Když padne carevna
Paní profesorka Eva Syková je zcela jistě inteligentní, schopná a pracovitá žena – a úspěšná vědkyně. Pokud jde o citovanost jejích prací, může se jí v českém kontextu rovnat málokdo. To, co umí, dokáže také prodat – její razance je v tomto směru pověstná. Teď ale má problém.
V čem podle všeho selhává, je odhad, co si jako lékař může dovolit vůči pacientům. V současnosti tak čelí skandálu, který nejen hýbe vědeckou komunitou, ale vyjadřují se k němu premiér i prezident. Ve zkratce jde o to, že vybírala částky kolem 150 000 korun od nemocných s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) za aplikaci kmenových buněk – formálně šlo o dar nadaci Buněčná terapie, ale fakticky se jednalo o platbu za experimentální léčbu a nemocní to také tak vnímali. Eva Syková se hájí tím, že jen vyhověla přání pacientů. Ano, ti přiznávají, že ji o aplikaci buněk prosili i s tím, že příslušnou částku složí. Jenže tím, kdo v nich vyvolal tuto naději, byla právě paní profesorka. Pokud by nebylo jejích vyjádření, nemocní by neměli pocit, že za každou cenu musejí bojovat na této frontě.
Jistě, Eva Syková si dává pozor, aby nepoužila slovo vyléčení. Neváhá ale například říkat, že pokusným zvířatům tato léčba život prodloužila o desítky procent a podle všeho postup funguje podobně i u lidí. Jako by neměla cit pro to, jak její slova může vnímat ta slabší strana. Pacienti už nedohlédnou, jak obrovská propast může být mezi animálním modelem a úspěšnou klinickou aplikací.
„Ochrnutí lidé budou zase chodit“
Na vyvolávání falešné naděje by si lékař měl dát pozor – a to si Eva Syková nedávala. A v tomto případě nejde jen o nemocné s ALS, podobně byla jitřena i jiná zranitelná populace – pacienti s úrazem míchy.
Těm tým prof. Sykové aplikoval kmenové buňky už od roku 2003. Mediální prezentace zmíněné práce tehdy také byla optimistická. Příkladem může být článek z Nedělního Blesku s názvem „Invalidní vozíky budou minulostí, vědci to slibují“. Tvrdí se tu: „Vůbec poprvé v historii má dnes lidstvo v rukou skutečné nástroje k opravení poškozené míchy.“ Text končí citací prof. Sykové: „Že jednoho dne budou ochrnutí lidé zase chodit, o tom jsem přesvědčena.“ Na neurochirurgických pracovištích a spinálních jednotkách pak drnčely telefony a pacienti se dožadovali této léčby za jakýchkoli podmínek. Už tady se poprvé objevuje model financování, který nyní způsobil takovou bouři. I někteří spinální pacienti přispívali sponzorským darem přesahujícím 100 000 korun, ve skutečnosti šlo ale o prostou platbu za experimentální léčbu. Kmenové buňky jim dle všeho nijak nepomohly – bez ohledu na aplikaci je jejich stav dán výškou léze, kvalitou následné péče a případně tím, co se spondylochirurgovi podařilo zachránit.
Říkat, že Eva Syková kupčila s nadějí, by asi bylo příliš tvrdé. Pravděpodobně skutečně nebylo účelem se obohatit přímo těmito penězi, které zoufalé rodiny nemocných horko těžko seškrábaly. To, co Eva Syková jako vědec potřebuje, jsou data. Pokud by je měla, její vědecká hvězda by stoupala. A finančně zajímavé by to mohlo být také. Jestliže by mohla standardně doložit, že to, co dělá, funguje, cena jejího know‑how by rostla do závratných výšek. To už by se nemluvilo o stovkách tisíc korun, ale o milionech dolarů. A paní profesorka se už dříve netajila tím, že hledá investory pro spin‑off společnost Bioinova, která buňky zpracovává a kultivuje.
Co je ale nejvíce na pováženou, je strach, který se kolem ní šířil. Nikdo si to s ní nechtěl rozházet. Ne nadarmo se paní profesorce říkalo carevna. Nerozhodovala sice přímo o lidských životech, ale o tom, kam půjdou peníze z grantů – což ve vědeckém světě může být skoro totéž. Spolu s manželem prof. Josefem Sykou zasedali skoro ve všech důležitých komisích a agenturách, které měly pod kontrolou tok prostředků na výzkum – především v neurovědách, ale i mimo ně. Když jsme o tomto případu v Medical Tribune psali poprvé už v létě 2014, pochopitelně jsme se ptali i neurologů, co si o tom myslí. Problém nebylo nutné vysvětlovat, věděli, o co jde. Mluvit o tom ale nehodlali: „Nechci se k tomu vyjadřovat a ani nechci, abyste se někde zmiňovali, že jste o tom se mnou hovořili.“ Podobně striktní formulace nás zaskočily, naše komunikace s lékaři jinak probíhá v mnohem uvolněnějším tónu, a to i když se jedná o konfliktní témata.
S výjimkou prof. Václava Hořejšího a dvou neurochirurgů prof. Vladimíra Beneše a prof. Petra Suchomela všichni vážili každé slovo a často řekli „Raději ne, necitujte mě.“ Ministr Němeček se sice vyjádřil poměrně jasně, jenže to také bylo asi tak všechno. V září 2014 řekl: „Pokud skutečně někdo požaduje od pacientů za zařazení do neověřené léčby, u které nebyla prokázána účinnost, částku 150 000 korun, považuji to za šokující. Pro mě by to byla věc, která je za hranicí etiky a možná i zákona. Chci tu situaci prošetřit a v nejbližší době získat konkrétní informace.“ Nestalo se ale nic.
Mezitím se však tomuto tématu věnovala i vlivnější média než MT, kromě pořadu Reportéři ČT také časopis Respekt. Profesorka Syková ještě měla sílu to ustát, i když se od její práce distancovala i vědecká rada 2. LF UK. Tento týden se ale Reportéři ČT k případu vrátili a dost přesvědčivě prokázali, že za aplikaci kmenových buněk platili velké peníze i někteří nemocní s ALS, kteří byli zařazeni do klinické studie – což už je nejen neetické, ale i protiprávní. Mediální tlak tím přesáhl kritickou mez a kruh mlčení se prorazil. To už profesorka Syková ustát nemůže. Nuceně opouští jednu funkci po druhé a po společenském toboganu se řítí prudce dolů. Těžko říci, kde se zastaví. Poprvé působí jako smutná postava, její razance mizí, strach z ní už nejde. Věci došly příliš daleko i pro ni. Zbývá jen lítost, že tak skvělá kariéra končí takovým sešupem. Poučení z neveselého příběhu je jedno. Když je něco špatně a zjevně dochází k poškozování pacientů, je dobré to říct hodně nahlas a hned.
Zdroj: