Když pomáhá němá tvář

Diabetem trpím od svých dvanácti let. Nebudu zde popisovat boj s jehlami, zvykání si na dietu, můj vnitřní boj, reakce rodiny a okolí... Popíši vám, jak jsem získala oporu v němé tváři.

Nikdy jsem nebyla dobře pohybově vybavené dítě. Ano. Byla a jsem nemehlo. Byl tedy pro mě problém, vybrat si nějaký pohyb, který by mi s diabetem pomáhal.  Začínala jsem mít k jakémukoliv pohybu, sportu, dovádění odpor. Víc mě bavilo sedět v knihách. Naše tedy nenapadlo nic lepšího, než podnikat pěší výlety za poznáním. Tato činnost mě bavila. Ale tady nastal jiný problém. Člověk nevychytal hypoglykémie. Dodržení režimu na výletech byl dost problém, bylo to složité. Tenkrát jsem neměla inzulínovou pumpu, takže to bylo spíš o nervy. Takže i tyto výlety mě přestaly bavit. Bylo z toho více problémů než užitku.

Co teď? A opět zabodovali naši a nachystali mi překvapení. K patnáctým narozeninám jsem dostala psa. No fakt překvápko. Šok. Byla to fenka malého knírače. Černá jako uhel. S čertíky v očích. Zprvu to byl obyčejný pes, jakých jsou stovky, tisíce... Naučit venčit, vychovat, naučit základní povely. Normálka. Chodit s ním pořádně ven. (Psa by měly proplácet pojišťovny, skvělá pomůcka :-D). Tím jsem měla zajištěný pohyb a rozptýlení. Až jednou...

Byli jsme tak s bandou pod stany a Terezka, kníračka, začala v noci úplně šílet. Pobíhat po stanu, kvičet, budit mě a tahat batoh. Celá naštvaná jsem se samozřejmě vzbudila a podrážděně ji okřikla. Nedala pokoj, prudila dál. Byla jsem naštvaná, že asi škemrá piškoty z batohu, až mi tak v té rozespalosti došlo, že mi vlastně není dobře. Ha! Hypoglykémie! Tak jsem si vzala cukr a Terezka přestala šílet. Dobře, možná to byla náhoda.

O pár týdnů později se konalo podobné divadlo, to už jsem ji pochválila. Časem se naučila, že nemusí panikařit, že stačí do mě šťouchnout čumákem, aby mě včas varovala.  Pomáhala mi osm let, pak zestárla, onemocněla a odešla do důchodu. Terezka se to naučila úplnou náhodou a já jsem to neuměla vůbec podpořit, ale i tak mi pomáhala odhalit polovinu hypoglykémií. Šikulka.

A protože Terezka už byla v důchodovém věku, pořídila jsem si psíka plemene šeltie. Jmenuje se Corny.  Brzy od Terezky okoukal, co má dělat, já to v něm už schválně podpořila. A dokonce to vylepšil.  Nejen že hlásil hypoglykémii zběsilým pobíhání a šíleným štěkáním, ale naučil se nějak rozpoznat i glykémii vyšší než patnáct mmol. Jak to nevím...  Prostě se ke mně choval jako k opilci, nechtěl ke mně, zdrhal, prostě mě neměl rád. Corny v tomto předčil Terezku. Hlásil ještě lépe než ona.

Snažil se mě varovat, i když byl skrz na skrz prokouslý německým ovčákem. I tak se ke mně v noci, v bolestech a pod léky připlazil, aby mě vzbudil a řekl, ať se najím. Chodil se mnou, kam to šlo. Terezka ho za rok naučila vše, co potřebovala, něco se naučil sám. Učil se velmi rychle, neměl snad ani dětství. Ale možná to tak mělo být. Terezka v jeho třech letech umřela  a on na mě zůstal sám. Svůj úkol plnil poctivěji než kdykoli  předtím. Naučil se pak běhat i pro ostatní členy rodiny. I když viděl, že mi nic není, že jsem dala na jeho varování a zařídila jsem se podle toho. Vypadalo to, že nechce nic ponechat náhodě.

Viděla jsem na něm, jak je z té starosti unavený a vyčerpaný. Ale vysvětlete psovi, že si má dát volno... Začala jsem přemýšlet o druhém psovi, který by na sebe převzal část starostí. Mezitím jsem ale přešla na inzulínovou pumpu a Cornymu tak ubyly starosti s hlídáním. Ale hlídat nepřestal. Když šlo do tuhého, tak hlásil. Myšlenku na druhého psa jsem odložila. Pořídila jsem si ale potkana. Je to fajn mazel, ale někdy se chová divně. Někdy po mě potvora prskal, někdy mi čichal k puse. Fuj, byl divnej. ALE  on je divnej, když hlásí Corny!  Pane jo, potkan  Kebab hlásí taky! Skvělé, večer má Corny oddech, spolehnu se na potkana. Ale potkan žije krátce, tak jsem pořídila druhého, aby se od něj učil. Naučil se. Výborně. Zřejmě mám štěstí na velmi inteligentní potkany nebo co.

Kebab a Rohlík jsou fajn, dovolují Cornymu odpočinout si po večerech, kdy koukám na televizi nebo do počítače. To Corny pospává  a potkani mě hlídají sedíc mi na rameni.

Potkani mě znovu přivedli na myšlenku, pořídit ještě jednoho psa, budoucího nástupce Cornyho. No a shodou okolností měla fenka mé sousedky štěňata. Tak jsem si zamluvila malou hnědou fenečku. Základní věci jako učení čistotnosti, socializace a základní výcvik byly brnkačka. Eska, tedy můj nový živý hlásič, si náležitě užívala dětství. Nechtěla jsem,

aby se učila tak rychle jako Corny, tedy poslušnost ano, ale ne hlídání hypoglykémií. Jenže chybička se jaksi vloudila a i přes to, že jsem ji zatím nechválila, neukazovala, kdy má hlásit, prostě nic, mi asi po roce věku začala ukazovat hypo i hyperglykémie. Postřehla jsem to náhodou, protože jsem ji to neučila, tak jsem logicky nedávala pozor, jestli hlásí. Ale stalo se. Při hypoglykémii mi šťouchá čumákem pod koleno a při hyperglykémii taky zdrhá a nebaví se se mnou. Proč vůbec psi na hyperglykémii reagují jako na opilce a proč nemají rádi opilce?

Corny pak ožil, spadla z něj část zodpovědnosti. Eska zvážněla a dospěla, protože ji převzala na sebe. Já mám o starost méně a nemusím se tolik stresovat. Profily samozřejmě dělám, ale jsem klidnější, když vím, že mě někdo hlídá. Zároveň se nemusím nutit do pohybu, jako když jsem byla dítě. Pohyb se psy je totiž zábavou. Spíš psi už ho mají dost a odmítají chodit ven.  Psi mi prospívají jak po fyzické tak po psychické stránce.

A přibyl kocour. Uvidíme, co on na můj diabetes. Takže možná vznikne pokračování příběhu J

Monika Špičková

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/kdyz-pomaha-nema-tvar-14/