Klidně vám řeknu, že jste úřednický moron…

Systematicky dává dohromady lidi, kteří společně mohou změnit fakt, že na toto onemocnění umírají zbytečně stovky tisíc pacientů. A toto úsilí už přináší zřetelné výsledky.

| Proč jste si jako své téma vybral zrovna kolorektální karcinom?

Asi bych nemluvil o výběru. Rozhodně to nebyl nějaký plán. Nikdy jsem se nechtěl zabývat věcmi kolem rakoviny – a tou ve střevě už vůbec ne. Z politického hlediska je to zrádné. Snadno vás každý označí za populistu, že to je levné téma. Rakoviny se lidé bojí, všichni se vás zdráhají podpořit. V mém případě tím zlomem bylo, když mi Reinhold Stockbrügger – předseda United European Gastroenterology – řekl, že na kolorektální karcinom umírá každý rok 150 000 lidí. Chvíli mi trvalo, než jsem tuto informaci nějak vnitřně zpracoval. Poměrně snadno jsem se ale nechal přesvědčit, že je nutné s tím něco dělat. Připravili jsme deklaraci, kterou podpořilo dalších 411 poslanců. Evropská komise pak přijala první doporučení pro screening a diagnostiku kolorektálního karcinomu. Samozřejmě nemohu říci, že bez té deklarace by se to nestalo, ale věci se daly do pohybu.

| A jak jste se s tímto zacílením dostal zpátky do českých podmínek?

V roce 2011 v Barceloně na zasedání evropské pacientské organizace EUROPACOLON za mnou přišli lidé z Česka a říkali: „Musíte něco udělat, my se nějak nemůžeme dohodnout. Ministerstvo odolává a my nejsme schopni se zkoordinovat, abychom na ně vytvořili jednotný tlak.“ Tak vznikla tradice jihlavských kulatých stolů. Když se dostane ke stolu dvacet excelentních odborníků, skvělých osobností, není snadné tu diskusi vést, aby vedla k nějakému závěru. Zde ale nějak přijali, že to bude řídit ten europoslanec Poc. Mohl jsem si dovolit říci: Tak, a teď bude mluvit zase tenhle profesor. Lidé si to vyříkali a v tu chvíli začal být tlak na ministerstvo tak výrazný, že už něco dělat muselo. Připravili jsme první Evropské dny kolorektálního karcinomu v Brně, kde to ministr Heger dost odnesl, dokonce i od evropského komisaře pro zdraví Johna Dallího, který tam přijel. A díky takové jednotné síle se nakonec bariéra tuposti na ministerstvu prolomila. Ministr pak udělal na svém úřadu průvan, aby se peníze určené na screening už dále nikam nezašantročovaly. On sám za to nemohl, za to mohli moroni, kteří tam byli a možná ještě jsou. Jedna z výhod mé pozice je, že můžu říci: Vy jste normální úřednický moron. To člověk, který je v českém zdravotnictví jakkoli angažovaný, tak snadno nemůže.

| Je vůbec důležité, kdo je zrovna v čele ministerstva?

Je, pochopitelně. Jestliže tam bude někdo, kdo bude měkký a nedokáže ministerské byrokraty srovnat, tak se všechno zastaví. Část zaměstnanců ministerstva nemá motivaci pracovat…

| Ono to možná není, že nechtějí pracovat, oni jen nechtějí mít problémy…

To je ale totéž. Ale věřím, že se to změní. Bruselská byrokracie je proslavená. Šest formulářů na jednu rutinní věc není nic mimořádného. Tyto formuláře ale nejsou složité a kterýkoli úředník je připraven s jejich vyplněním pomoci. Vždycky aktivně hledá řešení, jak to udělat tak, aby to odpovídalo požadavkům systému a přitom vy jste dostal, na co máte nárok – z toho odvozuje svůj význam. U nás strašná spousta lidí zdůrazňuje svou důležitost tím, že okamžitě vyjmenují, jak je to těžké a proč to nejde. Problém, který máte, ještě zvětší. A pro agendu spojenou s kolorektálním karcinomem to bohužel platí taky.

| O nutnosti něco změnit v prevenci kolorektálního karcinomu se mluví léta. Jedním z problémů je, kolik různých stran se musí spojit, aby skutečně vznikl smysluplný program. Není to únavné říkat některé věci stále znovu a znovu?

Únavné možná, ale nutné. V politice jde všechno pomalu. Samozřejmě by se mohlo vyhlásit, že kdo si nenechá udělat test na skryté krvácení do stolice nebo rovnou kolonoskopii, bude mít o deset procent vyšší pojistné. To ale v demokracii není jen tak snadno průchodné.

| Co se tedy změnilo?

I ty země, které nedělaly nic, začínají mít o tohle téma zájem. Na naší lokální úrovni nyní máme rozjetý program adresného zvaní, to je obrovský posun. Odborná veřejnost to měla připravené už dávno, ale nebyla síla to zrealizovat.

| Co by se u nás mělo stát, aby všichni byli motivovaní se na tomto programu podílet?

Po technické stránce pomůže, pokud se úhradové mechanismy upraví tak, aby se screening zdravotníkům vyplácel, rozhodně by na něm neměli tratit. Nastavení úhrad je v některých bodech až obskurní. Například systém nutí lékaře vykazovat kolonoskopii jinak než jako screeningovou, protože ještě při nedávném nastavení by při screeningové kolonoskopii lékař, který narazí na polyp, měl endoskop vytáhnout, polyp tam nechat a exstirpaci provést při jiném výkonu. Gastroenterologie dosud nemá určenou a nasmlouvanou screeningovou odbornost. Tohle všechno je důležité správně nastavit. To nejdůležitější je ale o úroveň výše. Chybí motivace vyplývající z pochopení té hrůzy, kolika z nás se to týká. Nechybí nám znalost, ale vnitřní uchopení toho faktu, kolik lidí na kolorektální karcinom zbytečně umírá. Je to tolik, jako by každý pracovní den spadlo dopravní letadlo plné mrtvých Evropanů nebo jako by se dvakrát do týdne potopil další Titanic. O Titaniku se dodnes píše a natáčejí se filmy, každá letecká katastrofa plní média několik týdnů. Lidé, kteří zemřou na kolorektální karcinom, zmizí a jako by to nikomu nevadilo, nikoho to nezajímalo.

| V současnosti probíhá mediální kampaň na podporu adresného zvaní. Jak ji hodnotíte?

Podle mě to zatím nefunguje, já nevidím skoro nic, na internetu to zcela jistě neběží, jak by mělo a mohlo. Pokud bych cíleně výsledky této kampaně hledal, tak bych asi něco našel – ale to asi není, co chceme. Znám ceny, za které se v této oblasti nakupuje. Za peníze, které na kampaně jdou, by se dalo udělat daleko více. Ale pevně doufám, že se to ještě změní. Já sám přitom v tomhle mám jen omezené možnosti – pozice europoslance je zde spíše handicap. Mohu uvést poslední příklad. Před Evropskými dny kolorektálního karcinomu jsme oslovili Českou televizi, jestli by to nechtěla nějak využít. Redaktorka odmítla, že to je nějaká politická agitka. A pak ještě dodala, že i kdyby tam něco natočila, tak by musela dát prostor i protistraně. To mě skoro pobavilo, protože protistranou je v tomto případě ten nádor – a ten si svůj prostor zjedná sám.

| Která evropská země je v prevenci kolorektálního karcinomu špička?

Například Finové, ti dosahují skutečně dobrých výsledků. Subjektivně se mi velmi líbí rakouský systém. Tam udělali zvláštní, nepříliš velký úřad, který všechno organizuje. Mimo jiné lidem domů rozesílá soupravu na odběr vzorku stolice a posléze zajišťuje jeho vyšetření v laboratoři. U nás se ukazuje, že náš systém je pro lidi příliš složitý – u spousty z nich to skončí na tom, že k praktickému lékaři prostě nedorazí – z mnoha důvodů. Je samozřejmě skvělé, že jsme se dostali tam, kde jsme. To ale neznamená, že bychom se nemohli inspirovat.

| Vidíte posun v postoji nejširší veřejnosti? Chovají se lidé zodpovědněji k vlastnímu zdraví?

I to jde pomalu, ale vidím změny. Jako bývalý etolog se domnívám, že ani tady ten vývoj nebude lineární, ale půjde po sigmoidee. Stále jako by se skoro nic nedělo, pak ale dosáhneme nějakého inflexního bodu a změna najednou bude mnohem nápadnější. Většina lidí pochopí, že je to prostě nesmysl, aby oni a jejich blízcí umírali na kolorektální karcinom, tedy na nádor, který ani vzniknout nemusí. Do té doby tu ale musí být skupina odborníků, kteří budou mít sílu a odvahu to někam tlačit. A nesmějí mít pocit, že jdou proti všem. Všichni žijeme z pozitivní zpětné vazby. Proto jsem vždycky rád, když někdo těmhle lidem řekne: Má to smysl, nenechte se otrávit, je dobře, že to děláte. A když to řekne veřejně, tak o to lépe. Když tato skupina slyší, že jediné, k čemu její úsilí vede, jsou plné čekárny, tak je to demotivující.

Zdroj: Medical Tribune