Kudy chodím, tudy říkám: Pojďme se domlouvat

„Sám sebe považuji spíše za technokrata, ale velmi silně vnímám lidskou stránku věci. Jsme velmi specifická firma, protože vše, co děláme, má ve svém důsledku silný etický rozměr,“ říká ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Ing. Zdeněk Kabátek.

Jak vidíte letošní rok z pohledu stability VZP?

Mojí ambicí je zůstat na nule, i když si uvědomuji, že je to velmi odvážné. Pro vzájemný vztah s našimi partnery je klíčové, abychom neměli závazky po lhůtě splatnosti. Jsou zdroje, o kterých víme – například slevové soutěže na léky nebo důslednější revizní politika, to ale nikdy nezajistí prostředky v řádech miliard. Jen využitím úspor však nejsme schopni se dostat do kladných čísel – k tomu by bylo nutné nějaké systémové opatření.

Když už jste zmínil soutěže na léky, máte v tomto směru nějakou přesnější představu?

Ano, začínáme mít. Nyní připravujeme konkrétnější podobu takových soutěží pro tři nebo čtyři účinné látky. Snažíme se do toho zapojit i poskytovatele, bylo by výhodné se domluvit například s některými fakultními nemocnicemi, že budeme sdílet pozitivní listy. Budeme tedy moci nabídnout dodavateli větší objem odběru, a tím pádem žádat větší slevu. Myslím, že je schůdné najít nějaký způsob, jak tuto slevu sdílet. Podobně by se dalo postupovat i u zdravotnických prostředků, zvláště u kardiologie vidíme značný potenciál. Až se nám povede udělat jednu takovou soutěž, uvidíme, zda má smysl se touto strategií zabývat dále.

Je nějaká cesta, jak tyto pozitivní listy spojit s ostatními plátci? Jinak to bude pro poskytovatele velmi nepřehledné…

Budeme se o to snažit ve všech oblastech, kde by měl společný postup všech zdravotních pojišťoven přinášet užitek jak pacientovi, tak systému. Na druhou stranu si nemyslím, že musíme postupovat ve shodě s oborovými pojišťovnami ve všem, stále je vnímám jako konkurenci. Ostatně většina z nich je ve výrazně lepší ekonomické kondici než VZP. Zcela logicky, využívají výhody, které mají, a já to chápu, dělal bych to také.

Na ministerstvu zdravotnictví jste byl dlouho zodpovědný za agendu přímo řízených organizací. V čem je z manažerského hlediska největší rozdíl mezi řízením nemocnice a pojišťovny?

Asi v tom, že v nemocnici můžete do značné míry regulovat výdajovou stránku a částečně i příjmovou. U pojišťovny jsou příjmy dány ekonomickou situací státu a výdaje úhradovou vyhláškou. Prostor, který nám zbývá, je mnohem menší, než se zpravidla soudí.

Na přelomu roku (už poněkolikáté) vyzněl poněkud doztracena pokus redukovat kapacitu akutních lůžek. Jak tento výsledek zpětně hodnotíte?

Jako kompromis. VZP by jistě mohla postupovat z pozice síly a smlouvy prostě neuzavřít. To, co bychom získali, by však nestálo za všechny negativní emoce, které by tvrdý přístup vyvolal. Uzavřené to ale samozřejmě není.

Jedním z problémů, které budete muset v nejbližší době vyřešit, je smlouva s pražským centrem protonové terapie, jehož majitelé investovali několik miliard do špičkových radioterapeutických technologií. S čím se podle vás dá počítat?

Zástupci protonového centra nás vyzvali k uzavření smlouvy. Budeme vstupovat do tohoto jednání tak, abychom je okamžitě nevyhrotili do situace, kdy vznikne nepřekročitelná propast. Chceme znát názor protistrany. Tato diskuse má dvě roviny, právní a odbornou. Mám na stole právní stanovisko, podle nějž původní smlouvou o smlouvě budoucí, kterou podepsal nucený správce VZP pan Pečenka, nejsme vázáni. To samozřejmě budeme dále zkoumat. Paralelně běží proces, kdy ve spolupráci s odbornou společností analyzujeme, pro jakou skupinu pacientů je protonová terapie na místě, u kterých přináší jednoznačný prospěch oproti konvenční radioterapii. Zatím se hovoří o jednotkách procent onkologicky nemocných. Pro ty by jako referenční ceny mohly být použity náklady na léčbu v protonovém centru v Mnichově.

Jenže na léčbě této malé skupiny se centrum zcela jistě neuživí a usiluje o mnohem širší indikační vymezení úhrad. Jste připraveni na to nechat jeho kapacity z větší části stát?

V krajním případě ano. Nemůžeme nasmlouvávat kapacity jen proto, že je tu někdo vybudoval… Podle mého osobního názoru, který ale dokážu oddělit od funkce, již nyní zastávám, je celá myšlenka protonového centra od začátku vysoce spekulativní. Nemyslím si, že bychom byli tlačeni tím, že pacienti se nedostávají na radioterapii. Lineárních urychlovačů začíná být dostatek, možná spíše chybějí kvalifikovaní lidé. Co mě mrzí, je, že tato pracoviště nejsou racionálně využita. Minimálně dvousměnný provoz by měl být samozřejmostí, nikoli výjimkou. To je ale obecnější problém našeho zdravotnictví. Když už investujeme, tak pak nedokáže dostatečně koncentrovat provoz. Setkal jsem se s tím už v písecké nemocnici, kde jsem nepříliš úspěšně bojoval s tím, aby nově vybavené sály pracovaly do večera. Navíc máme CyberKnife a gamanůž, technické vybavení v onkologii je podle mě špičkové. Stejně tak je v Praze již dostatečná kapacita zobrazovacích metod jako MRI nebo PET.

Jedním z bolavých míst systému je úhrada centrové péče. Dá se v dohledné době najít nějaké stabilní řešení?

Velmi těžko. Díky vývoji na trhu náklady na centrová léčiva klesají. Je možné zařadit podstatně více pacientů. Čelíme ale efektu sněhové koule. Léčba je účinná, pacienti na ní zůstávají a každý rok přibývají jiní. Naše výdaje na centra kontinuálně rostou, ale stále to nestačí. Navíc se tu projevuje jeden obecnější fakt, a to, že nefunguje komunikace mezi námi, poskytovateli a pacienty. Centrová péče je toho dobrým příkladem. Pojišťovna provede revizi a řekne centru, že bude vracet dvacet milionů. Management se hroutí, a aniž by proběhlo nějaké jednání, nemocnicí jde příkaz, že se nesmějí předepisovat drahé léky. To se dostane až ke klientovi, který se dozví, že léčbu nedostane, protože ji pojišťovna nehradí. Správně by to mělo být tak, že pojišťovna vyvolá revizi a na jejím základě dojde k jednání se zdravotnickým zařízením. Při něm se objasní, kde jde o formální nedostatek, kde o chybění informací a kde třeba o jasná pochybení lékařů. Obě strany se pak dohodnou, co z toho se dá vyřešit. Kudy chodím, tudy říkám: pojďme se domlouvat. Problém je od toho, aby se vyřešil, ne aby gradoval, jak tomu mnohdy bylo doposud. K tomu patří i to, že musíme být předvídatelní. Když už se stane, že platíme pozdě, tak náš člověk by měl tři dny před splatností faktury zavolat do nemocnice nebo do ambulance a říci, je taková a taková situace, zaplatíme o deset dní později, omlouváme se. Žádná PR akce nevyváží to, když lékař říká pacientovi: vaše pojišťovna je v pořádku, je dobře, že jste u ní.

Příkladem informace, která pacienty nedávno zneklidnila, byla zpráva o tom, že se nebudou hradit podložky pro inkontinentní. Nyní jsou podobně znepokojení nemocní se stomií, když se dozvídají, že VZP přestává hradit pomůcky, na které byli zvyklí…

Řekl bych, že tato panika je zbytečná, a dost možná na ní mají podíl výrobci tím, jak tlačí na ceny. V každé kategorii stále zůstává několik pomůcek plně hrazených, některé jsou s mírným doplatkem a u některých skutečně může být doplatek vyšší. V každém případě chceme tento problém řešit dohodou. Odborným partnerem jsou v tomto případě pro nás stomické sestry, vyzveme je k jednání. Pokud řeknou, že v některé kategorii je problém, protože pro určité nemocné se zde plně hrazený prostředek najít nedá, jsme připraveni tuto kategorizaci upravit. Sám sebe považuji spíše za technokrata, ale velmi silně vnímám lidskou stránku věci. Jsme velmi specifická firma, protože vše, co děláme, má ve svém důsledku silný etický rozměr – to, kam peníze jdou nebo nejdou, má dopad na konkrétní nemocné. Ostatně v rodině máme roztroušenou sklerózu a vidím, jak citlivě pacienti na otázku dostupnosti léčby reagují. Zvláště u vážných chorob je hledisko nemocného zcela prioritní. Absolutně nesouhlasím například s tím, že je pacient vyřazen z léčby z nějakého víceméně formálního důvodu. Jistě, když revizní lékař dělá svoji práci dobře, tak může identifikovat, že v některém aspektu pacient daná kritéria nesplňuje. Jde ale o vstřícnost, jak se to dále řeší. Musíme najít rovnováhu, abychom se chovali ekonomicky efektivně a zároveň nezapomínali, že pracujeme s klienty v problematických životních situacích, a dokázali individuálně přistupovat když už ne k jednotlivcům, tak alespoň ke skupinám nemocných s podobnými potřebami. Zdá se to neslučitelné, ale já si myslím, že to jde.

Je ale takový přístup vůbec v silách takového kolosu, jakým VZP je?

Ale ten kolos je členěn, rozpadá se až na poslední pobočku. Asi všichni znají situaci, kdy volají svému známému doktorovi a říkají: prosím tě, mám takový a takový zdravotní problém, pomoz mi ho řešit. Je to asi běžné chování, ani bych v této souvislosti nepoužíval zprofanovaný termín „kulich“. Přesně tohle by ale měla dělat pojišťovna. Ideální akviziční politika je, že budeme klientům skutečným partnerem a průvodcem po systému. V situaci, kdy mám maminku s bolavou kyčlí, a v nemocnici mi řekli, že na endoprotézu ji vezmou za rok a půl, protože má překročený finanční limit, by mělo být na místě vzít telefon a spojit se s pojištovnou – to může udělat jak lékař, tak pacient nebo jeho rodina. A my bychom měli umět říci, vezměte maminku o dvacet kilometrů dál do krajské nemocnice, tam ji přijmou k výkonu za tři měsíce. Kdyby se komunikace s našimi pojištěnci povedla takto nastavit, nebyla by VZP vnímána jako moloch, ale jako první styčný bod, na který se lze obrátit, když něco neumím řešit.

Jste sám klient VZP?

Jistě, dlouhé roky, i když v tomto případě jde i o jistou lenost, probudit mě ke změně by bylo těžké. Rozhodně nepatřím k těm pojištěncům, kterým stačí nabídnout plavenku, a už mění pojišťovnu.

Jakými změnami pojišťovna prošla od vašeho nástupu?

Na posledním jednání správní rady byla schválena její nová organizační struktura. Zcela jinak je koncipovaný právní úsek, do něhož se nyní soustřeďuje problematika zakázek a obchodu, správní agenda a posílena je podpora legislativy. Musíme být schopni za pojišťovnu skutečně kvalifikovaně vstupovat do legislativního procesu, protože ten má na nás obrovský dopad. Zrušila se kancelář ředitele. Výběr pojistného přechází do ekonomického úseku. Nějaké další personální změny v nejbližší době neplánuji, ty je možné řešit, až když člověk lidi pozná a zjistí, jakým způsobem pracují. Každý náměstek dostal jasné zadání zpracovat koncepci svého úseku. Během měsíce dvou je vyhodnotíme, a buď najdeme prostor na další spolupráci, nebo ne. Nebráním se tomu dělat i zásadní opatření. Pokud nedojde k naplnění mých očekávání, tak si slušně podáme ruku a rozejdeme se. Jsem pro to, aby kolegové měli poměrně rozsáhlé kompetence, pojišťovna není o řediteli, ale o širším týmu až po lidi na poslední přepážce. Kompetence ale musejí být doprovázeny odpovědností.

Zdroj: Medical Tribune