Leoši, zahraj to znovu
Zda se mu skutečně podaří mezi zájmovými skupinami alespoň v některých oblastech skutečně dosáhnout konsenzu, je ve hvězdách, ale z lidí, kteří přicházeli na tento post v úvahu, je Leoš Heger jednoznačně nejlepší volbou.
Jistě pro něho, jako pro dlouholetého šéfa fakultní nemocnice, není tajemstvím, že kdo chce zefektivnit zdravotnictví, nemůže jít primárně »po pacientovi« formou poplatků. Zejména ne poté, co se dostane do ordinace nebo nemocnice. Je přitom pravda, že velká část nákladů na zdravotní péči souvisí se životním stylem. Ovšem ten neovlivníme následnou »sankcí« v podobě vysoké spoluúčasti pacienta.
Ekonomická motivace na zdravém životním stylu, zejména pokud jde o potlačování rizikových faktorů typu kouření, nadměrné konzumace alkoholu a přejídání se, je cestou spoluúčasti obtížně dosažitelná. Brání jí časový posun mezi příčinou a následkem rizikového chování. Ten se počítá v desítkách let a člověk je od přírody na odpírání rychlého uspokojení špatně ustrojen (důkazy najdete, kam oko pohlédne).
Ve většině evropských zemí se snížení spotřeby škodlivých substancí motivuje prostřednictvím daňové soustavy (DPH a spotřební daně, které se vybírají relativně snadno) a část výnosu je směřována do pokrytí nákladů zdravotnictví, a z finančního hlediska tak limituje solidaritu zodpovědných s těmi, kteří mají vlastní vinou zvýšené zdravotní riziko.
Druhou oblastí, kde je potenciál zlepšení značný a z hlediska nákladů v podstatě rozhodující, je nastavení takové organizace zdravotní péče a úhrad za ní, která bude motivovat zdravotnická zařízení na dosažených výsledcích prostřednictvím měřitelného zlepšení zdravotního stavu pacientů, nikoli na »honění« výkonů nebo »podléčování« kvůli úspoře nákladů. Je evidentní, že ekonomická motivace zdravotnických zařízení i pacientů nesmí být protichůdná a musí jít stejným směrem. úhrady musejí podporovat koordinaci péče (správná akce ve správný čas a na správném místě) a výsledky musejí být měřitelné a ověřitelné.
Třetí oblastí velkých potenciálních nákladových úspor je racionální struktura zdravotnických kapacit a nových investic. Není zkrátka obhajitelné pořizovat nové špičkové technologie a nemít finančně (úhradami od zdravotních pojišťoven) ani personálně pokryté jejich intenzivní, medicínsky prospěšné a nákladově efektivní využití.
To je tradiční bolest »provizního« systému, který se v českém zdravotnictví při rozhodování o investicích pevně zahnízdil.
I nesrovnatelně bohatší země, než je Česko, nasazování nových, často extrémně drahých technologií pečlivě zvažují a mají na to instituce, které v licenčním řízení nelze obejít.
Měřeno uvedenými problémovými oblastmi se pak definování dlouhodobě vzývaných standardů péče, zavedení připojištění za »nadstandard« a racionalizace spotřeby léků a zdravotního materiálu prostřednictvím pozitivních seznamů a elektronických aukcí jeví jako technicky perfektně zvládnutelné úkoly. Jakkoli u léků a zdravotního materiálu jdou tato opatření proti zájmům jasně definovaných skupin, které ze současného nedostatku transparence profitují.
Kolik má mít systém zdravotních pojišťoven, když jejich fúzi si vynutí již samotná regulace výdajů na jejich provoz? Jak zajistit, že se stanou efektivními nákupčími péče pro své pojištěnce? Jak nastavit dohled nad jejich finanční stabilitou a dodržováním nároku pojištěnce? To už je oproti ostatním výzvám, s nimiž se musí naše zdravotnictví vypořádat, skoro radost řešit.
Kéž bychom za čtyři roky mohli v souvislosti se zdravotní reformou v Česku použít bonmotu Winstona Churchilla, jímž svého času charakterizoval americkou politiku: »Nakonec to udělají správně, po vyčerpání všech alternativ.«
Ekonom, Miroslav Zámečník, ekonom, bývalý člen Národní ekonomické rady vlády
Zdroj: Ekonom