Kritici mají zavádějící informace

• Odvolanému řediteli nemocnice bylo mimo jiné vytknuto, že odmítl podepsat smlouvu s pojišťovnou, on ale reformě vyčítá, že není zajištěné její dostatečné financování…

Na rozdíl od jiných psychiatrických nemocnic pan ředitel nerealizoval kroky k jejímu nasmlouvání. Mnohé jiné nemocnice tyto kroky činí, asi s obvyklou mírou problémů, které se v rámci těchto jednání dějí, a některé nemocnice již mají akutní péči nasmlouvanou. Jiné plánují její vznik v návaznosti na personální zdroje a v některých případech i na dokončení stavebních úprav pro poskytování tohoto druhu péče.

Pokud jde o nasmlouvání akutních lůžek v Havlíčkově Brodě, tam si to neodporuje. Péče je hrazena výborně, nadstandardně. Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami připravilo podmínky a nemocnice má péči nasmlouvat. Management tohoto zařízení ale není schopen dokončit potřebné detaily, které musí každý manažer před zažádáním pojišťovny o smlouvu dořešit. Pojišťovna by jim, jako tomu je u jiných nemocnic, smlouvu obratem dala.

• V jiných obdobných zařízeních se s tímto problémem nepotýkají?

Jde o konkrétní věci, obecně žádný problém v tomto směru není. Jiná zařízení si zažádala a již fungují.

• Objevují se ale obavy týkající se dalšího financování reformy a psychiatrické péče vůbec…

Systém financování je nastaven udržitelně. Máme od zdravotních pojišťoven jasně vyčíslenou alokaci finančních prostředků, odsouhlasenou ve zdravotně pojistných plánech. Jsou tam zahrnuty i transformační náklady. Pojišťovny tedy počítají s tím, že psychiatrie bude do budoucna dražší. Již nyní běží v ostrém provozu, tedy bez financování peněz z evropských fondů, první centra duševního zdraví (CDZ). Jsou financována z veřejného zdravotního pojištění a při dostatečném počtu pacientů, což by neměl být problém, se uživí dobře. I akutní péče je nastavena úplně jinak než v minulosti, kdy byla prodělečná.

• Jsou o tom nemocnice dostatečně informovány?

Ano. Opakovaně tyto informace zaznívají na seminářích s managementem nemocnic, kde jsou všechny principy financování, alokace atd. diskutovány. V nemocnicích si management měl připravit modelace, ekonomické analýzy a poslat je zřizovateli, tedy většina z nich ministerstvu zdravotnictví, aby se eventuálně odhalila možná rizika atd. V této oblasti se cíleně pracuje už dva roky.

• Čím si tedy vysvětlujete současný odmítavý postoj k reformě u části lékařů?

Myslím, že takto to říci nelze. Domnívám se, že část lékařů, i přes veškerou naši snahu o komunikaci, o reformě stále málo ví. Stále hledáme další kanály, jak informace k běžným lékařům dostat. Ne každý totiž přijde na námi pořádaný seminář. V tom vidím největší problém.

Co se týče psychiatrických nemocnic, v každé máme transformační tým, který má od nás veškeré informace, spolupracuje s managementem daného zařízení a společně plánují změny, které by v nemocnici měly nastat. Současně proběhlo v posledních dvou letech několik strategických a vzdělávacích workshopů pro management nemocnice, kde jsme řešili nejen financování, ale vše, co je třeba udělat, takže si myslím, že jsou poměrně intenzivně celým procesem prováděni.

Nelze tedy říci, že nastavení k reformě je negativní. Zpočátku, když koloval mýtus, že cílem reformy je zavírat psychiatrické nemocnice, by bylo ještě pochopitelné, že se ředitel postavil za své lékaře a měl k reformě rezervovaný přístup…

• I v odborné veřejnosti se ale obavy z rušení nemocnic stále vyskytují…

To je mýtus, který není pravda. Žádná psychiatrická nemocnice se neruší a ani se v této chvíli rušení žádné z nich neplánuje. Jde o to, že se mění spektrum péče. Část jí bude poskytována v přirozeném sociálním prostředí a lůžka časem nebudou v takové míře potřeba. Tam pak samozřejmě dojde k jejich redukci. Ale všechny nemocnice, které tuto péči poskytují (a jiné jsou k tomu směrovány), jsou vedeny k tomu, aby poskytovaly ochranné léčení, akutní péči atd. Dochází tudíž k transformaci toho, co nemocnice má dělat. Nejsme již v době, kdy byly postaveny psychiatrické nemocnice a neexistovala farmaka, takže se muselo čekat až odezní fáze onemocnění, a bylo běžné, že pacient byl hospitalizován půl, tři čtvrtě roku, někdy doživotně. Nyní máme účinné léky a většinu pacientů se podaří zaléčit v rozumné době. Jen u zhruba 15 procent pacientů jsou příznaky závažné a je opravdu třeba dlouhodobá hospitalizace.

Je třeba říci, že tyto nemocnice měly ve zřizovací listině, že jsou poskytovateli následné lůžkové péče. Nyní byly vyzvány k tomu, aby si to změnily, protože se od nich očekává, že budou poskytovat, bude‑li to relevantní, akutní péči, ale i ošetřovatelskou péči, protože v současné době zajištění péče o gerontopacienty ve střednědobém horizontu musí někdo řešit. A pak je zde samozřejmě poskytování péče ve vlastním sociálním prostředí, denní stacionáře, ambulance, CDZ. Spektrum péče se mění s ohledem na současné možnosti medicíny a světové trendy. To znamená, že léčím na lůžku to, co je nezbytné, vše ostatní doma, jednodenní chirurgií atd. A toho bychom chtěli dosahovat i v psychiatrii.

• K cílům reformy patří, aby k dlouhodobým hospitalizacím nedocházelo…

Snahou je, aby hospitalizace byla opravdu krátká a intenzivní a aby se co nejdříve, dokud pacient ještě má životní schopnosti a kompetence, navazovalo na další služby. Pokud je třeba, může dojít k zařazení do střednědobé rehabilitace, specializované péče atd. Právě k rozvoji všech zmíněných forem péče jsou dnes psychiatrické nemocnice směrovány.

• Z minulého období je ale řada pacientů, kteří mimo nemocnice žít nemohou nebo nechtějí…

Ano. Zároveň nechceme, aby v těchto nemocnicích zůstávali lidé ze sociálních důvodů. Proto je důležité, že byl schválen Národní akční plán pro duševní zdraví a že již i jiné resorty budou mít cíle a povinnosti přijmout potřebná opatření, aby tito lidé v nemocnici nezůstávali. Celých 43 procent lidí je v psychiatrické nemocnici proto, že nemají kde bydlet. Přitom zdravotní problematika je taková, že by stačila například jednou za měsíc návštěva psychiatra a třikrát týdně návštěva psychiatrické sestry. Tedy péče, kterou lze poskytnout mimo lůžkové zdravotnické zařízení. Jsou ale i situace, kdy je pro rodinu, která je opatrovníkem, výhodnější nechat nemocného ve zdravotnickém zařízení, a nesouhlasí s jeho přesunem do lůžkového sociálního zařízení, kdy by za služby platili. Nemocnice, která bez zajištění další péče nemocného nepustí na ulici, je pak ostrakizována. Cílem reformy je všechny tyto systémy narovnat. Nejde o uzavírání léčeben.

• Myslíte si tedy, že u části lékařů jde o neznalost nebo o nepochopení reformy spíše než o nesouhlas s ní?

Co se týká psychiatrických nemocnic, dochází k velkému posunu. Většina nemocnic kroky v souladu s reformou dělá. Okolo 80 procent nemocnic se již hlásí k akutní péči, mají zřízena fungující CDZ, řeší komplikované provozní záležitosti, ochranné léčení, rekonstruují oddělení atd. Většina ředitelů opravdu kroky dělá, někdo rychleji, někdo pomaleji. Rozhodně nejde o jednoduchou věc. V současnosti akutní péči sice dělají, ale v personálních a materiálně technických podmínkách následné péče, takže je třeba zejména personální posílení. Právě v nedostatku personálu je velký problém. I proto je nezbytná vzájemná komunikace. Transformační plány si tvořily samy nemocnice, ministerstvo je následně přijalo a schválilo. Nebylo to naopak.

• Kde tedy z vašeho pohledu vznikl problém v PN Havlíčkův Brod?

Někteří ředitelé se transformaci věnují velmi intenzivně, hledají řešení, komunikují. Ale každá změna je práce a určitá nejistota. A řešíte‑li obrovské zařízení s duševně nemocnými, kde máte začít poskytovat akutní péči, z části vybudovat ochranné léčení atd., je to velká práce s personálem, pacienty, logistika… A ne všichni ředitelé jsou v tom dostatečně aktivní.

• To byl případ zmíněné nemocnice? Jak dlouho k problémům ve spolupráci docházelo?

Opakovaně jsme s vedením této nemocnice spolupracovali, vysvětlovali. Byli první, kdo zřídil CDZ, za což byli oceněni. Hlavní problém současného stavu vidím v tom, že tam vázla komunikace směrem od vedení k personálu. Domnívám se, že lékaři mají zavádějící, překroucené, neúplné informace a že o mnohých krocích, které vedení dělalo či nedělalo, ani nevěděli. I proto jsem se rozhodli spolu s ministrem zdravotnictví lékaře navštívit, abychom se tyto problémy snažili vysvětlit a komunikaci zlepšit.

• Jaké je tedy řešení?

Už nyní vidíme, že v některých nemocnicích probíhá komunikace skvěle, někde může dojít k částečnému nepochopení nebo předání nepřesné informace, a pak jsou nemocnice, kde je to větší problém. Proto v rámci dalších strategických workshopů, které v nemocnicích plánujeme, bude vždy půldenní workshop s možností účasti kohokoli ze zdravotnického personálu, aby se plošně zvýšila informovanost, předešlo se zbytečným dezinformacím a obavám.

Zdroj: MT