Komplikované místo psychosomatické medicíny

To vše je z velké části zaviněno stresem, zejména způsobeným osobními konflikty či neřešenými problémy. Zvláště negativně na zdraví působí napětí, pakliže se člověk nenaučil ventilovat své emoce. V těchto případech podle doc. MUDr. PhDr. Jana Poněšického, Ph.D., předsedy Psychosomatické sekce Psychiatrické společnosti ČLS JEP, nyní působícího v Německu, jen dobře míněné rady nestačí. Nutná je komplexní psychoterapeutická psychosomatická léčba. „Často se jedná o staré vzorce myšlení a chování, jež je třeba rozluštit a pracovat na nových postojích. Na těch záleží, zda budeme nějakou situaci vnímat jako stres, záleží na tom, co je pro nás opravdu důležité a co spíše podružné. Pakliže je klient ochoten se se svými problémy svěřit a něco podstatného ve svém myšlení i chování změnit, je velká naděje na jeho uzdravení,“ vysvětluje.

• Jak vnímáte postavení psychosomatické medicíny v ČR?

Postavení psychosomatické medicíny je v ČR hrubě opomíjeno a velmi vzdáleno běžné praxi v Německu i v jiných vyspělých zemích, kdy je zcela normální, že praktický lékař doporučí pacientům při podezření na psychosomatické onemocnění psychoterapeutickou léčbu či pobyt na psychosomatické klinice. Aby se tak stalo, museli by lékaři uznat, že existují onemocnění, kdy stojí v popředí psychosociální zátěž, jakož i uznat, že dobře míněná rada mnohdy nestačí. Lékaři by se museli v tomto ohledu vzdělávat a udělat si čas na tyto pacienty. Dále by se museli vzdát návyku na vše předepsat lék (či doporučit operaci), tím i odolat přání pacientů po rychlém vyléčení, dle Einstenova výroku, že je nemožné („šílené“) se domnívat, že se něco změní, když se budeme stále stejně chovat. Tak může být pro lékaře zprvu obtížné při bolestech zad předepsat místo analgetika speciální cvičení či doporučit v situaci hypertenze zprvu jen pohyb, přestat kouřit a zdravou stravu.

• Jsou lidé v Česku vůbec ochotni diskutovat s lékařem osobní záležitosti?

Problém je v tom, že ta ochota pacientů (opatrnost, strach ze stigmatizace a devalvace) souvisí s ochotou lékaře naslouchat a brát vážně psychosomatické souvislosti. Mám zkušenost (i v psychoterapii), že podmínkou hovoru o osobních záležitostech je předchozí změna u terapeuta, tím, že se lékař otevře pro pacientovy problémy, ten to vycítí a svěří se mu. Širší problém spočívá v tom, že společenské vědomí v Čechách je v tomto ohledu velmi konzervativní, tabuizující fakt, že osobní problematika, není‑li řešena, se projevuje ve formě symptomů, a že uznává nemoc, jen je‑li nalezena organická příčina.

• Jaký k ní mají vztah další odborné společnosti ČLS JEP, zejména Společnost všeobecného lékařství ČLS JEP?

ČLS JEP uznává oprávněnost a odbornost psychosomatické medicíny. Paradoxně to zamítá Česká lékařská komora (ČLK). Tak např. namísto uznání, že tato kvalifikace vyžaduje několikaleté doškolování týkající se psychosomatických chorob a jejich léčení, jak je to např. předepsáno v Německu, Rakousku či Švýcarsku, souhlasila ČLK jen s jednotýdenním školením.

Poněkud vstřícnější je vedení praktických lékařů, kteří cítí v první řadě problémy při léčení chronických psychosomatických obtíží, např. bolestivých stavů, nespavosti, napětí, či stále tíživější u pacientů s obezitou a jejich následků. A opět: raději než se důsledně zabývat redukcí hmotnosti, což pacienti neradi slyší, doporučí lékaři např. operativní zmenšení žaludku či endoprotézu kolenních kloubů, které tou nadměrnou hmotností trpí.

• Například výzkum pacientů s psoriázou ukázal že až 87 procent pacientů se domnívá, že jejich nemoc ovlivňují i psychické a vztahové problémy. Přesto jich psychologa nebo psychoterapeuta navštívila jen čtyři procenta z nich. Čím to vysvětlujete?

Málokdo chce změnit svoji životosprávu, zaběhaný vzorec myšlení a chování a uznat, že právě to je živnou půdou výskytu jejich onemocnění. K tomu je třeba pacienty motivovat, k práci na sobě, k víře v sebeúzdravné potenciály, které je možno aktivovat. Samozřejmě je v ČR i málo specialistů zabývajících se psychosomatikou tohoto onemocnění.

• Významný vliv psychických a sociálních faktorů je u řady nemocí dobře prokázán, některá data uvádějí, že až 70, jiná 40 procent problémů, s nimiž se ve své ordinaci setkává praktický lékař, je psychosomatického charakteru. Jak vidíte začlenění psychosomatické péče v ordinaci českého praktika v porovnáním s lékařem v Německu?

Společnost psychosomatické medicíny (SPM) právě předkládá České lékařské společnosti JEP, ministerstvu zdravotnictví i pojišťovnám návrh vícestupňové psychosomatické péče. Pro praktické lékaře vypracovala kratší program „základní psychosomatické péče“, neboť je možno u méně těžkých a spíše akutních poruch pomoci i porozuměním psychosociální situaci pacienta a poskytnout radu způsobem, který pacient přijme. Ovšem praktický lékař by měl mít zázemí, které by mu poskytlo jistotu – výše zmíněnou Psychosomatickou společnost s možností dalšího vzdělávání, supervizí atd., psychosomatické ambulance, psychosomatické denní stacionáře (které již v ČR vznikají), kliniky a rehabilitační centra, kam by mohl pacienty posílat, a samozřejmě i uznání ve formě bodového ohodnocení, které zatím naráží na velký odpor pojišťoven, ač by to znamenalo v celkovém rozpočtu jejich výdajů jedno či dvě procenta (jak je tomu v Německu ohledně výdajů na psychosomatickou léčbu. Zde se to pojišťovnám vyplácí, neboť více ušetří za léky, návštěvy u lékařů či platby v pracovní neschopnosti).

• Co je podle vás třeba v tomto kontextu změnit – jak u odborné, tak i široké laické veřejnosti?

Je třeba uznat, že se stále více vzdalujeme přirozenému způsobu života a žijeme stylem, který je snad pohodlnější, ale platíme za to příliš vysokou daň. V psychosomatickém kontextu hovoříme o stresových či civilizačních chorobách. Naše tělo se tomu vzpírá a zároveň tím trpí. Jak přijde k tomu, že má nést následky problémů, které máme řešit na emocionální, kognitivní či sociální úrovni? Zapotřebí je tudíž hlavně osvěta. Právě nyní, kdy se enormně zadlužujeme, by měli politici i lékařské organizace myslet na to, co dělat proti růstu výdajů na zdravotnictví a jak uspokojovat základní lidské potřeby týkající se zdraví, a s tím související podpory dobrých mezilidských vztahů. Zde je namístě poměrně levná psychoterapeutická, resp. komplexní psychosomatická terapie, která navíc přispívá ke zlepšení kvality života (a nemá vedlejší účinky).

Zdroj: MT