Lasciate ogni speranza
Lasciate ogni speranza, zanechte vší naděje, nápis nad Dantovým peklem, by mohl být sloganem, který ještě před dvaceti lety platil tam, kde zhoubná nemoc postoupila do dalších tělesných orgánů a stala se nevyléčitelnou. Osud pacientů s generalizovanou malignitou byl od počátku zpečetěn a prodlužování života v této fázi buď možné vůbec nebylo, nebo znamenalo prodlužování utrpení. Odhalování nových léčebných možností a především jejich zavádění do praxe tuto situaci zásadně mění.
Mladí lidé, kteří se rozhodnou studovat medicínu, mají většinou představu, že chtějí svými léčebnými dovednostmi zachraňovat životy nemocných. Spokojit se pouze s drobečkovou politikou prodlužování života s nemocí, nad kterou neumíme zvítězit, se jim moc nezamlouvá. Vždy, když nadšeně přednáším o pokrocích v onkologii, vidím, jak jsou ty studentské oči zklamané z toho, že ten údajně zázračný lék znamená pro generalizované nemocné prodloužení jejich chorobou definitivně limitovaného života o tři nebo čtyři měsíce. Úplně vidím, jak se jim honí hlavou otázka, jak se může někdo věnovat takové marné práci.
Podobný přístup mají někdy i plátci péče a regulační autority, když zpochybňují racionalitu obrovských investic do léčby nevyléčitelných malignit. U „šťastných“ diagnóz, mezi něž patří například i karcinom prsu, se křivky výskytu a úmrtnosti od sebe stále vzdalují. Roste tak počet žen, které s diagnózou karcinomu prsu žijí. V roce 2013 jich bylo v České republice téměř 75 000. Za deset let se jejich počet skoro zdvojnásobil. Do metastatické fáze nemoci přechází třetina všech pacientek diagnostikovaných s časným karcinomem prsu. Moderní léky nejenže umějí prodloužit život, ale také se daleko méně než jejich starší prototypy dotýkají jeho kvality. Medián přežití pacientek s generalizací prsního karcinomu je zhruba dva roky, ale tento interval značně kolísá v závislosti na histologickém a molekulárně‑biologickém typu nádoru i způsobu zvolené léčby.
Postupně se tedy formuje nová, roky přežívající skupina nemocných s „chronickou“ formou karcinomu prsu. Pacientky jsou často bez jakýchkoli obtíží a jediné, co je obtěžuje, je jejich ošetřující onkolog a jeho léčba. Žijí plnohodnotný život, pracují, starají se o rodinu. Pohybují se ale v nejistotě, jak dlouho jim to vydrží, zda dovedou své dítě do první třídy nebo si mohou troufnout myslet na jeho taneční nebo dokonce maturitu. Nejistota je trápí a stresuje. Znamená totiž často ztrátu zaměstnání, partnera, sociálních i osobních jistot, je spojená i s propadem sebevědomí a strachem, co bude s jejich blízkými.
Také proto se my, onkologové, znovu a znovu pokoušíme bojovat o prodloužení života takových pacientů, bez ohledu na jeho absolutní délku. V našem úsilí nás podporuje víra, že i tato fáze zhoubné nemoci bude jednou vyléčitelná. A není to vlastně jen víra, ale také zkušenosti, které máme u jiných zhoubných diagnóz.
Sama jsem zažila dobu, kdy vlasatá leukémie byla smrtelné onemocnění, kdy se nám ani nezdálo o možnosti trvalého vyléčení chronické myeloidní leukémie, a přesto je to dnes běžná realita. Pokud bychom nemohli pacientům se solidními nádory podávat novou nákladnou léčbu v jednotlivých liniích, které navazují nit jejich života, neměli by šanci, že dosáhnou k bodu, který třeba bude znamenat naději na trvalé vyléčení. Možná už takové pacienty máme, jen si netroufáme jejich roky trvající terapii ukončit.
Problém chronické fáze zhoubného onemocnění se týká i řady dalších diagnóz, například karcinomu prostaty, kolorektálního karcinomu, karcinomu ledviny atp. Tyto nové a stále početnější skupiny nemocných si zaslouží pozornost, a to nejen onkologické obce, ale i médií, plátců péče a regulačních autorit. Pokud jednou chceme opustit peklo nevyléčitelných fází maligních diagnóz, neměli bychom je teď připravovat o naději, i když je třeba zatím malá.
Zdroj: Medical Tribune