Léčba vlhkým hojením u praktického lékaře

Mám se slovem sakrální trochu problém. Představuji si něco spojeného s náboženstvím, kostelem, něco vznešeného. Sakrální krajina mi zní jako krajina duševního rozjímání. Jenže sakrální krajina v mé lékařské praxi je zcela jiné místo. Oblast, kde se imobilním pacientům velmi často tvoří proleženiny.

Proleženina je velmi nepříjemná a špatně se hojící záležitost. Aby se jí předešlo, musí se imobilní pacient správně polohovat a to je pro ošetřující personál, kterého je málo, poměrně zatěžující záležitost. I když se správně polohuje, stejně může proleženina vzniknout.

O správné prevenci a léčbě proleženin se toho napsalo a napřednášelo hodně. Teorie je vypracovaná. Ale rozdíl mezi praxí a teorií je u proleženin, z mého praktického pohledu, přímo nebetyčný.

Největší šlágrem pro hojení proleženin je tzv. vlhké hojení. Nic lepšího zatím nebylo vynalezeno. Jenže jsou zde překážky. Nemohu jen tak předepsat přípravek na vlhké hojení, aby se proleženina vyhojila co nejrychleji. Jsem patrně nezodpovědný jedinec, který by mohl aplikaci vlhkého hojení nějak zneužít či poplést a tak musím žádat o schválení revizního lékaře a čekat na odpověď. A čas letí a dekubitus se rozrůstá a prohlubuje.

Podle mě se jedná o zcela záměrnou a neodůvodněnou administrativní překážku ze strany zdravotních pojišťoven.  Takže se proleženiny, i když máme moderní metody, léčí postaru. Plácne se na ně betadinka, nebo něco podobného a zakryje se mulem. U hlubokých se pak do toho vrazí foxka. Stejně jako za první republiky.  Léta se pohybuji v domovech seniorů, kde, ač tam podle mě být nemají, jsou imobilní klienti. Je až s podivem, že v podmínkách zařízení sociální, nikoliv zdravotní, péče se prevence proleženin docela slušně daří. Ale až do doby, než je klient převezen do nemocnice. Do zařízení, kde by se očekával vyšší stupeň péče o nemocné. Jenže klient, který se do nemocnice poslal bez proleženiny, se s proleženinou vrací zpět. Je to téměř pravidlo. Pozoruji to už mnoho let a chápu personál v domovech seniorů, že je to štve. Ale proč to tak je, je mi dodnes záhadou. 

Zdroj: www.tribune.cz