo 2 ZP. Pak chápu, že chtějí mít lékaři skrze své odbory zajištěn svůj podíl na obratu nemocnice. To bych ale spíše než tabulkovými platy řešil regulací nepodkročitelného procenta obratu směřovaného na mzdy. S dělením podle zásluh managementem. Tak zajistíme všechny lékaře a jakžtakž odměníme ty dobré. Nemocnice žijí v podmínkách socialistického plánování, toto by mohla být řekněme „perestrojka“.

MUDr. Lukáš Velev,

ředitel Nemocnice Jihlava, p. o.

Dovolím si odpovědět jako ředitel i jako lékař. Podle mě „tabulkové platy“ nejen lékařů, ale všech zdravotníků (nebo aspoň klíčové části) zatím stále smysl mají. Obdobné bude platit u všech profesí, které neprodukují přímo obchodovatelné hodnoty. Hodnotový systém české společnosti, pokleslá politická kultura, vztah politiků ke zdravotnictví i absence principů občanské společnosti neskýtají záruku ohodnocení lékařské práce odpovídající stupni její náročnosti a požadavkům na vzdělání. Důkazem pokřivených vztahů je celá řada nesmyslných experimentů v resortu, naposledy zcela nekoordinovaná a chaoticky „zběsilá“ restrukturalizace lůžkové péče v režii politiků a zdravotních pojišťoven. České zdravotnictví a rozhodující politické subjekty v něm jsou pod silnou kuratelou komerčních subjektů, zejména farmaceutických firem a dodavatelů zdravotnické techniky. V protikladu k tomu jsou výstupy systému stále ovlivněny socialistickým pohledem na lékaře jako „opraváře těl dělnické třídy“. Zcela nelogicky je toto vnímání silnější u lidí ve vybrané části tzv. pravicového myšlenkového spektra. V takovém prostředí nemůže vzniknout reálné, chcete‑li tržní ohodnocení práce lékařů a zdravotníků. Příměr, jejž kdysi použil prof. Pavel Pafko po úspěšné operaci prezidenta Václava Havla, tedy že jeho operace stála méně než oprava vládního mercedesu, zůstává stále platný. Jako legitimní však vnímám diskusi, zda je nezbytné stanovit platy striktní tabulkou se zaručeným růstem, podmíněným věkem. Podle mého by měla být garantována minimální úroveň příjmů jednotlivých profesních skupin, odpovídající nárokům na celoživotní vzdělávání, úroveň požadovaných znalostí a dovedností, profesní odpovědnost, náročnost práce. Tomu ale také musejí být přizpůsobeny kalkulace úhrad a zaručený příjem zdravotnických zařízení. Kvalitní zdravotnictví nemůže být levné. Může být pouze více či méně efektivní. České zdravotnictví měřeno demograficky a výsledky léčby efektivní je, vzdor excesům, jako je robotická chirurgie, kybernetický nůž, nelogická alokace vybrané techniky. Efektivity dosahuje díky relativně nízkému ohodnocení zdravotníků.

MUDr. Miloš Voleman,

místopředseda LOK‑SČL

V současné situaci máme systém, kdy mají nemocnice různé zřizovatele, ale jsou financovány z jednoho finančního zdroje. Dělají stejnou práci, jsou v jednotném systému zdravotního pojištění, ale na zaměstnance těchto nemocnic se vztahují různé platební předpisy. Myslíme si, že tento stav je špatný – nemocnice nejsou v systému veřejného zdravotního pojištění komerčními subjekty a rozhodně by se na ně neměly vztahovat principy platné pro komerční organizace. Volně smluvní mzda je prostředek pro subjekty, které by měly produkovat zisk. V okamžiku, kdy jsou nemocnice v tomto systému zaměřeny ne na tvorbu zisku, ale na poskytování veřejné služby, by jejich zaměstnanci měli být odměňováni nikoli podle komerčního systému, ale podle jiného. Co se tabulkových platů týká, ty už ve své podstatě zrušeny byly. Místo nich existuje pásmové odměňování a možnost smluvního sjednání platu je dnes velmi široká. Proto byly tabulkové platy vlastně v tichosti zrušeny, aniž by se o tom nějak mluvilo. Je už věcí organizace, zda tabulkový plat zachová či nikoli. V tabulkách je navíc řečeno, že existují platové třídy a platové stupně. Platová třída závisí na postavení a kvalifikaci zaměstnance, zatímco platový stupeň je automatické zvyšování platu podle odpracovaných let. Systém tříd stále funguje, ale platové stupně byly v tichosti zrušeny. K odpracovaným letům nyní zaměstnavatel přihlížet může, ale také nemusí. Řešit nyní zachování či zrušení tabulkových platů ve chvíli, kdy byly už vlastně de facto zrušeny, je trochu irelevantní. LOK‑SČL však usiluje ještě o jinou věc – jde o záležitost, již jsme přebrali z okolních zemí. Chceme, aby měli všichni zaměstnanci systému veřejného zdravotního pojištění garantován minimální plat a případná navýšení aby byla zcela v kompetenci zaměstnavatele. Mělo by být úplně jedno, kdo je zřizovatelem – město, kraj, stát… Co se komerční sféry týká – tam už je to zcela na libovůli zaměstnavatele. Pokud by však zařízení fungovalo ve sféře veřejného zdravotního pojištění, platila by pro něj stejná pravidla. Tím by se současný systém prudce zjednodušil.

Problémem u nás je, že minimální mzda pro lékaře je bez ohledu na kvalifikaci uzákoněna na 16 600 Kč hrubého, což je žalostně málo. Minimální mzda by se podle nás měla odvíjet od průměrného platu a nastupující lékař by měl mít garantován nástupní plat ve výši jeden a půl násobku průměrné mzdy v ČR. Plně kvalifikovaný specialista ve vedoucí funkci by pak měl mít garantován trojnásobek průměrné mzdy v ČR. Tento návrh připravujeme formou zákona a bude se o něm hovořit na příštím sněmu LOK‑SČL.

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune