Komu zvoní hrana ústavnosti? Nám.

Demokracie je krásná také proto, že má mnoho podob, rób i převleků, mnoho odhalených i intimních zákoutí, hojně situací hodných obdivu i naopak. Neboť jest dámou. Demokracie je vládou lidu, byť podle účelu s různým střídáním skloňovacího pádu druhého či třetího, tedy vládou koho čeho nebo komu čemu. To jen trošku přidává na významové ohebnosti a veselé ironii. A pátým pádem už jenom voláme, lépe s vykřičníkem! Zajímavé zkušenosti se totiž mají zvolat s vykřičníkem, neboť mezi vykřičenými tématy nekřičené šeptané téma zanikne.

Jako posluchač prvního, a brzy už druhého ročníku Univerzity třetího věku při Senátu Parlamentu České republiky v oboru sociální onkologie každý nový poznatek dychtivě vstřebávám a ukládám do paměti s nutkavou chutí poznané sdílet a konzultovat v kruhu nejbližších. Tedy aspoň v kruhu desíti milionů bližních spoluobčanů, protože četnější občané jiných zemí jsou mi méně bližními a mají jiné, i horší starosti. Jsme teď smáčeni sprškou zdravotních zákonů a zvlhlí nadlouho zůstaneme. V přípravě zdravých zákonů o zdraví se předpokládá zapojení řady relevantních odborných institucí, kvalifikovaných připomínek a tematicky příslušných názorů různých sdružení a spolků tak, aby dílko bylo kompletní, co nejdokonalejší, obsáhlo nejen to, co už bylo a je, ale předjímalo i to, co bude, a aby byla radost pro zákon hlasovat. Neboť nový zákon má vést k životu lepšímu, a být tedy důvodem k radosti, jak hezky se z evolučně vyvinuté opice či rychle stvořeného Adama dále vyvíjíme, myslíme, předvídáme, hlasujeme a máme se stále lépe a více rádi. Zdola hořejšku věříme, že za sepisováním a formulacemi jednotlivých odstavců návrhů zákonů nestojí žádný utajený stvořitel či frustrovaný úředník, kterému někdo ublížil třeba už v dětství na pískovišti. Věříme, že návrh není jen vzpourou deprivantů, o nichž napsal pěknou knížku vážený kolega Koukolík, nebo že se někdo nechce blahem zákona někomu mstít či s někým vyšplouchnout. Jak se tak trochu místy i zdá.

Když tedy takto řádně připravený návrh zákona projde vládou a stane se návrhem vládním, vchází na půdu Sněmovny a nastane pozměňovací mumraj. Třeba tak, že i sám navrhující pan ministr podává vzápětí komplexní pozměňovací návrh vůči vlastnímu návrhu o 47 bodech. Podruhé je zase jiný zákon obohacen ve sněmovním výboru o 94, Sněmovnou ve druhém čtení o 44, a ve třetím čtení dokonce o 105 pozměňovacích návrhů. Již zcela standardně do hry kromě většiny poslanců zbedných vstupuje i známý nezbedný poslanec, kormidelník zdravotnictví ze zádi plavidla, který přiloží zpravidla něco podstatně nezbedného. Jednou prý v zájmu pravé Prozřetelnosti, jindy v zájmu kohosi, kdo to hned dementuje, že zájem neměl, převážně však v zájmu svém a kamarádů, co spolu mluví. Samozřejmě, že celá ta porce nezbedných i zbedných dodatků, změn, přílepků a vlepků neprošla a ani projít nemohla onou fází odborné přípravy zákona, kde už oprávněné hlasy mnohých zůstaly neoslyšeny. Takže instituce, organizace, občanská sdružení pro pomoc tělesně či duševně postiženým, osobám se specifickými postiženími a nároky, odborná grémia, instituce, stavovská sdružení či komory zůstanou nezřídka v procesu neslyšeny či ignorovány, zatímco rychlý přílepek jednoho poslance v zákonotvorbě nakonec i mediálně vykvete a zvítězí. Brzy se pak už ani nevzpomene, kdo a proč tam nějakou darebnost či pitomost vsunul, a neprověřené darebnosti i pitomosti se popsaným procesem trvale do zákona inkorporují čili vtělí. Moudrý Senát v dalším schvalovacím procesu třeba protestuje, pan prezident ho ještě moudřeji opět posoudí, Sněmovna však nakonec všechno zase přehlasuje a rozhodne pro novotvar, který z ní vzešel. Plod zralý i nezralý pak opustí zákonodárnou dělohu hlavičkou dolů, pupeční šňůra živného oběhu je přestřižena a nový zákon je zrozen do života. Někdy i v nekonzumovatelné podobě.

Napadlo mě, co tak otázat se moudrých, třeba i ústavního soudu, zda je takový proces řádný, prospěšný, ústrojný a třeba také ústavní. Prý už to však bylo jaksi posouzeno v minulosti, že takto prostě funguje demokracie a že je to prý na hraně ústavnosti. Stát i stát na hraně znamená stres a těžko pak činit krok vpřed ve strachu ze slítnutí z hrany kamsi do neznáma pod hranu. Žijeme tedy na hraně a v obavách pokročit vpřed. Hrana se dokonce mnohým stane prostorným pohodlím. Hrana se návalem rozšiřuje, stává se už spíše planinou a postupně letištěm s hustým provozem, z něhož se pravidelně startuje a bezpečně přistává. Asi jako široširé amsterdamské letiště ležící na hraně Evropy při pohledu z Ukrajiny. Výklad hrany mnohdy degeneruje jako ostatně všechny výklady, které si nepřiznají, že jsou výkladními skříněmi pro módní prodej, méně pro užitečnost. Tak i zjevné podivnosti a zákonné potlačování názorů většin pidiminoritami, limitně až jedním nezbedným poslancem, jsou právně vysvětleny jako hraniční, na hraně ústavnosti, a tedy vlastně v pořádku. Pokud se nikdo na hraně nevrtí a nehrozí přepadnutí. Spisovatel klasik se už nemilosrdně vyjádřil: „Neptej se, komu zvoní hrana. Zvoní tobě!“

A jak se vyjádříme my a naši právníci, kteří prý nejlépe vědí, co je správné a v pořádku? Je správně a právně v pořádku, aby velké skupiny či většiny zůstaly koukat na okraji a v údivu, ve svých názorech a námětech neslyšeny a aby jednotlivec pomocí klíče CXV (115) povoloval šrouby ventilům svých tužeb a zájmů? Či dokonce tloukl dav mocným klíčem po hlavách až do jeho otupění přijímáním ran jako nevyhnutelností dopadající shora? Táži‑li se sám sebe, v soukromém procesu růstu, směřujícím snad někdy i k onomu rabínskému prozření těsně před smrtí, slovy: „Komu zvoní hrana ústavnosti?“, odpovídám si ve svém prozírání už s jistotou: Zvoní nám!

Zdroj: Medical Tribune