Lze jednoduše říci, kdy je lékař starý?

MUDr. Radkin Honzák, CSc.,

psychiatr

Věk nemůže být limitujícím faktorem pro výkon lékařského povolání, ani když doktor nehraje na varhany jako Albert Schweitzer. Profesor Vondráček, u něhož jsem začínal, byl nepřítelem ageismu, kterému se tehdy ještě tak neříkalo, a hlásal, že jídlo může být přesolené, káva přeslazená, ale člověk nikdy nemůže být přestárlý. Navíc se toto kritérium jeví jako zcela idiotské v době, která – vzhledem ke zlepšenému zdravotnímu stavu – naprosto oprávněně posouvá věkovou hranici odchodu do důchodu.

Jsou doktoři, kteří by neměli dělat medicínu ani v produktivním věku, protože k tomu nemají charakterové a/nebo odborné předpoklady. Ti mazanější si to uvědomí a jdou do politiky nebo do managementu, kde většinou škodí daleko více, to je ale jiná pohádka.

Pokud jde o rozhodnutí ředitelství FN Motol, mám pro sebe dvě vysvětlení: buď má málo peněz, nebo mu vadil někdo konkrétní, koho však nemohlo jen tak vyhodit. V obou případech je to řešení zhovadilé. K první variantě bych se klonil v případě Národního muzea, kde byla podobným verdiktem dokonce stanovena hranice 70 let. Podle této logiky by měl prezident Masaryk abdikovat v roce 1920!

Pokles výkonnosti není lineární funkcí věku, poznatky z oblasti neuroplasticity ukazují na nesmírné kompenzační schopnosti mozku. Na druhé straně stáří, stejně jako biologické mládí, není samo o sobě zásluha, a jak říkal Jan Werich, každej starej blbec bejval někdy mladej blbec. Klinická medicína, zejména ta v první linii, není jen otázkou vědy, ale také otázkou umění, umění vztahu. Jako starý doktor vím, že mám své staré pacienty, kterým mohu být daleko užitečnější tím, že s nimi jsem, než posledními výkřiky vědy. Má‑li se však tímto precedentem vzkřísit komunistický slogan „Dědeček a babička, ujídaj nám chlebíčka“, tak Bůh s námi!

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc.,

ředitel Psychiatrického centra Praha

Určitě by neměli být ve funkcích přestárlí přednostové, co se drží zuby nehty a nepustí nikoho za sebou. Na druhou stranu jsem proti horní hranici věku pro výkon lékařského povolání. To, jak je kdo fit a jak je potřebný, je velmi individuální, a to jak na straně lékaře, tak zaměstnavatele, a nakonec i z hlediska potřeb pacientů či případně studentů. Odchod těch, kdo celý život odváděli kvalitní práci, by měl být důstojný a nenáhlý. Vážím si přednostů a primářů, kteří poskytují důstojný prostor, byť třeba i jen na symbolický úvazek, těm, kdož šli před nimi, a stále mají co nabídnout.

Doc. MUDr. Bohumil Seifert, Ph.D.,

Ústav všeobecného lékařství 1. LF UK v Praze

To je choulostivá otázka, zejména v oborech, kde působí lékaři autonomně, nezávisle, jako např. v oborech primární péče. Nemáme k dispozici kritéria, na jejichž základě bychom mohli říci, že péče poskytovaná praktickými lékaři ve věku např. nad 65 let je méně kvalitní nebo pro pacienty méně bezpečná. Svobodná volba lékaře nepomáhá, protože generace, která s lékařem stárne, na něj obvykle nedá dopustit. Věkový průměr všeobecných praktických lékařů v České republice je 54 let. V Evropě na tom nejsme ještě nejhůře, například švýcarští praktičtí lékaři jsou v průměru o tři roky starší.

Je jasné, že obory pro svůj rozvoj a odpověď na rostoucí nároky potřebují generační obměnu; ta vyžaduje dostatečnou produkci nových kvalitně vzdělaných lékařů na straně jedné a vytvoření podmínek pro jejich uplatnění na straně druhé. Společnosti by mělo nade vše záležet na tom, aby lékaře v republice nejen udržela, ale také udržela ty nejlepší.

Tlak na místa v praxích vytvoříme podporou specializačního vzdělávání praktických lékařů. Potřebujeme vyjasnit pravidla předávání praxí. Pak bude možné stanovit striktní kritéria pro samostatné působení lékařů např. nad 70 let v praxi a časově toto působení omezit. Uplatnění nástroje omezení výkonu praxe z důvodu věku vidím v oblasti smluvních vztahů s pojišťovnami.

Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.,

místopředsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP

Myslím si, že diskuse k věkovým hranicím některých povolání může být stejně bezbřehá jako diskuse ke kvótám pro ženy v politice. Já osobně jsem pro eliminování ageismu – diskriminace z důvodu věku, takže jsem proti omezení věkem. Na druhou stranu si myslím, že je zapotřebí i v této oblasti aplikovat zdravý rozum a rozumnou zodpovědnost. Otázka nediskriminace má však i svou druhou stranu, jíž jsou stejná nejen práva, ale i povinnosti. Pokud tedy bude lékař či vysokoškolský učitel pracovat jako jeho mladší kolegové, je to v naprostém pořádku. Pokud je však někdo veden jen na výplatní listině a ve skutečnosti nepracuje (a to mu nemusí být ani 80), asi není něco v pořádku, a to nejen manažersky.

Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.,

děkan 1. LF UK v Praze

Domnívám se, že u většiny profesí není stanovena horní věková hranice pro výkon povolání, tak proč by profese lékaře měla být výjimkou. Důležité a podstatné je, zda lékař sleduje novinky a odborný vývoj ve svém oboru. Paradoxně někdy i mladší lékař může ustrnout se svými vědomostmi z období atestace a starší lékař má vědomosti mnohem aktuálnější. Znám řadu lékařů, kteří i ve vyšším věku aktivně působí a pomáhají pacientům v souladu s požadavky moderní medicíny. Často jde o docenty a profesory na lékařských fakultách, kteří se neustále vzdělávají. Obecně by měla platit pro lékaře (v řadě zemí EU tomu tak je) povinnost získávat kredity ze vzdělávacích akcí, čímž lékař prokazuje svoji účast na kontinuálním vzdělávání. U nás je taková praxe dobrovolná a je vyžadována pouze pro vedoucí funkce.

MUDr. Michal Sojka,

mluvčí České lékařské komory

Schopnosti a kvalita jsou individuální a mění se individuálně s věkem. Těžko si lze představit nějakou arbitrárně stanovenou hranici, za níž by lékaři bylo zakázáno pracovat. V některých státech něco podobného existuje, ale u nás bych si něco podobného nepřál. Je plno lékařů v důchodovém věku, kteří pracují na částečný úvazek v nemocnicích, nebo mají svoji praxi a pracují ke spokojenosti pacientů i kolegů. Na odděleních nemocnic je mnoho starších lékařů, kteří mají svým mladším kolegům ještě mnoho co předat. Čili řešení je individuální, v nemocnici v rukou šéfa oddělení nebo kliniky, jenž by měl rozhodnout o kvalitách a potřebnosti takového staršího lékaře. Rozhodně by o nich neměl rozhodovat ředitel ze své pracovny. Co se soukromých ordinací týče, tam by měla také rozhodovat kvalita a nikoli jenom věk. Navíc v mnoha nemocnicích je nyní personální situace velmi špatná, takže bez pomoci lékařů důchodců se tam neobejdou. Obávám se, že u nás nebude důvodem pro ukončení pracovního úvazku lékaře důchodce kvalita práce a péče o pacienty, ale čistě jen ekonomická otázka, protože čím je lékař starší, tím má vyšší plat.

Doc. MUDr. Milan Kment, CSc.,

bývalý předseda Centrální etické komise Ministerstva zdravotnictví ČR

Názor na životní délku práce lékaře má mnoho aspektů. Limitujícími činiteli jsou jeho tělesná a duševní schopnost. Rozdílné je i pojetí práce na univerzitním pracovišti a v terénu. Lékař, zvláště pracující v nemocnici fakultní, nemá v životě většinou žádného aktivního koníčka, jemuž by se mohl po skončení práce věnovat. Je totiž natolik svázán s trvalým studiem a narůstajícím množstvím pacientů i jejich osudy, které do sebe celoživotně ukládá, že už mu na něco dalšího nezbývá čas ani energie. Navíc je zde jeho role spojena i s emočními rituály, jakými jsou promoce, výuka mediků a sester, vychovávání postgraduálních studentů – nástupců v oboru, dále semináře, přednášky na domácí půdě na vyžádání i v zahraničí. Jsou země, kde je pro ukončení práce lékaře stanoven věkový limit, např. v Německu. To ovšem lékař ví již při promoci a celý život se na to připravuje. Proto by u nás taková změna musela být známa mnoho let dopředu, aby si dotyčný mohl připravit náhradní řešení volného času. Říci lékaři nad určitou věkovou hranici, že od zítřka končí, je poněkud kruté. Často náhlé přerušení emoční vazby psychicky neunesou a brzy zemřou. Takový případ nastal v 70. letech 20. století, kdy se tehdy dva nic netušící šéfové ústavů, žijící ve vědomí, že svůj post mají nadosmrti (prof. Borovanský – anatomie, prof. Jaroš – ortoped), dozvěděli, že za několik měsíců, po dovršení 65 let, končí, a brzy nato zemřeli. Dalším důležitým aspektem je finanční situace. V západních zemích je lékař na důchod zabezpečen dostatečnými úsporami, v naší zemi tomu tak dosud není. Proto, aby udržel svůj jakžtakž uspokojivý sociální status, je nucen pracovat, dokud je mu to umožněno, většinou až do smrti, resp. závažného onemocnění. Dalším aspektem je i potřeba společnosti. Starší lékaři jsou klidnější, mají hodně zkušeností, jsou konzervativnější, mnoho náročných nebo diskutabilních výkonů či rozhodnutí odloží a situace se často vyřeší sama či poradí alternativní řešení. Jsou tedy jakýmsi nárazníkem s vyrovnávací schopností entuziasmu mladých, kteří ještě neznají historii a pouští se do všeho nového s přílišným zanícením. Proto by tato věková kategorie neměla chybět, podobně ovšem zrovna tak střední generace, která z nemocnic odchází do lépe honorovaných soukromých zařízení.

MUDr. Josef Žán, CSc.,

Rokycany

Stanovit závazným předpisem horní hranici pro výkon lékařské praxe by bylo nadbytečné a diskriminující. Nadbytečné proto, že všichni zainteresovaní mají povinnost vzhledem ke zdravotnímu stavu „starého“ i „mladého“ lékaře vyloučit ze samostatné medicínské praxe. Vždyť zaměstnavatel má povinnost postupovat podle zákoníku práce, komory podle svých licenčních řádů a zdravotní pojišťovny mají mohutný omezující nástroj v praxi své smluvní politiky. Ve všech případech ovšem musí platit, že praktikujícímu lékaři bude řádně prokázána nedostatečná kvalita jím poskytované péče; trapné by byly jakékoli zástupné důvody. Každý ať koná svou povinnost de lege lata a nežádá pokrytecky další zbytečné zákony a předpisy. V demokratickém státě existuje navíc pojistka v soudní moci.

Diskriminuje snad někdo věkovým limitem politiky, vědce, umělce? Pokud by iniciátor a zastánce omezení věkem chtěl srovnávat výkon funkce soudce s výkonem lékařské praxe, doporučuji mu blíže se seznámit s důvody takového omezení u soudců komplexně.

Všichni víme, že pojem stáří je relativní. Každý starší pracovník ve své vlastní involuční době by měl ovšem sám uvážit, kdy přiměřeně „ubrat plyn“ na pedálu osobní pracovní zátěže a věnovat se svému oboru spíše zpovzdáli.

Jsou tu pacienti, a o ty jde v první řadě; novodobý slogan zná „první řadu“ v jiné souvislosti. Nihil nocere.

MUDr. Pavel Chrz,

prezident České stomatologické komory

Zubní lékařství je fyzicky náročné povolání, a proto otázku omezení věkem diskutujeme velmi často. Způsobilost pracovat u křesla je individuální v závislosti na fyzických a psychických dispozicích každého jednotlivce. Je mnoho zubních lékařů, kteří dokážou ošetřovat své pacienty i v pokročilém věku se stejným fortelem a odbornou erudicí jako jejich o mnoho mladší kolegové. K tomu významně přispívá i systém celoživotního vzdělávání, organizovaný Českou stomatologickou komorou, který i starším zubním lékařům umožňoval držet krok s oborem a pacientům poskytovat moderní stomatologickou péči. Jsou země, které věkovou hranici pro výkon povolání zubního lékaře již stanovily, a zdravotní pojišťovny s lékařem nad vymezený věkový limit nenavážou smluvní vztah. Vzhledem k tomu, že každý člověk je individualitou a můžeme potkat stejně tak dvacetiletého starce jako sedmdesátiletého mladíka, nepovažujeme toto řešení za příliš šťastné. Většina zubních lékařů v České republice překročila padesátku a těch, kdo by je nahradili, je nedostatek. Proto si velmi vážíme kolegů, kteří bez ohledu na důchodový věk, pokud mohou, zůstávají i nadále u zubařského křesla a jsem přesvědčen, že stejně to vnímají i jejich pacienti.

MUDr. Roman Kraus, MBA,

ředitel FN Brno

Myslím si, že by neměla být jakákoli rigorózně stanovená věková hranice pro výkon nejen lékařského povolání, ale i jakéhokoli jiného povolání. Věk kalendářní a biologický je vysoce individuální a ve svobodné a otevřené společnosti by neměl být regulován žádnou zákonnou ani podzákonnou normou. Těch už máme pro všemožné činnosti nadbytek. Je vždy odpovědností manažerů, koho a jak zaměstnávají, a hledisko věku, pohlaví, rasy a dalších podobných atributů je marginální. Na druhou stranu současné socialistické zákoníky práce v zemích EU včetně ČR nedávají téměř žádnou možnost zvláště státním zaměstnavatelům zbavit se pracovníků špatných bez ohledu na jejich věk.

Zdroj: Medical Tribune