Liga lidských práv: zákon o zdravotních službách je paskvil

Právnička Ligy lidských práv, Zuzana Candigliota píše pro Medical Tribune svůj pohled na zákon o zdravotních službách.

Domnívám se, že výsledné zpracování zákona o zdravotních službách je v některých podstatných bodech tak nekvalitní, že by se za to měla u odpovědných osob na Ministerstvu zdravotnictví vyvodit osobní odpovědnost. Na vytvoření vyvážené úpravy v tak citlivých otázkách, jako je souhlas u nezletilých, se měli podílet experti na zdravotnické právo a zdravotničtí pracovníci z praxe. Neměli to rozhodovat úředníci od stolu, jak se evidentně stalo.

Dosavadní právní úprava byla téměř bezproblémová a vycházelo se z občanského zákoníku a způsobilosti k právním úkonům – lékař sám posoudil, zda je nezletilý rozumově vzhledem ke svému věku vyspělý dát samostatně souhlas. Úprava se pro usnadnění rozhodování lékařů mohla vylepšit tak, že by např. od 15 let nezletilí automaticky rozhodovali sami, až na výjimku, kdy jde o závažný zákrok (např. operace), kdy si lékaři vyžádají stanovisko rodičů. To, co ale nakonec vzniklo, je v rozporu se zájmy všech zúčastněných – nezletilých, rodičů, lékařů, ale také v rozporu s novým moderním občanským zákoníkem.

Například při rozporech mezi názorem nezletilého a rodičů, nebo v případě zákroku, který může negativně ovlivnit další zdravotní stav pacienta a kdy se nepodaří získat souhlas obou rodičů, by se měl lékař obrátit na soud a ten ustanoví opatrovníka, který rozhodne. Nebude to tedy soud, kdo rozhodne v tak závažné otázce, ale třeba nějaká paní ze „sociálky“. Takovou úpravu se neobávám označit jako protiústavní. V novém občanském zákoníku je úprava, podle které má v takových případech rozhodnout nezávislý soud.

V médiích diskutovaným případem byl postup při očkování dětí, které nepochybně může negativně ovlivnit zdravotní stav nezletilého pacienta nebo jeho kvalitu života, a tudíž se jedná o zákrok, kdy je potřeba dle zákona o zdravotních službách souhlasu obou rodičů. K očkování by se tedy měli dostavit oba rodiče, oba by měli být poučeni a oba by měli dát souhlas. Je otázka, zda lze připustit souhlas druhého z rodičů např. po telefonu. Pokud z mnoha různých důvodů nebude možné souhlas druhého z rodičů získat, očkování by dle zákona mělo být buď odloženo nebo by se měl pediatr obrátit na soud. Je to zcela absurdní úprava a upozornili na ni sami lékaři, kteří si uvědomili její důsledky v praxi.

Liga lidských práv připomínkovala zdravotnické zákony již od počátku legislativního procesu, nejprve prostřednictvím Rady vlády pro lidská práva. Některé naše návrhy byly přijaty, některé ne. Naše poslední zásadní připomínky, které jsme uplatňovali až v poslanecké sněmovně, jsou zde - http://www.ferovanemocnice.cz/data/10pripominek_zdravotnicke_zakony.pdf. Informovaného souhlasu u nezletilých se týká bod třetí a částečně též bod devátý.

Domnívám se, že zjištění názoru nezletilého pacienta je správné a mělo by být v lékařské praxi samozřejmé, pochopitelně vždy s ohledem na vyspělost dětského pacienta. Asi žádný lékař se asi nebude ptát na názor dítěte předškolního věku, zde by měl určitě hrát roli jen názor rodičů a skutečnost, zda je péče v zájmu dítěte. Avšak to neznamená, že by lékař neměl dítěti přiměřeným způsobem vysvětlit, co se s ním bude dít a brát ohledy na jeho psychologické potřeby apod.

Zákonná úprava je sice opravdu velmi nekvalitní, ale v praxi se určitě dá něco dělat tak, aby se její následky co nejvíce zmírnily:

-          všichni lékaři (nejen dětští) mohou úpravu ignorovat a vycházet z občanského zákoníku a postupného nabývání způsobilosti k právním úkonům a Úmluvy o právech dítěte a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž tyto dva mezinárodní dokumenty mají aplikační přednost před vnitrostátní právní úpravou. Podle Úmluvy o právech dítěte je třeba jednat v zájmu dítěte a věnovat pozornost jeho názorům podle jeho vyspělosti.  Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba vycházet z tzv. faktické způsobilosti k právním úkonům, to znamená, že by se mělo v každém individuálním případě posuzovat, zda osoba (nezletilý) je schopna o sobě rozhodovat samostatně.

-          To v praxi znamená, že si lékaři mohou určit vlastní věkovou hranici (např. 15 let), od které se při běžné zdravotní péči spokojí pouze s informovaným souhlasem nezletilého. Je to ale rizikové z toho pohledu, že by se rodiče mohli cítit dotčení na svých právech (pokud od nich nebyl vyžádán souhlas) a lékaře zažalovat. Podle mého názoru by ale taková žaloba neměla mít šanci z toho důvodu, že k umělému přerušení těhotenství se od 16 let věku dívky též nikdo neptá na názor rodičů, tak proč by se jich lékař měl ptát na názor u stejně starých nezletilých k poskytnutí méně závažné péče? Stejně by ale mělo dojít co nejdříve ke změně právní úpravy. Lékaři mohou situaci také řešit předpřipravenými formuláři.

-          Pro očkování si mohou také vytvořit formuláře informovaných souhlasů, které předloží rodičům předem, aby to mohli oba doma podepsat a k očkování se mohl s dítětem dostavit pouze jeden z nich. Další možností je opět úpravu vykládat velmi restriktivně (např. že zákrokem, který může negativně ovlivnit zdravotní stav nezletilého, se budou považovat jen operace) a spokojit se pouze se souhlasem jednoho z rodičů a právní úpravu tak do velké míry ignorovat.

-          Vzhledem k tomu, že zákon hovoří o tom, že je třeba zjistit názor nezletilého, „který je s ohledem na svůj věk schopen vnímat situaci a vyjadřovat se“, mohou si lékaři pro sebe stanovit věkovou hranici, od které budou zjišťovat názor nezletilého, v praxi by se mohlo jednat o děti, které již chodí do školy. Názor nezletilého mohou lékaři zapsat do dokumentace jedinou větou, čímž uspokojí nároky právní úpravy a sníží tím svoji administrativní zátěž. Blíže by měli popsat do dokumentace názor nezletilého v případech, kdy skutečně vzniknou rozpory mezi názory nezletilého a rodičů

Zuzana Candigliota, www.tribune.cz

autorka je právničkou Ligy lidských práv

Zdroj: www.tribune.cz