Když se pacienti sdruží dohromady, mají velkou sílu měnit věci k lepšímu – musejí se to ale naučit.

Koncem srpna se v pražském Kaiserštejnském paláci ve spolupráci Asociace inovativního průmyslu (AIFP) a České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP) uskutečnil druhý ročník Letní školy Asociace pacientských organizací. Kromě jejich zástupců se na této vzdělávací akci sešli i zástupci odborné lékařské veřejnosti a také Ministerstva zdravotnictví ČR, aby u kulatých stolů diskutovali o tom, co je potřeba udělat, aby se všechny strany intenzivněji zapojily do vzájemného dialogu a aby měly pacientské organizace větší možnost jej ovlivnit.

Pacientské organizace pochopily, že jejich silou je vzájemná spolupráce

Velký podíl na setkání zástupců pacientů a lékařů, které proběhlo 30. srpna 2016 v Praze, má Asociace inovativního farmaceutického průmyslu (AIFP), stojící za projektem Asociace pacientských organizací. Redakce Medical Tribune oslovila výkonného ředitele AIFP Mgr. Jakuba Dvořáčka, MHA, s několika dotazy, které směřovaly nejen na průběh konference, ale i na nejbližší budoucnost spolupráce AIFP s pacienty.

Pane magistře, můžete našim čtenářům blíže představit Asociaci pacientských organizací?

Asociace pacientských organizací (APO) je projekt, za kterým stojí Asociace inovativního farmaceutického průmyslu – a jsme na to hrdí. Ačkoli AIFP sdružuje představitele farmaceutického průmyslu, v případě pacientských organizací zásadně nezasahujeme do oblastí, které se týkají terapeutické inovace nebo diagnóz. Projekt je edukační a snaží se předat organizacím pacientů takové znalosti, které jim pomohou stabilizovat se, získat peníze pro vlastní činnost, kterou je hájení práv a potřeb vlastních členů. Seznamujeme je s například s náležitostmi, zakládáním a provozováním neziskových organizací, právy a povinnostmi pacientů, s projektovým řízením, způsobem komunikace s médii, důležitou oblastí je fundraising, daně a účetnictví. K dnešnímu dni je do APO zapojeno více než 85 pacientských organizací a počet členů stále stoupá.

Jak konkrétně edukace v rámci APO probíhá?

Činnost APO můžeme rozdělit do dvou základních oblastí. Tou první jsou školení s výše uvedenými tématy. Zajišťujeme pro ně renomované odborníky. V tomto roce proběhlo již přibližně patnáct takto zaměřených dnů. Materiály ze školení jsou pak volně k dispozici na webových stránkách APO, což jsou mimochodem stránky, které informují o veškerém dění a připravovaných programech (www.pacientskaakademie. cz). Druhou velkou akcí je Letní škola, která se koná právě dnes. Jedná se o pravidelné setkání pacientských organizací se zástupci lékařských odborných společností. V tomto případě se snažíme nějakým způsobem koordinovat formálnější dialog, ze kterého by měly vzejít konkrétní výstupy. Na programu máme dnes celkem jedenáct kulatých stolů, u nichž zasedli kromě zástupců pacientů i odborných společností i zkušení facilitátoři, jejichž úkolem je diskusi řídit a dovést k určitému konsensu. Výsledky jednotlivých kulatých stolů jsou pak před všemi účastníky Letní školy prezentovány. To považujeme za přidanou hodnotu celé akce, protože organizace pacientů se mohou vzájemně inspirovat. A nejde jen o pojmenování toho, co je špatně, ale hlavně o hledání toho, co se dá udělat líp. Rovněž se zde domlouvá konkrétní spolupráce mezi organizacemi, které nespojuje žádná společná diagnóza. Jen vidí, že mají zkušenosti, které by bylo užitečné sdílet. Na těchto setkáních již AIFP nijak neparticipuje a jsme rádi, že se myšlenka spolupráce mezi organizacemi rozvíjí a šíří i bez našich impulsů.

Tento model spolupráce se zdá být velmi efektivní. Inspirovali jste se v některé jiné zemi, nebo se naopak sami stáváte inspirací pro ostatní?

Máme za sebou čtyři roky fungování a přesvědčivé výsledky. Jedná se o projekt, který vznikl čistě u nás. Projekt se v současné době pokouší zrealizovat Maďarsko. Na půdě Evropského parlamentu se snažíme získat finance, aby se tento model mohl rozšířit do všech zemí EU z bývalé východní Evropy. Inspirace průběžně získáváme z jiných zemí, letos to byla řecká zkušenost, se kterou přijel na naši konferenci Nikos Dedes, prezident Positive Voice, řecké asociace HIV pozitivních lidí. V úvodu své přednášky ukázal, jak se zapojení veřejnosti a HIV pozitivních pacientů dramaticky odrazilo na snížení úmrtí lidí s AIDS. Hlavně ale Nikos Dedes apeloval na součinnost pacientských organizací na národní, ale i mezinárodní úrovni. Řekl doslova, že pokud budou pacientské organizace mluvit společným hlasem a jazykem, budou jim státní instituce a regulátoři zdravotní péče ochotněji naslouchat. Uvědomí si, že se nejedná o nátlakovou akci malé skupinky lidí, ale společný zájem velké skupiny občanů, která se snaží nalézt východisko společného problému. Všichni chápou, že rozpočty jsou omezené, ale v dialogu je cesta k nalezení řešení.

Jak hodnotíte průběh dnešní Letní školy?

Nemohu se zbavit pocitu, že jsme trochu zapomněli, že ne lékaři, zdravotní sestry a nemocnice, ale pacienti jsou ve středu zdravotnictví. Úroveň českého zdravotnictví a dostupnost péče je velmi dobrá, ale pacient se v něm dostává trochu na okraj. Dnešní kulaté stoly jasně ukázaly, že pacienti mají konkrétní potřeby a konkrétní návrhy, kterým je třeba naslouchat. Mnohdy to není o inovaci léčby, ale o tom, jak získat informace a zkušenosti. Jsem velmi rád, že výstupy z kulatých stolů jsou zcela konkrétní a praktické. Ukazuje se, že pacientské organizace pochopily, že musejí více spolupracovat mezi sebou – jednak si mohou předávat know‑how, jednak se mohou stát parterem pro jednání s ministerstvy, s pojišťovnami. Mělo by být přirozené, že se budou potkávat a postupovat společně, jedině tak je možné změnit běh některých věcí a posunout se z okraje zdravotnictví více do středu.

Je možné pomoci pacientským organizacím se zapojením do vývoje systému českého zdravotnictví?

Snaha více provázat pacientské organizace s ministerstvem zdravotnictví a propojení na odborné lékařské společnosti je velmi důležitou součástí naší práce a myslím, že se daří. Záštitu od ministerstva jsme získali již za ministra Martina Holcáta, velmi dobře jsme spolupracovali s panem náměstkem Vymazalem a nyní s paní náměstkyní Arnoštovou. Rovněž spolupráce s Českou lékařskou společností a jejím předsedou profesorem Svačinou je nadstandardní, o čem svědčí osobní účast lékařů odborných společností ČLS JEP v jednotlivých pacientských sekcích na tomto fóru. Jak lékaři, tak ministerstvo mohou pacientům pomoci na odborné platformě, což je právě ta hranice, za kterou už farmaceutický průmysl nemůže jít. Využijme toho, že atmosféra na ministerstvu zdravotnictví a dalších klíčových orgánech pro zdravotnictví je pozitivní. Cílem je, aby se podařilo pacientské organizace právně ukotvit v českém zdravotnickém systému a s tímto systémem je úzce provázat.

Jen dál, jakkoli to krušné jest!

Na několik otázek na téma pacientských organizací nám odpověděl prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., předseda České onkologické společnosti ČLS JEP.

Pacientské organizace u nás pracují už desítky let. V čem vidíte jejich význam?

Je to různé. Znám konkrétní výsledky některých organizací z okruhu onkologie, jiné moc neznám (ale třeba jen já), leckde však dosud ani nepůsobí. Asi bychom potřebovali především jasně a veřejně popsat aktuální strukturu pacientských organizací i jejich napojení na gesční odborné týmy. Ze samotného popisu už pak leccos vyplyne a na dalším bude snáze zapracovat.

V evangeliu podle Matouše se praví: „Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“ V dnešní době je to, pravda, hodně těžké a pacientské organizace se často přesvědčují, že druhá část citovaných doporučení jaksi nefunguje. Tlučou podle vás málo, nebo na špatné dveře, či snad obojí?

Za prvé, věřme zdravotníkům, že od nepaměti a s dobrou motivací s pacienty skutečně pracují. Zpravidla jako s jednotlivci. Za druhé, i mnozí zdravotníci jsou či byli pacienty, nebo jimi teprve budou. Zdravotník vždy a celoživotně zdravý je zcela výjimečný druh. Za třetí, málo odlišujeme uspokojení individuálních potřeb pacienta od potřeb společných celé skupině nemocných, a jako bychom pak ani nevěděli, s kým jednat. Příčí se nám příliš široký pohled ve stylu pacienti versus zdravotníci nebo pacient jako organizovaný člen organizace pacientů. Lépe umíme komunikovat s informovanými mluvčími skupiny, která má konkrétně definované problémy (stomici, celiakie, roztroušená skleróza, astmatici, vozíčkáři, vzácné nemoci). A pak jsou zde obecnější nezpracované nebo jen nevysvětlené problémy finančních toků a úhrad péče, léků a zdravotnických prostředků. Abychom našli rozumnou strukturu, jak se v komunikaci orientovat, je potřeba setkání, jako nabízí třeba APO. Evangelistu Matouše bych v tlučení, hledání a doprošování ještě doplnil motivačním citátem českého buditele 19. století Karla Amerlinga, původem z Klatov: „Jen dál, jakkoli to krušné jest!“

Cílem letošního, již druhého ročníku APO Letní školy bylo zapojit pacientské organizace do intenzivnějšího dialogu s odbornou lékařskou veřejností, aby se obě strany staly rovnocennými partnery pro komunikaci se státními orgány. Jak setkání z tohoto pohledu hodnotíte?

Je mi líto, že podobná setkání neiniciuje třeba vedení resortu zdravotnictví, ČLK nebo ČLS JEP, i když jejich zástupci pak nepochybně účast neodmítají. Jsme zkrátka mladá demokracie, ale ještě mladší občanská společnost. Na setkání bych si představoval větší účast lékařů a odpovědných činitelů, jednání v sekcích a jejich shrnutí dává smysl. Aby bylo možno požadavky prosazovat, musejí se nejprve jasně a racionálně formulovat. „Vše stojí za nic“ a „všetci kradnú“ není řešením. Mnohé za něco i stojí, leckdo nekrade, že třeba neměl příležitost nebo ho to ani nenapadlo. Za státním orgánem je nutno vidět opět jen více či méně kompetentního, více či méně motivovaného nebo vyděšeného úřadujícího člověka. Má smysl se poznávat, tím spíše, máme‑ ‑li státní úředníky zákonem již zafixované. A opět bych i zde připojil onen výše uvedený citát Karla Amerlinga.

Měly by se pacientské organizace účastnit i jednání o úhradách léčby a dalších rozhodovacích procesů?

Jistě měly. Existují měkká (soft) témata a tvrdší (hard) témata. Pravidla, nároky a možnosti financování patří k těm tvrdším. Nebýt právě u nich a pouze měkce naznačovat je absurdní. Jde spíše o mandát ke spolurozhodování, protože pak už jde o problémy velmi konkrétní a zástupci musejí být v dané problematice znalí a legálně způsobilí. Pro některá témata třeba ani potřebný organizovaný okruh pacientů nemáme. Proto je nejprve potřebný popis všech organizací, které jsou k dispozici, a pak způsob jejich cíleného zvaní k jednáním. Je to zřejmě i otázka úpravy legislativy. Toho se však musejí více chopit vedení resortu i zdravotní pojišťovny, jde ostatně o jejich klienty. A tady zatím vidím rezervy v rozpoznání, kdo je vlastně za co odpovědný, což také předpokládá intenzivnější komunikaci. Jde o to, zda se pacientské organizace vydávají více cestou klubové zájmové činnosti, nebo hodlají více nabízet i spoluodpovědnost a znalost při rozhodování. To může být pro Českou republiku vskutku nové a progresivní, ale zprvu to bude jistě leckde odmítáno jako komplikace.

Dovolte, abych se ještě vrátila k mottu Karla Amerlinga, jež jste kromě předcházejících řádků zmínil už na setkání APO. Jak by mohly povolané instituce toho heslo naplnit, aby se u nás pacientům vedlo líp?

Musím především říci, že pacientům se u nás nevede nejhůře. Stačí projet se trošku po světě, a to míním vyspělé země, nikoli svět rozvojový, který bych ani nesrovnával. Málo si vážíme naší svobody ve volbě lékaře i nemocnice, což není ani ve vyspělých zemích úplně běžné. Volba je jistě omezena dopravními možnostmi nemocného člověka, hlavně v případě chronických nemocí a seniorů. Za vysoce specializovanou péčí se však už umíme vydat i dále, máme pojmenována různá centra, republika není nijak velká. Dostupnost zdravotní péče je v naší husté až přehuštěné síti ambulantních zařízení, ostatně i nemocnic, velmi dobrá, světově velmi nadprůměrná. Problém není ani v kvalifikaci nebo vybavenosti. Z analýz stížností u ČLK nebo v nemocnicích víme, že převažují hlavně komunikační problémy, které někdy dále rozvíjejí dramatické situace, jež by ani nemusely nastat. Jsem však přesvědčen, že příkladem v nastavení atmosféry důvěry musejí jít nemocnice, ale větší angažovaností také jejich zřizovatelé. A také zdravotní pojišťovny. Jde přece o spokojenost jejich pojištěnců. Bohužel prostředníkem ve vztazích pojištěnce a jeho pojišťovny je stále hlavně poskytovatel služby, tedy lékař, který se v zájmu pacienta stále něčeho domáhá, zařizuje, zdůvodňuje, prosazuje, lobbuje. To mnohdy pacienti ani nevědí, a tudíž ani neocení. A pokud jde o obecnější vliv pacientských organizací, každý pacient se musí nejprve sám rozhodnout, zda bude aktivní pouze sám za sebe v dané situaci, nebo zda svoji zkušenost chce a má možnost přenést ještě dále ve prospěch dalších podobně nemocných. Takových bude jistě jen menšina, možná jednotlivci. Ale jejich hlas pak může být více slyšet. Je zřejmé, že jsme na počátku a možnosti i cesty součinnosti si vlastně teprve vysvětlujeme. Jak rychle se něco kvalitativně nového uvaří, záleží jako v každé kuchyni nejen na teplotě plotny, ale také na tlaku v hrnci. Stručná odpověď na položenou otázku tedy zní: „Neúnavným tlakem, ale jasně definovaným.“

Naším cílem je edukovaný a pravdivě informovaný pacient

Na druhém ročníku setkání odborné lékařské veřejnosti s pacienty a jejich pacientskými organizacemi nemohl chybět ani prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA, předseda České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP), který také APO Letní školu II společně s Mgr. Jakubem Dvořáčkem, MHA, výkonným ředitelem AIFP, slavnostně zahájil. Profesor Svačina se dlouhodobě zasazuje o zlepšení spolupráce mezi zdravotnickými odborníky a pacienty, o edukaci i pravdivé informování nejširší veřejnosti v otázce některých zdravotních témat. V přestávce mezi dvěma dopoledními bloky poskytl profesor Svačina redakci Medical Tribune následující rozhovor.

Pane profesore, změnily se v poslední době, kdy začalo pracovat nové vedení České lékařské společnosti, intenzita a charakter spolupráce mezi pacientskými organizacemi a ČLS JEP?

Vzdělaný a spolupracující pacient je pro časnou diagnostiku a úspěšnou léčbu nemocí stejně důležitý jako kvalita léků nebo operačních postupů. ČLS se proto snaží spolupráci mezi pacienty a lékaři co nejvíce podporovat. Pacientských organizací je mnoho a jsou různě sdružovány, nemůžeme tedy samozřejmě komunikovat se všemi. Velmi nám pomáhají naši styční důstojníci, například předsedkyně Koalice pro zdraví paní Jana Petrenko nebo předseda Národní rady osob se zdravotním postižením České republiky Václav Krása. K užšímu kontaktu s pacienty pak dochází třeba na fórech podobných tomuto, kam lékaři i pacientské organizace vysílají své zástupce.

 Jaké jsou hlavní principy této spolupráce?

Zaměřujeme se jednak na to, aby česká veřejnost byla edukovaná, aby tuto edukaci někdo koordinoval a aby veškeré medicínské informace, které se k veřejnosti dostanou, byly podloženy vědeckými důkazy. Hlavní změnou je pravděpodobně to, že se Česká lékařská společnost snaží více se otevírat veřejnosti prostřednictvím médií. Velký ohlas měl seriál Moderní medicína o moderní diagnostice, prevenci a léčbě nejrozšířenějších a nejzávažnějších chorob v české populaci, který vycházel v Lidových novinách a na němž ČLS spolupracovala. O možnost podílet se přípravě tohoto seriálu projevila zájem řada odborných lékařských společností a myslím, že se podařilo ukázat, že postupy, kterými léčíme, mají nejen smysl, ale i výsledky. To je velmi aktuální, protože se kolem pacientů například v médiích či lékárnách objevují velmi často zprávy o zcela nevědeckých a šarlatánských postupech. Pravidelně tedy pořádáme tiskové konference pro novináře z laických médií a vybíráme speciálně témata, která nejsou ve veřejných médiích vždy správně uchopena a pochopena. Druhým cílem je pracovat přímo s pacientskými organizacemi, zajímat se o jejich problémy, pomoci jim orientovat se v konkrétní diagnóze, informovat o novinkách v léčbě a její dostupnosti. Rád bych zmínil i zapojení ČLS do spolupráce v rámci Pracovní skupiny pro zdravotní gramotnost Ministerstva zdravotnictví ČR. Průzkum zdravotní gramotnosti zveřejněný minulý rok totiž ukázal, že Češi jsou v této úrovni podprůměrní a zaostávají za většinou zemí Evropské unie. Naším úkolem je poskytovat komunikační a především informační podporu procesu zvyšování zdravotní gramotnosti.

Určitě existuje něco, co byste chtěli zlepšit…

Zatím nejsme spokojeni s tím, jak se informace k lidem dostávají. V rámci medicínského veletrhu konaného v Brně jsme zorganizovali dvoudenní přednáškový cyklus Lékaři vzdělávají pacienty. Sdělení se týkala vysoce aktuálních zdravotních témat, jako je nebezpečí domácích porodů, vysoce nebezpečné nákazy, význam fyzické aktivity pro zdraví a prevenci diabetu či nádorových nebo kardiovaskulárních onemocnění. Navzdory kvalitě přednášek byla bohužel účast veřejnosti nízká, což považuji za neúspěch – nedokázali jsme projekt lépe propagovat. Přednášky jsou k dispozici i na webových stránkách naší společnosti, ale s tím nemůžeme být spokojeni. Vhodné formy, jak nejširší veřejnost oslovit, tedy stále ještě hledáme.

Zmínil jste nevědecké informace, jimž je veřejnost vystavována. Jak se jim ČLS brání?

Považuji za důležité ustavení komise pro nevědeckou medicínu, založené společně s Českou lékařskou komorou, která velmi intenzivně pracuje a angažuje se v řadě kontroverzních témat. Výhoda tohoto snažení spočívá i v tom, že je zajímavé pro média, takže nemáme problém šířit naše stanoviska do veřejného prostoru například formou rozhlasových debat, které jsou velmi vděčné a posluchači živě reagují. Zájem je také ze strany celostátních deníků, zde bych zmínil Mladou frontu DNES a Lidové noviny, které se snaží od nás čerpat vědomosti a pravdivě informovat. Rovněž se dobře vyvíjí spolupráce s Ministerstvem zdravotnictví a paní náměstkyní JUDr. Arnoštovou. Zde to spěje k návrhu zákona, který by měl usměrnit všechny léčitele a poskytovatele alternativní medicíny, což považuji za jednoznačný úspěch naší práce. Chtěli bychom se zaměřit i na lékárny. Na jednu stranu chápeme, že různé doplňky stravy a nelékové přípravky jsou jedním ze zdrojů jejich příjmů, na stranu druhou nesouhlasíme s tím, aby se tento sortiment spolupodílel na vzniku nereálných očekávání v oblasti zdraví. Uvedu‑li příklad ze své specializace, jedná se o přípravky na hubnutí. Komise existuje krátce, ale já věřím tomu, že za nějaký čas budou výsledky její činnosti více vidět.

Vraťme se ještě k pacientským organizacím. Která z nich by si zasloužila následování?

Nechci jmenovat žádnou konkrétní, všechny podle mého soudu pracují dobře. Vše samozřejmě záleží na jejich možnostech a lidech, kteří organizace vedou. Pokud bych měl někomu veřejně poděkovat, tak paní Janě Petrenko, která činnost pacientských organizací koordinuje. Za ní stojí neuvěřitelné množství práce.

KOMENTÁŘ

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.

Co je to za hloupou otázku, nazlobí se čtenář hned v úvodu. Pacienti přece plní ambulance, diagnostické provozy, nemocniční lůžka, operační sály, jednotky intenzivní péče, rehabilitační zařízení, zkrátka dávají zdravotnictví každodenní náplň a smysl. Jistě, jako jednotlivci. Každý si však řeší svůj zdravotní problém za sebe, jak místo a systém právě umožňuje. Ale co pacienti s tím či oním onemocněním jako zájmová skupina, které v systému něco podstatného chybí nebo která třeba něco navrhuje pro jeho zlepšení?

Pacientské organizace. Mnozí na ně pohlížejí s nedůvěrou. Přece se nebudu organizovat jen kvůli nemoci a někde schůzovat, mám svých starostí dost, říkají si mnozí. Jenže to platí, když všechno běží optimálně a všechno je všude zajištěno k nejlepší spokojenosti. O to více, když zdravotní problém rychle přejde a je vyřešen. Leccos však leckdy a leckde dořešeno není. Týká se to především oblasti závažných vleklých onemocnění, trvalých postižení nebo vzácných chorob a dědičných stavů, kde je ještě stále co dolaďovat a o čem jednat. Může se přitom lišit úhel pohledu pacientů a lékařů. Pohled mlčenlivých zdravotních pojišťoven jako plátců je obvykle třeba aktivně vymámit. Zajisté se poněkud liší pacientské organizace s obecně proklamativním, spíše politickým zaměřením, a organizace s naprosto konkrétní představou o svých problémech a cílech.

Je jich mnoho desítek, vlastně ani pořádně nevíme kolik a kde. Zmapování stavu je to první, co nám chybí. Jak pojišťovny, tak zřizovatelé zdravotnických zařízení v čele s ministerstvem zdravotnictví a jistě i vedení nemocnic se zaklínají podporou pacientských organizací, které zpravidla reprezentuje jen pár informovaných mluvčích. Tak tomu bylo i na setkání pacientských organizací v Kaiserštejnském paláci v Praze. S pacienty zde vstřícně diskutovali jak představitelé České lékařské společnosti, tak odpoledne i zástupci Ministerstva zdravotnictví. Zástupci zdravotních pojišťoven nebo České lékařské komory měli asi obvyklé jiné úkoly jinde nebo byli na místě nerozpoznatelní. Akce byla jistě úspěšná a s přísliby nové doby na obzoru. Upřímnost a krásu podniku však lehce kalila skutečnost, že akce nebyla pořádána nikým z výše uvedených, ale agilní Asociací inovativního farmaceutického průmyslu, která zde státní instituce státotvorně zastoupila – nechci říci, že nahradila. Krok pokroku v čemkoli se děje zpravidla krok po kroku. Pro pokračující cupitání by teď tedy stačily další drobné krůčky – dát ve známost seznam reálně fungujících pacientských organizací a mapu jejich výskytu, nejlépe i se spolupracujícími lékařskými garanty, a z vůle zřizovatelů nařídit pravidelný objektivní průzkum spokojenosti pacientů v nemocnicích, který teď agenturně provádí méně než deset procent nemocničních zařízení. Neboť pohled obecný nemusí vystihovat situaci zvláštní a lokální. A vydáme se konečně cestou, jež je ve vyspělejších zemích obvyklá. Ministersky přislíbené dotace pro takový projekt bych pokládal až za některý další významný krůček, kterému ale musí předcházet ještě krůček systematického zájmu. Kultivaci veřejného zdravotnictví bychom totiž neměli nechávat jen na inovativním farmaceutickém průmyslu. A ministerské peníze bych zde nekladl před zájem a vůli jednat. Američtí Indiáni totiž původně nazývali zelené dolarové bankovky „sušené žabí kůže“, které spíše přinesou neštěstí a pro úspěch lovu jsou hned na počátku špatným kouzlem, zejména když není úplně přehledné kdo, s kým, kde a co loví.

Zdroj: MT