Lidé v horách

Od dob Aristotelových (384–322 př. n. l.) se táhne debata, v současnosti zbytečná, za co v lidské osobnosti odpovídá příroda neboli dědičnost a za co odpovídá prostředí, to jsou všechny zevní vlivy počínaje nitroděložním životem. Aristoteles si myslel, že na svět přicházíme jako nepopsaná tabulka, do které se otiskne výchova. Což padlo. Lidská osobnost je výsledek trvale běžící hry mezi geny, mozky, zevním a vnitřním prostředím.

Nejrozšířenější současný model lidské osobnosti, Velká pětka, říká, že lidskou osobnost vystihuje pět faktorů:

• přívětivost, to jsou lidé altruističtí, s tendencí důvěřovat,
• svědomitost, tito lidé jsou odpovědní, mají smysl pro povinnost,
• extraverze, extraverti jsou obrácení do světa, opakem extraverta je introvert,
• neuroticismus, výstižněji negativní emocionalita, charakterizovaná citovou nestabilitou, napětím, úzkostností, a konečně
• otevřenost vůči zkušenosti, což jsou lidé zvědaví, nekonvenční a s velkou představivostí.

Každý faktor má šest dílčích charakteristik neboli fazet.

Lidskou osobnost si tedy můžeme nakreslit jako graf, jehož třicet sloupků bude ukazovat skóre, kterého jedinec v různých fazetách dosáhl. A dovedete si představit obrovský počet kombinací faktorů i fazet, každý máme tu svou a nadto se různě uplatňují v různých sociálních souvislostech. Na druhé straně lidé velmi dobře odhadují jak svou osobnost, tak osobnost svých blízkých. Na rozdíl od charakteru národního, ten je u zkoumaných národů stereotypem udržujícím národ pohromadě.

Osobnostní faktory lze docela dobře rozlišit při vyšetření činnosti mozku funkční magnetickou rezonancí. Činnost některých sítí odpovídá přívětivosti, jiných svědomitosti, dalších extraverzi, neuroticismu, jemuž se také říká záporná emocionalita, nebo otevřenosti.

Heritabilita neboli dědivost udává, jak velký podíl proměnlivosti nějakého znaku je podmíněn geneticky. Dědivost základních faktorů lidské osobnosti Velké pětky se pohybuje kolem 50 %. Takže prostředí ovlivňuje také.

Čehož si byli vědomi antičtí, středověcí i novověcí autoři, kteří však mysleli na celé národy. Například František Palacký v úvodu do Dějin národa českého v Čechách a na Moravě píše:

„Neb ačkoli my toho jistiti nechceme, že by národové vůbec tělesnou a mravní povahu brali ze spůsoby, polohy a povětrnosti zemí těch, ve kterýchžto přebývají: předce také nemůžeme zapírati, ano, na jevě jest, že příležitosti, polohy a nehody, jež každá země z přirození svého naskytuje, mocně působí v rozvíjení se a ve směru života národního“.

Jestliže prostředí ovlivňuje národy, musí ovlivňovat i jedince. Výzkum geografického ovlivnění osobnosti se zaměřoval na klima, zdroje, patogeny, migraci a sociokulturní vlivy.

Kupodivu málo se zkoumalo, jaký vliv má život v horách na rozdíl od života v rovinách. Do některých horských oblastí lidé putovali až naposledy, jsou drsné, vzdálené, život je tam tvrdý. Příkladem jsou evropští osadníci v USA a Kanadě nebo japonští po reformě Meidži (1868).

Podle hypotézy dobrovolného usazování nabízejí hraničářské oblasti, včetně horských, nezávislost. Něco za něco. Drsné podmínky vybíraly lidi s nižší mírou prosociálního chování, chránící své zdroje, nedůvěřivé k cizím lidem, ochotné a schopné riskovat, individualisty spoléhající na sebe.

Platí to?

Američtí vědci nejprve dvěma veličinami určili, co je život v horách. První veličina je tvar a strmost kopců a hor, druhá je nadmořská výška. Centrum zkoumané oblasti určilo poštovní směrovací číslo, měřeny byly okruhy o poloměru 20 a 50 mil (to je přibližně 32 km a 81 km).

Pak u lidí, kteří tam žili, určili profil osobnosti.

Čím byla oblast hornatější, tím byla ve dvacetimílovém poloměru nižší míra přívětivosti, svědomitosti, extraverze, ale i neuroticismu. Naproti tomu míra otevřenosti vůči novým zkušenostem byla podstatně vyšší. Její vliv překonával výši příjmu, sociální vrstvy, rasu, zeměpisnou šířku i extraverzi, výši vzdělání i hustotu obydlení.

V okruhu s poloměrem 50 mil byly zjištěny analogické výsledky s jednou odlišností: nebyl zjištěn vztah k extraverzi.

Smíšené výsledky byly zjištěny při porovnání místa, kde lidé žili v současnosti, s místem, kde žili v mládí. Jestliže se lidé v horách narodili, pak byli méně přívětiví, méně svědomití a méně extravertovaní. Jestliže lidé do hor přišli v životě později, byli otevřenější a jejich míra neuroticismu byla nižší. Rozdíly se objevily při porovnání populace z amerických východních a západních horských oblastí. V západních horských oblastech Spojených států se vztah mezi hornatostí a profilem osobnosti nezměnil s výjimkou svědomitosti, jejíž vztah k hornatosti přestal být statisticky významný. Ve východních horských oblastech přestal být významný vztah hornatosti k přívětivosti a extraverzi, zato byl významný vztah k neuroticismu.

Studie tím potvrdila starší výsledky, které říkaly, že hraničáři žijící v horách jsou drsní: méně důvěřují, méně pečují, méně odpouštějí a jsou méně laskaví než lidé, kteří v horách nežijí.

Životní strategie původních osadníků hor byla teritoriální. Byli zaměření na sebe, dbali o nezávislost a izolaci.

Nízká míra rozměru svědomitost odpovídá sklonu k rebelantskému postoji, lhostejnosti, nepodrobivému chování, individualistické egocentricitě.

Nízká hladina neuroticismu odpovídá potřebě nezávislosti, asertivitě a sebedůvěře lidí, kteří se musejí spoléhat na sebe.

Vysoká míra otevřenosti vůči novým zkušenostem je předpokladem přežití v drsných horských podmínkách. Otevřenost vůči novým zkušenostem, znak individualismu, předpovídá ochotu měnit prostředí, putovat za cílem, který je v současném prostředí nedosažitelný, například za pocitem svobody a bohatstvím.

Z porovnání mentality lidí žijících ve východních a západních horských oblastech USA sice vyplynuly rozdíly, nicméně život v horách osobnost utváří bez ohledu na změnu, kterou horské oblasti prodělaly od dob prvních osadníků.

Například lidé s poustevnickými sklony, s vysokou mírou neuroticismu, v horách nalézají klid a izolaci. Od mentálně vysoce odolných prvních osadníků, pionýrů Západu, lidí s rebelantskými sklony a nízkou hladinou neuroticismu se tito lidé odlišují.

Zda jde o něco specifického pro horské oblasti USA, případně pro populaci USA obecně, by ukázalo porovnání s lidmi žijícími v horských oblastech, kteří hraničáři nebyli a nejsou, například s lidmi, kteří jsou usedlí v horách odedávna, například ve Švýcarsku, Rakousku, Japonsku a na Kavkaze.

Mechanismům, které zátěž, tedy nějakou podobu stresu, zvládají a vracejí živé bytosti do rovnováhy, se říká alostáza. Lze ji měřit koncentrací stresových hormonů, například adrenalinu nebo kortizolu, a markerů imunity, stejně jako stavem látkové výměny, funkcí srdce a cév. Míra alostatické zátěže dobře předpovídá nemocnost a úmrtnost.

Takže lze porovnat alostatickou zátěž a osobnost v docela rovném Dánsku s drsnými americkými horaly. Rostoucí alostatická zátěž měřená čtrnácti markery v docela mírném prostředí současného Dánska u mužů a žen ve středním věku snižuje míru otevřenosti a svědomitosti, u mužů zvyšuje míru extraverze. Vezmou‑li se v úvahu sociální a demografické faktory, to je výše vzdělání měřená počtem roků povinné školní docházky, kvalifikace v učení, vysokoškolské vzdělání, jakož i sociální úroveň určovaná v šesti vrstvách, dále kouření cigaret, spotřeba alkoholu a tělesná aktivita ve volném čase, pak je vztah alostatické zátěže k otevřenosti u obou pohlaví méně výrazný. U mužů se zeslabí vztah k extraverzi a propadne se skóre přívětivosti.

Takže se v jedné z nejcivilizovanějších zemí světa, nadto zemi rovinaté, děje při větší zátěži něco podobného jako u lidí vysoko v horách. Tak vidíte, jak si prostředí hraje s geny.

Zdroj: MT