Lékař Vladislav Vančura – mistr literární exprese II

Vančura, stejně jako kronikář Kosmas, jeho alter ego, píše „řečí nejlepší a s nejvzácnějším uměním zaznamenávat paměť“. Obrazy jsou tak originální kompozicí autorovy imaginace, expresivního vyjadřování, historické věrnosti, a dokonce i jeho medicínských znalostí.

„Mor“

Příznaky infekční nemoci, která postihla českou jízdu v Itálii za panování krále Vladislava II., vylíčil spisovatel Vančura takto: „… zbrojnému lidu se věšelo na paty neštěstí a zlé nemoci. Vposled zalehl jejich tábory mor. Vojínové v strašných bolestech se svíjeli na podlaze stanů a horký vítr cloumal cípkem plátna a pootáčel korouhví nad vchodem, kterým již nikdo nevykročí. Mužové umírali po stech. Někteří tiše a bez hlesnutí, někteří s prohnutým hřbetem a s týlem zabořeným do písku, v úchvatu hrůzy a nevyslovitelného nepokoje. Jedni se plazili po loktech, aby si mohli o stvol trávy zchladit žhnoucí tvář, a opět jiní opírajíce se o kopí jako hmyz, který vleče smítku, po dlouhé hodiny se táhli k páchnoucímu džberu, jenž stál na dosah ruky.“ Sugestivně je vylíčeno i opatření mající zabránit šíření nemoci: „… rozkázal biskup, aby všichni, kdo onemocněli morem, byli odvlečeni k vozům. Lidem bez zjevných příznaků nemoci dovolil poodejít k táboru císařovu a sám zůstal s nemocnými. Dokonal druhého dne. Zemřel již na počátku strašné nákazy, která smetla bezpočet bojovníků…“

Historička medicíny docentka Marie Vojtová v knize Dějiny československého lékařství uvádí, že české vojsko zažilo dvakrát kruté epidemie při zahraničních taženích, roku 1167 při obléhání Ancony a roku 1191 při obléhání Neapole.

Utrpení knížete Jaromíra

„… Kochan najal vraha, který knížete vposled zabil. I zemřel Jaromír jako ubožák a jeho smrt je z nejstrašnějších umučení: vše, co je potupné, vše, co připomíná lidskou bídu, učiněno jest zjevným v té poslední jeho hodince. Byl zraněn, když si vyprazdňoval břich. Oštěp pronikl jeho zadnicí, rval mu střeva a zlámal se mezi kostmi pánve. Bylo mu dlouho umírati. Nemohl stát, nemohl spočinouti na loži a mučila jej strašná žízeň. Teprve devátého dne dokonáno jest trápení Jaromírovo.“

Antropolog Vlček popsal Jaromíra podle jeho pozůstatků jako muže 40 až 45 let starého, vysokého 180 cm, robustní kostry, s krevní skupinou B (až potud je popis shodný s pozůstatky jeho bratra Oldřicha). Jaromírovo tělo bylo hned po smrti nebo krátce po ní záměrně čtvrceno. Jaromír se narodil před rokem 990, kolem roku 1000 byl z rozkazu staršího bratra Boleslava III. Ukrutného vykleštěn, jako čtyřicetiletý byl v roce 1033 oslepen a asi ve 45 letech zabit. Vládl v letech 1004 až 1012. Na Křivoklátsku v pověsti o kopci Velízu nad vsí Kublovem si místní lidé vyprávějí o tom, jak tu Vršovci v čele s Kochanem Jaromíra mučili.

Exsanguinace

Přihodila se starému samotáři, když vytesával z kmene ukřižovaného Ježíše: „… jeho ruka umdlévala (…) svalil se na zem a dláto mu rozťalo zápěstí (…) cítím, řekl, že můj čas se naklání (…) hlas starcův slábl. I přiložili mu jeho synové a ženy jejich synů na ránu pavučiny a listí, na něž prý skanula krev prvého mučedníka, svatého Štěpána. Ale buď že listí nebylo trháno v pravou chvíli, nebo že úradek boží byl jiný, stalo se, že krev neustávala vytékati z rány. I zaschl ten ručej teprve v okamžiku, kdy se starcova duše oddělila od těla.“ Vančura se s pavučinou jako lidovým prostředkem na rány a oděrky jako lékař pravděpodobně setkal. Pavučina se objevuje také v léčebném arsenálu tuláka Černohusa ve spisovatelově epickém románu Tři řeky. Profesor Vondráček v knize Fantastické a magické z hlediska psychiatrie připomněl legendu o pavouku křižáku, který se snažil utkat pavučinu na krvácejících ranách Kristových, a připojuje, že pavučina skutečně urychluje srážení krve, je však nebezpečná jako zdroj infekce.

Zdroj: Medical Tribune