Krize českého zdravotnictví v praxi aneb Ze slastí a strastí mladého chirurga

Běžím tuhle během služby do noční ambulance na pohotovost, kde jsou již připravení rodiče se synem, kterého bolí břicho. Otec vypadá velmi nabroušeně a maminka starostlivě. Paradoxně právě kluk sám vypadá jako jediný docela dobře. Omluvím se, že museli čekat asi dvě hodiny. Fakt, že by např. v Irsku, tedy v modernější zemi s lepším (?) zdravotnictvím, velmi pravděpodobně čekali hodin minimálně šest, a než by se cokoli začalo dít, tak by na stůl museli vyložit pěkný štos eurobankovek, pochopitelně nezmiňuji. Vůbec by je to totiž neuklidnilo. Spíš naopak. A já se jim ani nedivím.

„Omlouvám se, že jste museli čekat. Operoval jsem s dr. Trachtou akutní případ. Přiběhl jsem rovnou ze sálu.“

Ani se nestačím nadechnout a otec startuje jako stíhačka z letadlové lodi s Tomem Cruisem na palubě rovnou do boje. Prý má s Motolem osobně špatné zkušenosti. Roky ho bolí šíleným způsobem záda a na neurologii musel strašně dlouho čekat, aby se dozvěděl, že se s tím nic „dělat nebude“. Neoponuji tím, že bolest zad má pomalu půlka planety a často se s tím opravdu nic „dělat“ prostě nedá. Přičemž pod pojmem „dělat“ si každý představí něco jiného. Ale rozhodně si pod tím nikdo nepředstaví, že by se měl přestat přežírat jako prase, přestat chlastat alkohol po hektolitrech a kouřit dvě krabičky „spartiček ve tvrdým“ denně, začít sportovat a dostat do jídelníčku alespoň nějaký ten gram vlákniny. Mezi námi – netvrdím, že to je zrovna jeho případ, ale na první pohled je jeho obezita víc než patrná. Ano, třeba se na neurologii vážně v jeho případě zmýlili. To se může stát. Lidé (včetně lékařů) se holt občas mýlit můžou. Svoje poslední prachy bych si na to ale v tomhle případě nevsadil.

Místo toho obratem reaguji tím, že mě to mrzí, což myslím zcela upřímně. Nejedná se z mé strany o žádnou otřepanou frázi. Sám na vlastní kůži jsem zažil nepříjemné, neempatické a neprofesionální chování v nejmenovaném zdravotnickém zařízení (s ohledem do minulosti to už tolik neřeším, protože hlavní úkol konec konců splnili – zachránili mi život), což tatínkovi v rychlosti vykládám, aby věděl, že nekecám. Nadhazuji, že na našem pracovišti v dětské části se snažíme o maximální spokojenost pacientů i rodičů, že patříme k těm lepším a že se pokusím jejich důvěru k nám navrátit.

„Vážně?! Tak proč jste tady na to sám! To o kvalitě moc nesvědčí! Krom toho, máme špatnou zkušenost i s místní dětskou ortopedií!“

Již při vstupu kluka do dveří jsem si všiml, že má podlouhlou jizvu na levém předloktí. „Aha, a co se stalo?“

„Co že se stalo? Sprasili mu ruku, vždyť se na to podívejte!“

Koukám na ruku znova a důkladně. Kromě delší jizvy na ní nevidím nic špatného, kluk s ní hýbe vcelku normálně, výrazněji křivá se mi nezdá a kratší či delší než ruka protilehlá se mi taky nejeví. Přemýšlím, jak bych to diplomaticky zahrál do outu, abych si konečně tatínka získal alespoň na čas pro nutnou spolupráci a mohl kluka pořádně vyšetřit. Proto nadhazuji napůl pravdu a napůl lež: „To víte, české zdravotnictví je v krizi. Všichni, kdo něco umějí, odcházejí do zahraničí. A jako první odcházej ortopedi. Jejich práce je extrémně psychicky a fyzicky náročná, možná víc než u jiných oborů. A je mizerně zaplacená, konec konců jako všechny obory u nás, když pracujete ve státním špitálu. Fůra lidí odchází rovnou po škole. A to i přesto, že pan kolega Heger a jemu podobní v televizi tvrdí, že tomu tak není, respektive že to není tak dramatické.“ To je samozřejmě naprostá pravda.

Pravdou už není to, co z toho asi částečně vyplynulo – a sice že naše dětská ortopedie je snad špatná nebo že tady v Čechách zůstávají jenom ti neschopní. Naopak, sám se divím, že i za daných podmínek je naše ortopedie schopna udržet si svoji solidní úroveň. Ale trik v tom žádný nebude. Stačí si vzpomenout na poučnou scénku ze seriálu Červený trpaslík, kdy Rimmer nechápe, jak byli Egypťané schopni posunout tak masivní kameny, načež mu Lister oponuje, že jim k tomu stačily masivní biče. Kluci z ortopedie u nás nejspíš potí krev. Ruka vypadá vážně v pořádku. Akorát je na ní již zmíněná dlouhá jizva. Což je bohužel to hlavní, podle čeho laik hodnotí jakoukoli operaci. Jsou věci, které se v medicíně asi nikdy nezmění.

Pacientovi břicho vyšetřím, jak nejlépe to dovedu, očima, rukama (pohmat, poklep, speciální manévry a základní finty nezapomínám) a poslechem (fonendoskop). Snažím se nespěchat a nemyslet na to, že před ambulancí čeká fůra dalších lidí a stále víc jich přichází. Na náhlou příhodu břišní, vyžadující si akutní či dokonce urgentní operaci, to spíš nevypadá. V krevním obraze není nic neobvyklého, zánětlivé parametry jsou nízké. Přesto ordinuji vyšetření břicha ultrazvukem, což je standard (to každý ví) a luxus zároveň (to už nenapadne nikoho, bereme to jako samozřejmost). Na oddělení zobrazovacích metod slouží slovy jeden celý lékař. Dnes je tam celá jedna lékařka. Na všechno úplně sama. Volám jí, snažím se ji povzbudit a domlouvám vyšetření. Prý si budou muset počkat, že tam má rozdělané dva případy najednou a další lidi už tam čekají. To mi ani nemusela říkat.

Když je ultrazvuk hotový, koukám na výsledek. Slepé střevo je štíhlé, bez zánětlivých změn stěny, okolí bez známek zánětu taktéž, na parenchymových orgánech je vše v pořádku, v břiše ani v malé pánvi není stopy po tekutině, jinými slovy celkově vzato v břiše není dle ultrazvuku cokoli podezřelého. Pacient vypadá klinicky velmi dobře.

Situaci v klidu vysvětlím a konstatuji, že to na hospitalizaci, natož na operaci toho času rozhodně není. Břicha si nicméně žijí vlastním životem. Proto doporučuji, aby byl kluk doma na čaji a sucharech. Druhý den ráno přijdou na kontrolu. Kdyby se to zhoršilo, tak se vrátí ihned. Otec vypadá ještě nabroušeněji a nespokojeněji než předtím. Jinak to dopadnout asi ani nemohlo. Je kolem něj cítit dusno a tenze. „A nemohl by to být slepák?“ Znova začnu vše bod po bodu vysvětlovat. Píšu u toho zprávu. V polovině věty mě tatínek zaráží se slovy, že to přece už slyšel. Po chvilce se otáčím znova na něj a říkám: „Je z vás cítit trochu nervozita. Budete klidnější, když zavolám staršího lékaře, aby se na něj podíval a nabídnul vám druhý názor?“

„Pane doktore, ne že bychom vám nevěřili…“ Venku čeká strašně lidí. Snad mě neukamenujou, myslím si. Zvedám sluchátko: „Ahoj, Honzo, mám tady patnáctiletého kluka s jednodenní anamnézou bolestí břicha, nezvracel, stolice naposledy včera večer normálně formovaná, klinicky na pohmat bez výraznější bolestivé reakce, peristaltika lehce živější, konstatuje pouze ojediněle citlivost v pravém hypogastriu, nízké zánětlivé parametry, na ultrazvuku bez patologie, appendix štíhlý. Nicméně tady panuje trocha nervozity ze strany rodičů. Mohl by ses prosím, až budeš mít čas, stavit a zkontrolovat to? Moc díky.“

Doufám, že dorazí co nejdřív, jinak lidi za dveřmi asi vybouchnou. A je fuk, jestli přišli se zarůstajícím nehtem, bodnutím včely nebo s třískou v ruce. Každý očekává rychlou, profesionální, efektivní zdravotní péči a zadarmo. Tak je to u nás nastavené. Poplatek 90 Kč za pohotovost je brán jako největší zlo či zbytečnost pod sluncem, kterou kdy kdo v našem zdravotnictví vymyslel. A to nemluvím o tom šíleně drahém parkování u nás v nemocničním areálu, které dělá snad 30 korun na hodinu! Kdejaký tatínek od rodiny mi to sem tam připomene a postěžuje si vskutku na tom „pravém“ místě. Nebo je to 60 korun za hodinu? Nevím, autem do práce nejezdím. Metrem je to rychlejší. Krom toho, i kdyby to bylo metrem delší, tak tou MHD jezdit budu stejně, protože dojíždět do práce autem si nemůžu ze svého platu dovolit.

„Pane doktore, ne že bychom vám nevěřili…“

„Nic se neděje, to je naprosto v pořádku. Máte s nemocnicemi opakovaně špatnou zkušenost, vidíte před sebou mladého nezkušeného lékaře… na vašem místě bych chtěl úplně to samé. Na druhém názoru zkušenějšího není nic špatného.“ Zatímco na doktora čekáme, snažím se ticho něčím vyplnit: „Víte, když už jsme nakousli to zdravotnictví u nás… nechci vás tím nějak obtěžovat, ale ono je vážně v krizi. Lidi odcházejí do zahraničí hned po škole, a to ve velkém. I když celá řada politiků či dokonce lékařů v médiích tvrdí, že tomu tak není. Všude je nedostatek lékařů a za chvíli nás tady budou léčit Rusové. Zrovna nedávno mi tady v ambulanci zvonil telefon a ozval se hlas s ruským přízvukem. Trvalo mi pár minut, než jsem pochopil, že se jedná ve skutečnosti o místní lékařku. Z Čechů tady zůstávají jenom ti lékaři, kteří jsou nedostatečně odvážní, případně tady mají závazky. A pak lidi jako já, kteří to tady prostě mají rádi. Já osobně beru spolu se službami (24hodinovky přibližně čtyřikrát měsíčně, víkendy nevyjímaje) a úlevou na daních pro čtyřměsíční dítě 30 tisíc čistého. Nestěžuju si. Jsou to dobré peníze a zatím víc nepotřebuju. Vyjdeme se vším tak akorát. Zatím. Ale paradoxem je, že pár kilometrů od nás bych za stejnou práci, bez služeb a bez úlevy na daních, dostal čistého 80 tisíc. No a co vy o tom víte z televize?“

Maminka se probudila: „No nic.“

„Přesně tak! Laik o tom z televize neví nic,“ dodávám.

Doktor Trachta vchází do ordinace. Představuje se, zeptá se kluka na pár věcí, prohmatá mu břicho. „Nic to není, doma lehkou dietu a zítra ráno přijďte na kontrolu. Kdyby se to náhodou zhoršilo, tak přijďte hned.“

„Jé, tak moc děkujeme, pane doktore, a nezlobte se na nás. Ne, že bychom tady panu doktorovi nevěřili…“

„Rodiče mají bohužel opakovaně špatnou zkušenost s naší nemocnicí. Tak si chtěli být jistější,“ povídám mu. „Nikdo se na vás nezlobí, vždyť to je přece úplně v pořádku. Máte štěstí, že jste narazili na nejmilejšího mladého chirurga v Čechách. Ten se v životě nemůže urazit. Jistě jste se ho vůbec nedotkli.“ Podává s úsměvem ve tváři rodičům ruku a odchází. Otec vypadá spokojeně a už se mu na tváři také vykouzlil úsměv.

„Tak moc děkujeme, pane doktore.“

„Rádo se stalo, mějte se hezky, a kdyby náhodou něco, tak bez telefonování přiběhnete hned a kdykoli.“

„Jasně, kdyžtak si zavoláme sanitku. Nashledanou.“

Kolik mi to říkali, že to mají k nám minut? Patnáct? Ale co blbnu. Vždyť ta sanitka je přece zadarmo. Taky bych si ji zavolal. Nebo ne? 

Více příspěvků autora v blogu na www.respekt.cz

Zdroj: Medical Tribune