Kongres, který posouvá limity neurochirurgie

Přes dva tisíce neurochirurgů z celého světa v půlce října přijede do Prahy na kongres Evropské asociace neurochirurgických společností (European Association of Neurosurgical Societies – EANS)

„Můžeme to vnímat i jako uznání, že pokud jde o neurochirurgii, patříme do vyspělého světa, jsme bráni jako partneři a platní členové společnosti,“ říká prezident EANS prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.

Jak se to stalo, že kongres EANS je v Praze?

Nepopírám, že je to pro mě trochu srdeční záležitost. Čtvrtý evropský neurochirurgický kongres se konal v Praze v roce 1971 a generálním sekretářem sjezdu byl můj otec. Měl jsem krátce po maturitě a pomáhal jsem tam se vším, co zrovna bylo potřeba. Intenzivně jsem to vnímal jako vzácný kontakt se světem. A ještě jeden důvod mám, proč je to pro mě tak osobní – podobně jako já na kongresu pomáhala i má budoucí žena, právě tam jsme se seznámili. Když jsem se pak v roce 2011 stal prezidentem EANS, přirozeně jsem se snažil něco takového opakovat, a to se také podařilo. Praha je jediné město, kde se EANS na této úrovni schází podruhé, nikde jinde, s výjimkou Moskvy v roce 1991, se v bývalém východním bloku kongres nekonal. Můžeme to vnímat i jako uznání, že pokud jde o neurochirurgii, patříme do vyspělého světa, jsme bráni jako partneři a platní členové společnosti.

Co se mezitím změnilo?

Všechno, absolutně všechno. Stejné jako v roce 1971 je snad jen motto kongresu: Současné limity neurochirurgie – Present limits of neurosurgery. Nápadné je třeba to, jak se za těch více než čtyřicet let svět zmenšil. Přemýšlíme nejen v evropském měřítku, na kongresu se podílejí i sesterské organizace, ať už z USA, Asie nebo z Jižní Ameriky. Cílem bylo dostat sem všechny ty „velké kluky, co spolu mluví“, což se povedlo. Poslal jsem tak 500 individuálních zvacích e‑mailů – a z toho na čtyři stovky oslovených skutečně přijedou.

O čem si ti „velcí kluci“ povídají třeba při večeři?

Kromě běžné společenské konverzace, kdo byl kde na dovolené, se samozřejmě chlubí – co kdo udělal. Ne vždy to koreluje s tím, co skutečně mají za sebou – ti nejlepší bývají skromní. Jsou ale i výjimky, někteří se chlubí rádi a mají čím.

Jedna sekce programu je věnována výhledu do budoucna, kde zástupci mladší i starší generace budou hovořit o tom, kam se obor v nadcházejících desetiletích posune. Kam se posune podle vás?

Právě tady by mělo být vidět, jak rychle se limity neurochirurgie mění. Na nějaké dlouhodobé předpovědi si netroufám, dokážu uvažovat tak v horizontu pěti, deseti let… Určitě se bude méně operovat, v tomto směru měla neurochirurgie vrchol někdy v devadesátých letech – svůj podíl si z naší operativy vezme radiochirurgie nebo endovaskulární chirurgie. Ubudou heroické operace, budeme postupovat stále bezpečněji, často za použití miniinvazivních metod. Přibude rekonstrukčních výkonů. Mnohem více se budeme ptát, do jaké míry je pacient schopen se po výkonu vrátit do normálního života. Více budeme využívat peroperační zobrazovací metody. Rozšíří se prostor pro neuromodulační léčbu, ta se již nyní využívá u Parkinsonovy nemoci, případně těžké deprese, zkouší se u celé řady indikací – třeba i u obezity. Hlavní limit je zatím finanční. Objeví se další neuroprotézy, které snímají potenciály v mozku a ty stimulují nějaký efektor. Velká část výzkumu se zaměří na kmenové buňky, jejich využití je ale ještě daleko, jestli vůbec kdy bude. Rychle se bude rozvíjet spondylochirurgie, a to s využitím nových materiálů a technologií.

Bylo těžké sestavit program, který by tento vývoj předjímal?

Bylo. EANS má šest odborných sekcí, jejich šéfy jsme požádali o základní kostru, stejně ale bylo nutné vše zkoordinovat. Ve složce, kterou jsem si kvůli kongresu vyčlenil, mám už přes 5 000 mailů. Cítím ale, že ten program je dobrý – už z toho, jak moc mě mrzí, že si ho skoro neužiju. Dopředu je mi líto, co všechno neuvidím, protože budu mít v tu dobu různé schůzky. Chtěl bych být všude, snad s výjimkou traumat a spondylochirurgie, což jsou oblasti, které jdou trochu mimo můj odborný zájem.

Jak je obtížné takový kongres financovat? Pro farmaceutické firmy je váš obor nezajímavý…

To je dost pravda, neurochirurgie je v tomto chudá, zachraňují nás implantáty pro operace páteře. Z českých partnerů se nám podařilo získat i společnost Linet, její ředitel inženýr Frolík k nám byl velmi vstřícný. Nakonec s Linetem dnes máme společný – a velmi slibný – výzkum. S penězi, které se točí v onkologii, se to ale srovnat nedá.

Kam své kolegy v Praze pozvete?

Prezidentská kancelář nám za přijatelných podmínek pronajala Španělský sál na Pražském hradě, to by mohl být večer, který utkví v paměti, méně formální by pak mohlo být setkání ve střešovické vozovně městské hromadné dopravy, kam se necháme přivézt starými tramvajemi. V tomto směru má Praha spoustu možností.

Říkal jste, že jde i o příležitost ukázat českou neurochirurgii. Pořád ještě platí, že máme příliš neurochirurgických pracovišť?

Stoprocentně. Je to neefektivní a neekonomické, což bych ještě pochopil, pokud by to znamenalo přínos pro pacienty – ti ale z toho nijak neprofitují. Co je ale horší, za těchto podmínek jen stěží vyrostou noví neurochirurgové, prostě nemají šanci během přípravy provést dostatek výkonů. Všude na světě mají numerus clausus, kolik adeptů může do rezidentury vstoupit, v České republice ne. I proto na naší klinice máme jen dva rezidenty, aby byli dostatečně exponováni všemu, co je zapotřebí – a i pak je těžké zajistit, aby skutečně získali dostatečnou zkušenost. Přijde k nám stážista po dvou letech kmene a má za sebou řešení dvou karpálních tunelů a jednoho chronického subdurálního krvácení. Některým je už jasné, že se to nikdy nenaučí. Nevidím přitom ochotu to nějak koncepčně řešit.

Zdroj: Medical Tribune