Kudy jít v oblasti následné péče
Následná a dlouhodobá péče představuje velkou skupinu zařízení, která mají sloužit pacientům v celé šíři zdravotních, ale zčásti i sociálních potřeb. Prvním problémem jejich kvality je otázka přesného popisu úkolů jednotlivých typů zařízení v celé této skupině. Zákon č. 48/1997 Sb. se v této věci již zčásti přežil. Stojíme před problémem, jak popsat a určit, kam má který pacient být umístěn.
Chceme‑li zajišťovat definované léčebné programy v definovaných pracovištích (v odděleních), která pro tyto programy naplní podmínky personálního, věcného a technického vybavení, musíme je přesně zformulovat a též dostatečně zveřejnit. Potom se nemůže stát, že si pacient stěžuje, že mu nebyla poskytnuta v určitém rozsahu nějaká péče, již mylně očekával.
Další otázkou je samozřejmě řízení kvality poskytované léčebné péče v zařízeních navazující následné a dlouhodobé péče. Chybí zatím doplnění platné vyhlášky o věcném a technickém vybavení v odstavci o personálním vybavení. Zde obecně zažíváme ohromující rozpor mezi cíli a možnostmi. Žijeme ve třetím tisíciletí a máme oprávněně zcela jasné představy, jak by správná léčebná péče měla vypadat.
To jsou cíle. Naše možnosti jsou však skutečně výrazně jiné. Prakticky žádný stát na světě není schopen dosáhnout maximalistických cílů. Naším úkolem je nastavit takovou základní normu pro vybavení, aby byla ekonomicky únosná pro stát, pojišťovny i pro občana, a přitom zajišťovala dostatečně kvalitní a efektivní léčbu. Nejde jistě jen o dostatek personálu, případně různých přístrojů.
Kvalita péče je dána úrovní kvality organizace práce v těchto zařízeních, úrovní i skutečně aplikovaného vzdělání pracovníků na těchto odděleních a samozřejmě též úrovní naplňování předepsaných norem činností, které mají v těchto zařízeních probíhat.
Dopady jsou jasné. I nejlépe vybavené pracoviště se špatným vedením dosahuje špatných výsledků. I nejlépe vzdělaní pracovníci, nemají‑li možnost své znalosti efektivně využívat, nám nepomohou. To vše, i když bude naplněno, může být znehodnoceno špatně nastavenými předpisy a podmínkami pro činnost takového zařízení. činnost takového zařízení.
Stále cítíme i otázku finančního zajištění. Ve skupině poskytovatelů následné a dlouhodobé péče je na poli kvality klíčový především člověk, ať už zastává jakoukoli pozici v týmu, který se o pacienta stará. V tom se tato skupina liší od akutních lůžkových zařízení, kde jsme dospěli k téměř kosmickým možnostem automatických robotů. Nástroje k měření kvality jsou poměrně složité, vykazují samozřejmě řadu určitých vad.
Zjišťování kvality vlastní práce jednotlivých pracovníků je postup ne vždy přesně měřitelný. Přesto tyto technologie existují a měly by být zaváděny právě v zařízeních následné a dlouhodobé péče, kde pacient tráví často řadu týdnů, někdy i měsíců.
Dostáváme se ke třetímu problému. Jen u nás stále tvrdošíjně zahrnujeme tzv. hotelové služby přímo do nákladů na zdravotnictví. Přitom nestanovujeme potřebné podmínky, jež by tuto základní kvalitu, kromě zdravotnických norem, měly zajistit.
Souvisí s tím však ona nepopulární spoluúčast, tedy jakou částkou jsme ochotni přispět na tuto péči, která se týká nás samých. Vždyť především u pacientů dlouhodobé péče jde vlastně o určitý delší úsek života. Nikdo z nás si přece v rámci zdravotního pojištění nepředplácí bydlení ve zdravotnickém zařízení, ale léčbu! Avšak přeplněná lůžka zařízení dlouhodobé péče jsou výmluvná.
Takže otázka, co pro kvalitu udělat, je i otázka obecně systémová. A nastavili jsme ta pravidla opravdu správně? Není přece jen potřeba začít více diferencovat mezi neodkladnou, život zachraňující akutní léčbou a mezi potřebou zajišťovat určitou léčebnou péči člověku s dlouhodobým následkem nějakého onemocnění?
Takže celkově je úkolů poměrně hodně a otázka vlastně zní, čím začít. Za sebe bych odpověděl, že skutečně je nutno naráz řešit otázky základní, tj. jaké typy služeb mají zařízení následné a dlouhodobé péče poskytovat, jaké kvalitativní normy by měly být zajištěny v rámci ubytování, stravy a vybavení těchto zařízení, kolik je uznatelných léčebných nákladů, a to přirozeně nejvíce bolestné, jaký podíl na tom musí mít i pacient/ občan sám o sobě.
MUDr. Václav Volejník, ředitel Hamzovy odborné léčebny pro děti a dospělé
Zdroj: Medical Tribune